POZITIVNÍ NOVINY

Tento rozhovor s Miroslavem Ondříčkem byl publikován v časopise FOTBAL
(ročník II., březen 1992).

"Tohle je můj první film ze sportovního prostředí a myslím, že příště se těžko nechám zlákat. Nikdy jsem si nedovedl představit, že lidé, kteří ve filmu hrají, musejí zvládat sportovní výkony. Příběh vypráví o profesionální ženské lize, která byla založena na jaře roku 1943, kdy řada předních hráčů amerického baseballu musela narukovat. Když se začala rýsovat moje smlouva na tento film, nastudoval jsem historii a pravidla tohoto sportu. Natáčení bylo nesmírně náročné nejen proto, že jsme museli použit v řadě sportovních scén hodně dublérek, ale i díky podnebí, ve kterém jsme pracovali. Točilo se v Indianě při vedrech přesahujících čtyřicet stupňů vedra a v podstatě při stoprocentní vlhkosti vzduchu. Odnesl jsem to zdravotně," pravil krátce po příletu z USA na úvod našeho sezení v pražské vinárně U Raráška, kde nás hostili dobrým vínem a výborným teplým uzeným, náš dnešní host, MIROSLAV ONDŘÍČEK. Hovořil o filmu A League of Their Own (Jejich liga), který koncem roku 1991 točil s režisérkou Penny Marshallovou a v němž si zahrála vedle Toma Hunta a Giny Davisové i populární zpěvačka Madonna.
Představovat tohoto muže jisté není potřeba, ale některá fakta za zmínku přece jen stojí. Kameramanský rukopis Miroslava Ondříčka už totiž nikdo nevymaže z filmů Konkurs, Lásky jedné plavovlásky , Hoří má panenko, Taking Off (Odcházím), Hair (Vlasy), Ragtime, Amadeus, Valmont, abych jmenoval jen ty, které natočil s Milošem Formanem. Dost nerad mluví o sobě a své práci, ale se zájmem se však rozpovídal o svém vztahu k fotbalu. Hovořili jsme především o dobré pohodě, kterou by měl přinášet. Ale nakonec - posuďte sami.
< Jaká byla vaše první setkání s fotbalem?
Chci-li hovořit o svém vztahu k fotbalu, musím začít u dědečka. Byl velkým fandou Slavie a pochopitelně Viktorie Žižkov. To nějak tak patřilo u nás na Žižkové k sobě. Trávil jsem s ním na fotbale nedělní dopoledne a odpoledne, on se díval a já si maloval do škváry nějaké hlouposti. Dopoledne se hrávaly zápasy na Viktorce a odpoledne na Slavii. Na fotbal chodil pravidelně také můj otec, takže díky dědečkovi a tátovi jsem viděl celou éru našich fotbalistů za války a po ní.1 tehdejších slavných fotbalistů Viktorky jsem znal Zajíčka, který chodil k tátovi na stříhání do oficíny. Ale moje úplně první setkání s fotbalem bylo vlastně už v porodnici. Já jsem se totiž narodil, když se hrálo utkaní Sparta-Slavia nebo Slavia-Sparta, už nevím, to by se mělo historicky zjistit. Mámu odvezli do porodnice 4.listopadu 1934, táta šel na fotbal a já se podle matčina vyprávění narodil během utkání. "
< Vaše fandovství pro fotbal bylo tedy vlastně i předem určeno rodinnými geny. Kdy jste se rozhodl pro Slavii?
" Na fotbal jsem chodil od malička, ale tím pravým fandou jsem se stal až v šedesátých letech. Mám fotbal strašně rád, a!e když jsme museli odhodit naše slávistická trika a stali se Dynamem, tak jsem moc na fotbal nechodil. Až v šedesátých letech, přesněji v roce 1964, kdy jsme se vrátili k našim tradičním dresům, jsme celá parta, kde byl Miloš Forman, Ivan Passer a další, začali pravidelně chodit do Edenu. Znal jsem se s Frantou Veselým a dalšími výbornými fotbalisty a od té doby dalších 27 nebo 28 let, jak jen mám čas, chodím na zápasy. Takový je můj vztah ke Slavii. Mé fandovství mělo vždy vlastenecký nádech. Tím chci říci, že mě nikdy nenapadlo naše barvy zradit. Vždy červenobílí. Holt jsem slávista."
< Co říkáte současnému postavení Slavie?
„Když ,koupil' klub pan Korbel, tak se mě spousta lidí ptala, co tomu říkám. Ale já jsem se s ním nikdy tady ani v Americe neměl možnost setkat, takže k tomu nemohu říci nic. Myslím si však, že předseda Epstein udělal strašně dobře, že klub takto finančně zajistil. Jak jsem se naučil ve světě, fotbal je nejen fotbal, ale také firma, která musí prosperovat. Ono ani nezáleží na tom, komu patří. Hlavně, že prosperuje."
< Fotbalu fandíte. Nenapadlo vás někdy hrát závodně?
"Pro mě aktivní fotbal začal tím, že jsme s klukama na Žižkové hráli takzvaný vokýnka. To už asi málokdo zná. Na barácích byla malá okna, na úrovni chodníku, větrací okénka do sklepů. Vzali jsme balón a každý z nás měl jedno vokýnko jako bránu. Na to moc rád vzpomínám, aIe když jsme hráli, tak se mi kluci smáli, že mi to nejde. Měli pravdu."
< Ani později se situace nezlepšila?
" Stále to samý. V šedesátých letech jsme točili film Hoří má panenko, a tehdejší zástupce vedoucího výroby pan Solnička zorganizoval ve Vrchlabí utkání filmového štábu proti místnímu celku. Samí zdatní chlapíci kolem čtyřicítky. Proti nim jsme se postavili my - Miloš Forman hrál ve středu útoku, já na křídle. Průběh zápasu si už moc nepamatuji, ale vím, že skončil nerozhodné. Nakonec jsme museli tedy kopat desítky. To byl zážitek, tribuna plná lidí se asi velice bavila, protože z našeho filmařského družstva se vůbec nikdo netrefil do brány, natož aby dal gól. Proto jsem raději fandou."
< Řada našich dobrých hráčů odchází v současnosti hrát do zahraničních klubů. Co tomu říkáte?
" Když se to tak vezme, sportovní život je velice krátký. Strašně krátký. Myslím, že je dobře, že ted' naši fotbalisté kopou venku, když jsou dobří. Máme výborné hráče a pevně věřím, že je i mít budeme. Kluby kupují nové borce, protože musí obměňovat. Minulá praxe byla nespravedlivá nejen k divákovi, kterého připravovala o nové tváře, ale především vůči hráčům. Ti odevzdávají svých deset progresivních let. Musí mít samozřejmě talent, ale jinak je to dřina. Je tedy správné, že hráč má možnost tato léta jaksi hmotně zužitkovat. A pokud přitom ještě může reprezentovat svou zemi, tak si myslím, že mluvíme o vrcholu. To se nepodaří spoustě fotbalistů."
< Viděl jste na vlastní oči nějaké mistrovství?
„Ne, mrzí mě to. Mistrovství světa v Chile jsem prožíval u rádia a z mistrovství Evropy v Bělehradě jsem se radova! u televize. To bylo nádherné."
Téměř každý rok točíte delší dobu v zahraničí. Najdete si chvilku a jdete se podívat na fotbal i tam?
"Mám fotbal opravdu rád a ať jsem kdekoliv, jdu se podívat. Pracoval jsem v Anglii, tam jsem chodil na anglickou ligu. V New Yorku jsem chodil na Cosmos. Ten mančaft už neexistuje, ale viděl jsem hrát Pelého, Beckenbauera. Ten chodil v té době také k Áje Vrzáňové do český hospody, tam jsem ho několikrát potkal. Zápasy Cosmosu se hrály na umělé trávě, chodilo takových 15 až 20.000 diváků, Američané nebyli zvyklí na evropský fotbal. Zažil jsem utkáni ve Wembley, asi v roce 1972. Anglie hrála s NSR. Můj tehdejší vrchní osvětlovač zařídil, že jsme dostali dva lístky do lóže a na stadión nás přivezla limuzína. Na tribuny se vyjíždí výtahama, každý je pro sto lidí. Vyjeli jsme u obrovského baru, který tvořil součást tribuny, a tam jsme si dali panáka. Lóži jsme tenkrát dostali od producenta ,za vynikající práci ; byl tam připraven stoleček, u kterého jsme normálně večeřeli, popíjeli víno a koukali na fotbal. Byli jsme tam dlouho před utkáním a dlouho po něm. "
Vím, že jste na fotbal chodil také ve Francii.
"Viděl jsem utkání v Bordeaux, myslím, že to byl Pohár UEFA. Kopalo tenkrát místní mužstvo s nějakým družstvem sovětským. Asi Dynamo Kyjev. V tu dobu jsme tam s Milošem Formanem točili Valmonta, a Formana jako významnou osobnost všude zvali. I na fotbal. On tehdy nešel, tak nakonec pozvali mě. Šel jsem rád a dodnes na to nezapomenu. Byl podzim a já si říkal, že na stadiónu bude zima. Vzal jsem si dva svetry, šálu, čepici. Ale přepočítal jsem se. Zavedli nás do zasklené kabiny, kde bylo příjemně teplo a věšák byl plný jenom mých svršků. Připadal jsem si jako v divadle, plochu stadiónu jsme měli jako na dlani. Opět jsme tam pobývali hodinu před utkáním a ještě hodinu po něm. S fotografem Komárkem, který tam byl se mnou, jsme byli zváni na chlebíčky a různé speciality. Sponzorem utkání byl místní šlechtic - a dodnes si pamatuji na radostné zářící oči paní hraběnky, když viděla, že se cítíme spokojeni. I toto je jeden z pohledů na fotbal. Jde o společenskou událost. Jednou jsem byl také na pařížském stadiónu Parc de Princes. Vlastně dvakrát, poprvé hrálo Československo, podruhé jsem viděl ligový zápas. Na hřišti stály trampolíny, konala se módní přehlídka, tribuny zpívaly. Když nastoupila mužstva, začaly vybuchovat dělbuchy, střílely se rachejtle, za chvíli nebylo vidět vůbec nic. Možná, že jsem slyšel hvízdot píšťalky. Potom tato umělá mlha pomalu stoupala a my viděli, že na hřišti se už normálně hraje fotbal. A za brankami bez sebemenšího vzrušení francouzští hasiči kropili a hasili ty spousty papíru, které tam lidi naházeli a které hořely. Na hřišti se hrál fotbal a vedle se hasilo. Nikdo nenadával, nikdo neuhořel, hrál se vynikající fotbal. Ještě se vrátím na chvíli ke Slavii. Chci říci, že ani taková velkolepá podívaná nevydá za to, když, třeba i na škváře, dá Slavia gól. Ten pocit se ničemu nevyrovná. Dodnes nevím, kde se ve mně bere ta radost z vítězství a zklamání z neúspěchu sešívaných. Mám tyto pocity od mládi a jsem rád, že mě neopouštějí. "
< Co pro vás fotbal znamená, co mu přejete do budoucna?
"Pro mě je určitým soukolím, kde si lidé rozumějí. Když si družstvo rozumí, fotbalisti si mohou nahrávat naslepo, cítím zvláštní harmonii, souhru, soulad společného ducha. Když padne gól, raduji se jako malé dítě. Fotbal mě vždy strašně bavil. A baví dodnes. Až mě jednou bavit přestane, tak to už asi budu mrtvej. Fotbalu bych přál, aby se na naše stadióny přenesla nejenom radost ze hry, ale aby se každé utkání stalo velkou společenskou událostí. "
< Na závěr našeho povídání se nemohu nezeptat: A co rádio Vox?
"Bereme to s humorem. Po úrazu při natáčení hůře slyším na jedno ucho. Logicky jsem proto toužil vlastnit rozhlasovou stanici, u které je všechno založeno právě na poslechu. Ale teď vážně. Je to už letitý nápad - založit soukromé rádio napadlo mého kamaráda, hudebního skladatele Karla Svobodu. Od počátku jsme chtěli být rádiem pro všechny. Nijaké věkové nebo žánrové omezení. Rodinné rádio, které je pro každého kamarádem. Když u nás pro tuto myšlenku vznikly podmínky, rádio Vox jsme založili. Fascinuje mě, ze jsme se vlastně stali majiteli masmédia a nemáme tam žádnou dramatickou radu, žádný dohled, záleží jenom na nás, co se bude vysílat. Šťastné bylo spojení s Michalem Zelenkou, který je velmi výkonný a schopný, dává záruku, že rádio běží, jak má. Naše stanice je zatím vyloženě pražská, ale samozřejmě bychom se rádi rozšířili, což je ovšem otázka financí. Zatím máme dvacet zaměstnanců a stačí to, vysíláme 24 hodiny denně. Nikdy jsem netušil, jak pracné je zajistit nepřetržitý provoz. I když se na něm přímo nepodílím, mám velkou radost a jsem nadšený, že se věc podařila, že jsme v éteru a lidé nás poslouchají."
Především o fotbale si se skalním slávistou u vínka povídal JAN DROCÁR, v Edenu pak fotografoval LIBOR HAJSKÝ. 9.9.2004