Aristokracie patřila po celá staletí k hybným silám evropské společnosti. Řídila osudy lidí, zemí, států. Jak ona, tak církev jako jediné vždy ovlivňovaly evropské dění bez ohledu na hranice.
     V současnosti je téměř polovina zemí Evropské unie konstitučními monarchiemi.
     Obyvatelé těchto zemí své panovníky respektují, nenechají na ně dopustit. Jako jinde prožívají běžné starosti a radosti, ale je tu něco navíc. Fenomén v zemích s republikánským zřízením nevídaný. Jak se na řádné poddané sluší a patří, obyvatelé těchto států spontánně prožívají každou královskou svatbu, jsou smutní při úmrtí populárního člena panovnické rodiny, radují se z narozeného potomka královské krve. Řečeno v nadsázce, mají jeho narozením na další léta zaručeny své jistoty - rod bude zachován. Takové události se dostávají do popředí zájmu médií celého světa.
    Duch monarchie provází i návštěvy korunovaných hlav v České republice. Přívětivost ,slušnost a noblesa jejich jednání nevyplývá jen z protokolu. Mají ji prostě v krvi.
Když položili v prosinci 2001 studenti na Masarykově univerzitě prezidentu Václavu Havlovi otázku ohledně konstituční monarchie odpověděl: "Kdyby se tu motal nějaký Přemyslovec, možná bychom už takovou monarchii měli, ale prosadit na trůn Habsburka, to by asi nešlo".
     Možná, že někoho překvapí, že je mezi námi hodně lidí, kterým v těle koluje přemyslovská krev. Patří mezi ně nejen všichni současní vládnoucí evropští monarchové, ale i žijící potomci bývalých panovníků ruských, francouzských, rakouských, českých, uherských, italských, řeckých, portugalských, sicilských, saských, bulharských, hannoverských, rumunských, jugoslávských, bavorských, německých, pruských, württemberských, dokonce několik amerických prezidentů včetně prvního Washingtona a posledního Bushe.
     I v České republice žijí dodnes potomci Přemyslovců po přeslici. Jsou jimi příslušníci předních šlechtických rodů. Vyberme si ty, které patří k nejvýznamnějším a současně také našim uším znějí nejznáměji: Czerninové (Černínové), Kinští, Lobkowiczové, Schwarzenbergové, Sternbergové (Šternberkové), Waldsteinové (Valdštejnové).

     Tyto rody nám připomíná řada událostí a míst.

     Například Czerniny si spojujeme především s Černínským palácem na Hradčanech, dnešním sídlem Ministerstva zahraničních věcí. Jako jeden z mála rodů Czerninové po dlouhých sedm století dobrovolně nikdy neopustili své původní sídlo Chudenice v západních Čechách. Tomu už se říká tradice.

     Při zaslechnutí jména Kinský se zase mnohým vybaví Národní galerie na Staroměstském náměstí.
Z balkonu tohoto paláce zaznělo svého času proslulé gottwaldovské "Právě jsem se vrátil z Hradu". Ale o faktu, že se příslušníci rodu Kinských zapsali do našich dějin jako mecenáši věd a umění, by asi více věděli Palacký, Čelakovský nebo Šafařík, kterých se to bezprostředně týkalo. Milovníci koňských dostihů by si zase možná vybavili, že Kinští patřili k iniciátorům Velké Pardubické.

     Příslušníci rodu Lobkowiczů se pustili do velké politiky. Jeden z nich byl svého času dokonce ministrem obrany. Mnozí z nás si možná připomenou ne tak vzdálené události, kdy prostranství před Lobkovickým palácem na Malé Straně, kde sídlí německé velvyslanectví, bylo zaplněno neuvěřitelným množstvím trabantů. Málokdo ale ví, že dnešní podoba jejich jména, která laikovi připadá germanizována, je naopak jeho nejstarší dochovanou českou podobou.

     Schwarzenbergy reprezentuje v Čechách jednoznačně Karel Schwarzenberg. Stal se prvním kancléřem prezidenta Václava Havla a lidé také vědí, že restituoval zámek Orlík. Příslušníci jeho rodu prosluli především jako výborní hospodáři a modernizátoři zemědělství, lesnictví a průmyslu. Snad ale není neznámý fakt, že předek a jmenovec Karla Schwarzenberga porazil v "bitvě národů" u Lipska Napoleona a že jiný Schwarzenberg byl zase ministerským předsedou. Rod se však nevyhnul ani tragickým událostem. Nejprve byl Adam František omylem zastřelen císařem na lovu u Brandýsa nad Labem, poté švagrová zmíněného Karla uhořela na plese konaném na počest Napoleonovy svatby, a aby toho nebylo málo, jeho neteř Eleonora byla, snad také omylem, zasažena zbloudilou kulkou za pražské revoluce v roce 1848.

     Waldsteinové se mohou pyšnit tím, že jejich předka Albrechta zná téměř každý. Svého času se mu podařilo na území Čech vytvořit prakticky samostatný stát - vévodství frýdlantské. V Praze si nechal postavit palác, který je v současnosti sídlem Senátu, horní komory českého parlamentu. Povědomost o tom, že i v současnosti žijí po přeslici jeho potomci, by nám ale musel oživit a potvrdit asi jen opravdu znalý genealog.

     Rod Sternbergů je kromě zámků a hradů možná paradoxně znám jednou kuriozitou. Ti dříve narození si asi vzpomenou, že hrabě Jiří Sternberg působil po komunistických konfiskacích jako jediný příslušník české aristokracie ve funkci kastelána na svém vlastním hradě Českém Šternberku. Informace o tom, že rod patří k nejstarším v Čechách, nebo že Kunhuta ze Šternberka byla manželkou pozdějšího českého krále Jiřího z Poděbrad a Kašpar Šternberk se stal zakladatelem Národního muzea, bychom asi museli hledat v knihách.
Rod hrabat ze Šternberku je také jediným rodem, který byl odedávna v panském stavu. Pojďme si proto za všechny ostatní na jeho příkladu ukázat, že opravdu patří po přeslici k potomkům Přemyslovců.

     "Tak toto je obrázkový rodokmen, který vznikl přibližně koncem 20.let minulého století. To jsem já, když mi bylo asi 7 roků, malováno od malíře Steinera, zde je vyobrazen můj otec jako rakouský dragoun. Následuje jeho otec, čili můj dědeček jako myslivec. Zabýval se hlavně malováním a jeho zálibou byli koně. Zde je jeho otec Zdeněk, který koupil hrad Šternberk když byl po několik generací v držení cizích rodů, dále je vyobrazen František Leopold, který byl také majitelem Častolovic a Zásmuk, Pohořelic a Malenovic na Moravě a poslední v řadě je Adam, který byl zemským maršálem."
 

     A jak vnímají své předky dnešní potomci Přemyslovců?

Jaroslav kníže Lobkowicz:

     "Jako potomek Přemyslovců se cítím jako každý jiný člověk, protože Přemyslovci vymřeli - pokud víme - po meči v roce 1306 - hlavní linie, dále ještě žili někteří na Moravě. Ale jak je známo, nebo jak jste zjistili, pocházíme od Přemyslovců po přeslici, to znamená jde to přes ženy, přes různé babičky, prababičky. Člověk se cítí, myslím, úplně normálně, protože žije v dnešním světě. Jenom, pokud vím, že pocházím od Přemyslovců, tak cítím možná určitý závazek…..Velice mi to pomohlo, když jsem léta, téměř 25let žil v Německu, v cizině, tak jsem stále cítil jako Čech a stále jsem věřil, že se jednoho dne do Čech vrátíme. Mnoho lidí se mi kvůli tomu smálo a i moje žena, která je Francouzka, tomu nechtěla věřit. Ale já jsem stále tvrdil, že jednoho dne přijde den, kdy budeme zase v Křimicích."

Zdeněk hrabě Sternberg:

     "Moje ascendance sahá až daleko do raného středověku. Nepovažuji to za něco výjimečného, zvláštního. Mohu dovodit descendanci od Přemyslovců přímo ke mně a nejenom jednou genealogickou linií, ale několika, a mám dojem, že podobných případů je mnoho, že je mnoho občanů, kteří jsou přímými potomky Přemyslovců, ale nevědí o tom. U nás se to dá dovodit. A pokud jde o můj vztah k tomu rodu Přemyslovců, tak bych řekl, že mě zajímají hlavně ti poslední Přemyslovci, počínaje Václavem I., asi tak, zejména proto, že tehdy v té historii už je mnoho konkrétních záznamů, zatímco ti jejich předchůdci - tam je ještě mnoho mytologie."

Arnošt hrabě Waldstein:

     "Především bych chtěl zdůraznit, že jsem si - jako všichni ostatní - nemohl vybrat ani kolébku, do které jsem se narodil, ani prostředí , ve kterém jsem vyrůstal.
     Chci zdůraznit, že i díky svému původu od rodu Přemyslovců, mám obzvláštně těsné vztahy k českým zemím. Ale stejně tak jako si moji přemyslovští předci vybírali své manželky v okolních zemích jako je Bavorsko, Polsko, Porýní, Durynsko, Švábsko, Maďarsko, nebo i z ruské dynastie Rurikovců, tak stejně tak tomu bylo i u ostatních větví mých předků, a já díky tomu mám své předky a příbuzné od Byzance po Skotsko, od Španělska a Sicílie po Švédsko. Zkrátka po celé Evropě.
     Moje vazba k českým zemím je ale o to silnější, že moji předci po meči zde žili prokazatelně osm a půl století - mezi ostatními obyvateli ve všech regionech Zemí koruny české."

Karel kníže Schwarzenberg:

     "Můj otec byl genealog, tak mi vysvětlil jak to po přeslici, po různých dcerách a vnučkách jde až k nám. Ale víte, to mi nehraje tu rozhodující roli ve vztahu k našim zemím. Rozhodující je, že jsem tady vyrostl, narodil se a to všechno. Jak ta posloupnost jde mi jednou otec před 40lety vysvětlil, ale upřímně řečeno, pro mě to není tak důležité, je to z mnoha takových panovnických rodů s kterými jsme spřízněni, ačkoliv ty dějiny Přemyslovců poměrně dobře znám."

     Ne všichni se tak jednoznačně ke svým přemyslovským předkům hlásí,
i když tuto skutečnost vysloveně nepopírají.

Josef hrabě Kinský:

     "Přemyslovci jsou podle mne uzavřená doba. A už je to tak dávno, že mnoho z přemyslovské doby je tradice a ne skutečno."

František hrabě Kinský:

     "Potomkem Přemyslovců? Musím říci, že opravdu nemám pocit, že bych byl, nebo že bych se cítil. Cítím se Čechem a pokud byli Přemyslovci českými králi, tak s největší pravděpodobností se cítím býti jedním z nich. Nikoliv Přemyslovců, ale Čechů."

Děpold hrabě Czernin:

     "Ty podklady jsme nikdy neměli takové, abychom mohli říci, že jsme Přemyslovci přímo. Po přeslici snad by to vycházelo. Ale je to dost vzdálený."

Tomáš hrabě Czernin:

     "Já můžu říci, že po přeslici to člověk vůbec nemůže brát vážně, protože z toho potom vzniknou hrozné zmatky. Kdyby člověk musel sledovat linii jak po meči, tak po přeslici, tak to…Já myslím, že hlavní je ta linie po meči."

Rozdíl mezi starým šlechtickým a běžným občanským rodem nespočívá v genetickém stáří
- z tohoto hlediska jsme si přirozeně všichni rovni - ale právě v tom, že šlechtic své předky zná.
Zná je proto, že byli odedávna lidmi známými, proslulými a slavnými, ať už v dobrém či zlém.

Děpold hrabě Czernin:
     
"U nás ti první předci, Heřman a Humprecht, byli určitě ti význační, kteří se něčím zasloužili. Nakonec Heřman sjednal mír s Turky, že nás nenapadli. Humprecht byl stavitelem, měl velký majetek a vlastně všude něco postavil. Černínským palácem se potom asi přecenil, protože na to neměl, aby ho dostavěl.
     Potom jsme měli ještě jednoho, takového zápornějšího, je to v takovém stavu nejistoty jak to vlastně bylo, ten prastrýc Otakar byl ministr zahraničí ke konci Rakouska-Uherska, abdikoval, byl asi dost proněmecký, ale víceméně vlastně pomohl Masarykovi k vybudování republiky. Nepřímo."

Tomáš hrabě Czernin:

     "Já myslím, že ta jeho role je také už trošku zkreslená po necelých sto letech. Protože jestli byl proněmecký, nebo ne proněmecký, ale já myslím, že on trval na tom, že se musí dodržovat spojenecké smlouvy a to je ten rys, který bych řekl, že se stále opakuje, že slovo, které se jednou dalo se musí držet a já bych řekl, že ve mně docela i trošku vzbuzuje pocit hrdosti, když je jeho podpis třeba na brestlitevském míru. To nejsou tak nevýznamné akty."

Arnošt hrabě Waldstein:

     "Jako každá historická rodina, také ta moje měla velmi pohnuté dějiny plné výšin a pádů. Jeden předek byl kancléřem Přemysla Otakara I. a stál po jeho boku i ve sporu s jeho synem Václavem I. Proto mu také později bylo konfiskováno purkrabství Kladsko. Manželka tohoto kancléře byla nedávno svatořečená Zdislava z Lemberka.
     V husitských válkách vynikli tři zástupci rodiny jménem Vok. Až nedávno se zjistilo, že šlo jen o jednoho Voka, který ale často a rychle měnil strany mezi katolíky, mírnými a radikálními husity.
     Z třicetileté války známe nejen nejznámějšího zástupce naší rodiny - vévodu frýdlantského, který mimochodem postavil tento palác, ale i řadu příslušníků, kteří stáli na straně povstalců a proto přišli nejen o svůj majetek, ale také o život.
     Příslušníci rodu se ale nezabývali jenom politikou a válečnictvím, ale během staletí najdeme v rodině i kulturní a náboženské počiny. Beethoven se přestěhoval do Vídně na doporučení Ferdinanda z Valdštejna, litoměřický biskup Emanuel z Valdštejna byl zase známým sběratelem umění a také stál spolu s Gelasiem Dobnerem na začátku obnovy českého jazyka v polovině osmnáctého století.
     Můj pra-pra-dědek Kristián byl nejen zakladatelem pozdějších Škodových závodů, ale také spoluzakladatelem Národního muzea a Národní galerie."

Jaroslav kníže Lobkowicz:

     "Traduje se, že jeden z našich předků byl nejvyšším písařem na dvoře krále Václava IV. Václav IV., který - jak známo - se rád napil. Jednou, když byl Václav IV. trochu opilý, tak mu můj předek podstrčil k podpisu Kutnohorský dekret, který vlastně ztransformoval pražskou univerzitu. To je věc, kterou nám stále někteří, jako našemu národu, vytýkají, protože do té doby to byla univerzita středoevropská, mezinárodní, potom se stala univerzitou českou. Ale myslím, že náš předek měl asi pravdu a udělal dobře."

Karel kníže Schwarzenberg:

     "To byl Ferdinand, který byl zajímavý člověk, koncem 17. a začátkem 18.století zakládal nemocnice, sirotčince, sociální ústavy, a když byl mor, tak neutekl jako ostatní společnost, nýbrž se tomu postavil. Ten je mi takový nejzajímavější, vybočuje z takové té normální vojenské či diplomatické kariéry. A potom, později, můj prastrýc Bedřich, zvaný lancknecht, který byl spisovatel, velmi bystrý pozorovatel dějinného vývoje - kam to spěje v 19. století - vždycky lidi naštval svými postoji a výroky a tím co psal, a ten se mi vždycky hrozně líbil a taky mé myšlení nějak ovlivnil."
 

František hrabě Kinský:

    "V historii kdo by mě tak jako zaujal z mých předků? Mimo těch, které jsem znal osobně, což byl můj dědeček, který byl součástí určité doby a určité historie, protože například byl mluvčím delegace české šlechty, která přednesla svůj projev věrnosti a celistvosti Československa u prezidenta Beneše a následně dokonce ještě jednou potvrzení toho u prezidenta Háchy, tak toho jsem si vždycky hodně vážil, protože to byl mimořádný člověk. A z těch předků, kteří byli předtím? Pradědeček. Za staročechy ve Vídeňském sněmu, Vilém Kinský tak nádherně zavražděný v Chebu. To by tak asi byli všichni. No tak patrně každý jeden byl něčím významný."

Josef hrabě Kinský:

     "Moje matka je d´Bellgarde, to byla emigrantská francouzská rodina, z její rodiny pochází polní maršál Bellgarde, bitva u Aspen, moje babička byla Mensdorffová a moje praprababička byla Schsen.Coburg, byla teta královny Viktorie."

Jaroslav kníže Lobkowicz:

     "Jedna taková zajímavá historka je historie, jak jsme přišli ke Křimicům. Můj prapraděd, náhodou vím, že se narodil 1799 - to je číslo, které se dobře pamatuje - byl druhorozený syn z Roudnice. Jako druhorozený syn se stal důstojníkem z povolání a nebyl moc majetný. Jednoho dne v Praze na Malostranském náměstí potkal staršího pána, který uklouzl a můj prapraděd mu dal první pomoc. Potom na tu historku zapomněl. Po několika letech dostal dopis od soudu. Jako mladý důstojník tento dopis hodil do koše, protože si asi myslel, že to bude něco nepříjemného. Jeho sluha tento dopis v koši našel, otevřel a hlásil svému pánovi, že zdědil čtyři panství od posledního hraběte z Wrtby. Ty čtyři panství byly Křimice, Nekmíř, Žinkovy a Konopiště. Tato čtyři panství zůstala v naší rodně ještě jednu generaci a můj praděd potom dvě panství dal svým dcerám a Konopiště potom v roce 1880 nebo 1882 prodal následníku trůnu Františku Ferdinandovi d´Este."
 

     Nejslavnější příslušník Waldsteinů - Albrecht, na jehož stopy lze narazit v prostorách
Valdštejnského paláce na každém kroku, zajímá i mladší generaci rodu.
 

Carl Albrecht hrabě Waldstein:

     "Co mě zde při první mé návštěvě fascinovalo, byla vojensky strategická poloha, kterou si Albrecht z Valdštejna ze svého pokoje zajistil celou řadu únikových cest. Již od počátku bylo plánováno, že centrální brána vlastně bránou vůbec není, takže pokud se tudy někdo pokusí proniknout, tak může třeba až po půl hodině. Vzadu za tímto oknem byla jeho pracovna a velmi dobře odtud viděl do dvora na hlavní vchod a také dozadu na zahradu. Od tohoto okna a tohoto pokoje vede nepřeberné množství různých únikových cest, jak přes tuto rovinu až dozadu k řece, tak dopředu a dolů do zahrady, nebo sem k sousední budově. Nebo také přes tyto oblouky nahoru, dále přes tyto schody dolů, odkud je možno nepozorovaně zmizet ze zahrady. Tento palác byl postaven tak, že pokud by byl Albrecht z Valdštejna překvapen nepřátelskými oddíly, měl velké množství možností z této pasti uniknout. Je to něco jako liščí nora."

     Vzorem pro chování dnešních aristokratů byli pochopitelně, jako v každé jiné rodině,
především vlastní rodiče a prarodiče.

Zdeněk hrabě Sternberg:

     "Bylo nás celkem a dosud je devět sourozenců, a ten řád tady na Českém Šternberku byl poměrně přísný, byli jsme dost přísně, křesťansky - na to se kladl velký důraz - vychováni. Samozřejmě, že byli všelijací ti domácí učitelé a dětská sestra, která se starala o ty malé děti. Vzpomínám si, že otec měl takové zásady, které nám velmi často vštěpoval, zejména mně, protože já jsem z těch synů byl nejstarší, a už v té době jsem jaksi chápal, že jednou se asi budu muset na jeho místě toho tady všeho ujmout, i když ta situace se pak vyvíjela zcela jinak. Otec vždycky říkal, že existují jednak normy zákonné, které upravují vztahy ve společnosti mezi lidmi, a na druhé straně je obrovský prostor ještě takové té mravnosti, etiky, toho slušného chování. A vždycky to uváděl na příkladu, že křesťanská mravouka uvádí sedm hlavních hříchů: pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv a lenost, a všechny tyto neřesti vlastně nejsou v trestním řádu světské legislativy. Ale kdybychom je nedodržovali, tak nejsme slušní lidé. Takže byl veliký důraz při výchově, abychom se řídili těmito pravidly."
 

Jaroslav kníže Lobkowicz:

     "Já si velice vážím mého otce. On byl ten, kdo vlastně nesl největší tíhu doby, která začala už rokem 1939, protože byl zrovna v té době ve věku nejlepších sil a vlastně nikdy nemohl dělat přesně to, co chtěl. To znamená během války, místo aby se staral o majetek, byl zaměstnán někde v Plzni. Po válce potom začal s velkou nadějí zase budovat něco, ale to trvalo velice krátce a končilo to rokem 1948 až 1950. A on byl člověk, který nikdy nedal najevo, že ho to bolí. Najevo to dal až v momentě, když byl těžce nemocný, před smrtí v roce 1985. Tehdy, ani ne mně, ale panu doktorovi řekl, že při zabírání majetku to bylo jako kdyby mu vždycky byli trhali část těla. A to řekl, vlastně až 14 dní před smrtí, kdy už člověk vidí, řekněme, život trochu jinak."

Tomáš hrabě Czernin:

     "Já jsem měl to štěstí, že jsem dědečka mohl zažít - řeklo by se - ve zralém věku. Narodil se v relativně spokojené době roku 1904, době určité stability, takového nějakého neměnného stavu, a najednou vlastně celý život samé pády. Když to vezmu: vznik republiky, pozemková reforma, potom ten nástup nacismu a ztráta veškerého majetku, potom de facto žádná možnost existence, pak víceméně nedobrovolný odchod do ciziny a nemoc, a tím že jsme vlastně za ním mohli jezdit jednou za rok, tak se řekne i ztráta rodiny, možná. Celý život to pořád šlo dolů, pořád jenom ztrácel, tak já jsem byl zkrátka přesvědčený, že mu to i dlužím, že to půjde zase obráceně."
 

Karel kníže Schwarzenberg:

     "Rodiče byli dosti významné osobnosti, jak otec, tak moje matka. Byli velmi odlišní a také názorově se často střetli. Ale oba mě velmi ovlivnili. Otec asi nejvíce intelektuálně, politickými postoji, tím, že mě naučil věci správně číst, rozpoznat jalovost jistých sloganů atd. Tím, musím říci, mě mnoho naučil. A co se týká charakteru, přístupu k práci a majetku, tak to asi byla více moje matka."

Josef hrabě Kinský:

     "Otec byl historicky velmi vzdělaný a sečtělý a já jsem to po něm do jisté míry zdědil. Ale také jsem po něm zdědil takovou jednoduchou filosofii. Pánbůh dal, pánbůh vzal, jméno boží budiž požehnáno. Víte? A takhle jsem přežil komunismus!" (smích)

František hrabě Kinský:

     "Můj dědeček byl pro mě velmi mimořádný člověk. Za prvé byl větší než já, což je při 190 cm, které mám já, docela zábavné, když člověk narazí na někoho, kdo je celý život výrazně větší než on. Protože on byl dvoumetrový. Potom mě fascinoval jeho neuvěřitelně dlouhý život, protože on se dožil 97 let. Narodil se 1879. Když jenom zvážíme, že mu bylo 21 let, když se lámalo devatenácté století do dvacátého. Když jenom zvážíme, že za svůj život prožil dobu od kočárů a viděl lidi, kteří se, jak on říkal, špacírují po Měsíci. To je přece fascinující, navíc, když to člověka celou dobu zajímá a je tím plně schopen žít. Což on byl. Takže byla pravá radost si s ním sednout a povídat. Navíc on byl skvělý historik. Protože byl neuvěřitelně sečtělý a zabýval se různými historickými teoriemi, co by se stalo, kdyby se stalo, jak by se stalo, co by to znamenalo - počínaje bitvou u Hradce Králové a konče první světovou válkou. Takže radost si s ním popovídat."

    
 Neměli vždy jednoduchý život. Jeho část prožili leckdy jinak, než jim bylo předurčeno.
Vyrovnali se s novu situací, neskuhrali, nestěžovali si na osud.

Zdeněk hrabě Sternberg:

     "Když jsem dospěl, odmaturoval za války, vlastně už za války to bylo všechno vyvlastněno, zapečetěno, to jsme sem vlastně do těch prostor vůbec nesměli, měli jsme jenom omezený byt. Po válce došlo k takové té restituci, která trvala, jak známo, jenom do roku 1948. A brzy poté došlo znova k vyvlastnění tohoto hradu a celého majetku kolem toho. No a pak se můj život vyvíjel zcela jinak a mohu říci, že toho nelituji. Já jsem byl pět let jako horník na šachtě, asi 12 let jako kulisák v jednom z pražských divadel, a pak jsem emigroval do Rakouska , kde jsem byl posledních 25 let, než jsem se vrátil zpět do svého domova. Nelituji toho, získal jsem mnoho zkušeností, protože jsem byl vlastně v takových různých polohách. Napřed jsem byl jaksi považován za budoucího majitele, vlastníka, ti úředníci, lesmistři, správci se ke mně přiměřeně chovali, jak je to zvykem, a pak jsem náhle spadl do toho sociálního sklepa, takže jsem viděl, jak se lidé chovají zase zespoda, což byl velice cenný poznatek. No a teď se pohybuji ve středních etážích a čerpám z těch zkušeností. Takže žádná lítost a nějaké vzpomínání ve zlém na minulost, ale cenné poznatky."

Josef hrabě Kinský:  

"Po 48 roce všichni bratři emigrovali, protože utekli před komunismem. Já jsem tady s manželkou zůstal, měli jsme Ference jako ročního chlapce. Mně nabízeli v Bratislavě, přes Dunaj, přes Maďarsko, emigrovat. Já jsem to všechno odmítl, protože jsem tady měl staré rodiče, kteří o všechno přišli, měli dohromady 150 korun důchodu měsíčně, a vyhodili je odsud někam do Orlických hor. Tomu pak naštěstí zabránil až doktor. Tak jsem se s manželkou domluvil, že tu zůstaneme, protože nemůžeme staré rodiče na stará kolena prostě opustit a nechat je svému osudu."

Mnozí svým chováním v praxi dokazují, jak byli vychováni, jaký otisk v nich zanechaly po léta zakořeněné rodové zásady a zvyky. Tyto atributy zákonitě ovlivňují jejich dnešní postoje k opět nabytému majetku.
Ke správě odkazu předků.
 

Děpold hrabě Czernin:

     "My se cítíme opravdu spíše jako správci toho majetku, než jako nějací majitelé, kteří z toho vydobývají nějaký osobní zisk. Kdybych z toho chtěl jenom vytahat zisk do své vlastní kapsy, tak tady nebudu opravovat tento barák a ty různé stavby, které jsme převzali zdevastované. Vybavovat hospodářství stroji, to jsou všechno obrovské peníze. Když vidím dnešní okolní svět, tak to nevidím ani moc hezky u těch druhých."

Zdeněk hrabě Sternberg:

     "Ne, nepřipadám si absolutně bohatý a kdybych byl bohatý, tak by mě to vůbec nijak neupoutávalo. Já si taky neříkám podnikatel, nýbrž hospodář, protože to má takový trochu negativní přízvuk, ten pojem podnikatel. A já nepoužívám nějaké výtěžky z toho majetek pro svoje účely, žiji ze svého důchodu a to mi bohatě stačí. A všechno, co se mi daří vyhospodařit, jde zpátky do toho, prostě aby se to zvelebilo, aby to bylo alespoň takové, jaké to kdysi bývalo."
                                                                                                                                                                 Český Šternberk

Karel kníže Schwarzenberg:

     "My jsme všichni byli vychováni v tom duchu, že je to dočasně svěřený majetek, který má člověk po dobu svého života propůjčen, a že z toho také někomu musí skládat účty. To byla základní myšlenka. Samozřejmě to má velmi staré kořeny, nehodí se do moderní doby, nehodí se do dnešního hospodářského uvažování, ale to musím říci, tak jsem byl vychován a toho už se taky nezbavím."
 

Josef hrabě Kinský:

     "Nikdy jsem v tom neviděl majetek, to je moje. Já ho pouze po určitou dobu svého života spravuji a potom ho předám další generaci. A ta se pak musí starat a doufám, že to bude spravovat dál."
 

Tomáš hrabě Czernin:

     "Asi mnohé co děláme může být snadno kritizováno, protože většina lidí ty skutky tak nějak… nechci o nich špatně mluvit, ale řekl bych ... nazírají z vlastního pohledu a z pohledu vlastního života, kdyžto my přeci jenom koukáme přes generace. Já pořád opakuji, nebo nás tak nějak přirovnávám k tomu našemu dubovému lesu, protože to, co my dneska sklízíme, to vlastně bylo pro nás uděláno za dědečka, nebo dokonce za pradědečka. A zase to, co dáváme zpátky, už nikdy sklízet nebudeme, a já si myslím, že podobně se chováme ve všech oblastech, že se nemůžeme řídit momentálním ziskem nebo tím, co by se třeba momentálně někomu líbilo, ale často musíme koukat dopředu. Asi to často vypadá bláhově, možná že nás někdo považuje za blouznivce, ale já jsem přesvědčen, že to smysl má."
 

Jaroslav kníže Lobkowicz:

     "Já si beru jako příklad vždycky jednu rodinu, jsou to příbuzní mojí ženy z Francie. To jsou lidé, kteří za francouzské revoluce opustili Francii a žili nějakou dobu v exilu v Německu, v Koblenzi. Po revoluci se vrátili a našli majetek v dezolátním stavu, to znamená zámek byl vyhořelý a vlastně tam nic nebylo. Oni se do toho pustili a dnes po 200 letech je zámek zase v dobrém stavu a ta rodina tam hraje určitou roli v okolí. Starý pán byl něco jako krajský hejtman a zkrátka hrál tam dost podstatnou roli. Kdyby byli zůstali v Německu, tak možná v tom momentě to pro ně bylo výhodnější, v tom momentě by se jim dařilo lépe. Ale viděno 200 let zpátky, udělali to nejlepší, co mohli udělat, že se vrátili. Jinak by to jméno už bylo zapomenuto."

Josef hrabě Kinský:

     "Já čekám od svého syna, že tohle zachová. A taky klidně říkám, že do toho dávám všechny prachy, které mám, abych to dostal do takového stavu, aby synovi nic jiného nezbývalo, než to dodělat." (smích)

František hrabě Kinský:

     "Mně ta stavba jako taková fascinuje natolik, že mám chuť ji dodělat, že jí prostě musím dodělat. Je to dům, který byl postaven pro mého pradědečka a já přece nemohu nechat spadnout dům, který byl postaven pro mého pradědečka. A navíc ve své velikosti je poměrně obyvatelný."

     Dějiny připravily aristokracii někdy prapodivné osudy. Dnes potomci starých rodů symbolizují vzájemnou politickou, kulturní, náboženskou, ekonomickou i příbuzenskou propojenost minulého a současného.

Zdeněk hrabě Sternberg:

     "Časy se mění, my samozřejmě žijeme ve společenském zázemí, které je zcela jiné než před 100, 200, 300 lety. A každý se přizpůsobuje tomu způsobu života, který v současné době je. Ale, jak jsem řekl, ty priority, takové ty etické zásady a podobně, ty by měly být nadčasové."

Arnošt hrabě Waldstein:
   
 "Svým potomkům zdůrazňuji to, co nás přenášelo přes převraty v posledních stopadesáti letech. Připomínám jim, aby dodržovali tři základní postoje, které nám vždy lépe umožnily najít v těchto pohnutých dobách vždy tu správnou cestu.
     Za prvé je to vertikální rovina, která nás vede jako články řetězu od předků k příštím generacím. Učí nás, že vše co děláme nebo neděláme, musíme ospravedlnit v očích našich předků a v očekávání našich potomků.
     Za druhé je to rovina horizontální, která nám pomáhá udržovat vztahy uvnitř naší širší rodiny. To nám dává silný pocit solidarity v těžkých dobách a je nezávislá na hmotných statcích.
     A za třetí je to rovina vnitřní, která má být živým vztahem k našemu stvořiteli, od kterého pocházíme a ke kterému se vrátíme na konci našeho života."

Tomáš hrabě Czernin:

     "Jsou určitě takové fáze v dětství, kdy si člověk najednou uvědomí co je, a možná by měl i určitou tendenci se začít chovat nějak nafoukaně nebo považovat se za něco výjimečného. A to dědeček říkal: sláva otců je krásný šperk, ale jaký člověk skutečně je, to musí dokázat sám."

František hrabě Kinský:

     "Už jenom z toho důvodu, že jsem nositelem jména, které prošlo českou historií v jakékoliv podobě, to znamená minimálně je známe v české historii a já jsem nositelem toho jména, tak mám odpovědnost k tomu jménu. A v důsledku toho mě ta odpovědnost k tomu jménu zavazuje. Zavazuje mě k tomu, abych se pokusil alespoň s ohledem na své vlastní svědomí chovat se řádně, slušně, pokud to jenom jde, a taky jsem to - pokud to jenom trochu šlo - zkoušel. Určitě jsem se někdy k někomu nechoval slušně, určitě jsem se někdy k někomu nechoval řádně, ale třeba to bylo proto, že si nic jiného nezasloužil."

Jaroslav kníže Lobkowicz:

     "Člověk jako jedinec je vlastně nezajímavý. Zajímavá je, dá se říci, teprve rodina v celém tom svém kontextu dějin. Často se stává, že jeden jedinec, který je absolutně skromný, neznámý a pracovitý, že se o něm moc nemluví, a jiný, který zkrátka má jenom určité charisma a umí dobře mluvit, se stane slavným. I to se stává. Nejenom že mi to tak bylo řečeno starší generací, ale vidím to i na sobě, že často člověk jako jedinec opravdu neznamená tolik. Pro mě je důležité vychovat dobře děti, aby trochu znaly tradici, aby v té tradici pokračovaly. To znamená tradici žít tady, vycházet zde dobře s lidmi, cítit se tady doma a zkrátka pracovat tak, aby ani naše vnoučata a pravnoučata se za nás nemuseli stydět."
                                                                                                                                     

Arnošt hrabě Waldstein:

     "Mnoho zmizelo během posledních dvou století. Bohužel nejen věci překonané, anachronické, ale také trvalé hodnoty, které bychom teď naléhavě potřebovali. Tyto hodnoty musejí být znovu hledány a uváděny do našeho myšlení a jednání. Proto se musí lidé mnoho učit v dějinách a z nich znovu vybírat již existující poklady zkušeností. Jsem přesvědčen, že my ze starých rodin bychom při tom mohli účinně pomáhat, i když nás k tomu nikdo oficiálně nevyzývá."

     Přísná výchova, sebevědomí a víra v sebe sama pomohly aristokracii přežít těžká období, a ovlivňuje i její pohled na současné dění. Víra, mravnost a slušnost pro ni nejsou prázdné pojmy.

Zdeněk hrabě Sternberg:

     "Já bych řekl, že když je člověk hodně dole, tak se ta čest a morálka snáze udržuje, než když je nahoře. Protože když má vliv, postavení, což jsou atributy, které já příliš nemiluji, ale je to jaksi přirozené, že se pak snáze zapomene na něco, co zavazuje jaksi takovou tu mravní osobnost, tu mravní náplň toho žití. Já jsem v těch nejhorších dobách, pokud se tak dají nazvat, v té šachtě, nebo když jsem pracoval v PTP v těch pomocných technických praporech, když jsme byli všichni, nejenom já, trvale ponižováni a podobně, tak mohu říci, že vlastně v té době se mi dařilo spíš prohloubit takové to přesvědčení, že musím být za všech okolností slušný člověk. Spíš než kdybych žil v nějakém indiferentním prostředí, kde je, jako dnes, téměř vše dovoleno, svoboda vyjadřování, svoboda osobnosti v každém ohledu. Tak tam je, myslím, spíš nebezpečí nějakého mravního úrazu, než v době, kdy je člověk jaksi utiskován."

Jaroslav kníže Lobkowicz:

     "My bychom ani moc zákonů nepotřebovali. Zákony jsou jenom k tomu, aby něco zakazovaly, nebo řekněme, aby chránily jednu skupinu před skupinou druhou. A aby určovaly chod, jak má co jít. Prakticky k tomu jsou zákony. Ony by možná stačily jenom ty základní zákony, desatero, kde je vlastně už všechno obsaženo. Kdyby se každý držel desatera, tak bychom možná nemuseli mít stovky a tisíce zákonů, které dnes máme a které stejně nikdo ani pořádně znát nemůže. Ono se často stává, že člověk dělá něco proti zákonu, aniž by si vůbec uvědomil, že to zákon zakazuje. Je to v maličkostech, ale je to tak."

Josef hrabě Kinský:

     "Já dělám svou povinnost. A že neudělám nic, co by nebylo v souladu s vírou, řádem a mravností. A těch nemravností se dělá tolik, dennodenně a na každém kroku... A lidi si ani neuvědomují, že je to nemravné, protože o mravnosti a nemravnosti nikdy nic neslyšeli. A jsou to páni velice vysoko nahoře. A nikdy neuvažovali, co je mravné a co je nemravné. Mrav se totiž nadá definovat. Definujte mravy! To se nedá."

Karel kníže Schwarzenberg:

     "Především u našich politiků a vůbec zástupců starší a střední generace, člověk prostě cítí, že mají obzor omezený českou kotlinou, tedy za Šumavu a Krušné hory se nedívají. Dokud existovala Československá republika, Československo, lidi byli přinuceni se dívat alespoň do Bardějova a do Michalovců. Teď se už koukáme jenom do Břeclavi, do Chebu a do Hodonína. A podle toho to u nás vypadá. To je prostě strašně malicherné, já to nazývám českým pupkozřením. Díváme se jenom co se děje tady, co my děláme, a nedíváme se na to, co se děje ve světě. A jsme bohužel dneska ne příliš bohatá, zaostalá, velmi malá a dosti nezajímavá země uprostřed Evropy. A abychom se z toho dostali, musíme nejdříve začít pracovat na sobě a na té zemi. Ale to bude ještě nějaký čas trvat."

Tomáš hrabě Czernin:

     "Já si myslím, že člověk, když si stanoví cestu, ze které neuhne, tak ten život má i lehčí, než když musí neustále tápat a přemýšlet o tom jak teď... a vůbec, to už jsem říkal, že když si člověk řekne, já to chci dělat správně, je určitě důležitější, než aby si řekl, já z toho chci mít co nejvíc."

Děpold hrabě Czernin:

Tvůrčí tým - zleva: R.Novák, J.Kovářová, technik, J.Merunka, J.Drocár, J.Soukup