Vlastimil Marek:  Trojí zápor aneb nic není nemožné

Po zvolení Terminátora guvernérem Kalifornie odpověděla česká konzulka, komentující tuto událost i možnost dalšího postupu Arnoldova svalnatého, leč původem rakouského těla až na post prezidenta USA pro Český rozhlas typicky česky. „Tady už několikrát i v této souvislosti padl výraz Everything is possible, tedy Nic není nemožné.“ Pozitivní větu přeložila, jako by se nechumelilo, dokonale negativně.
Slyšíte ten rozdíl? Zatímco sebevědomí, usměvaví Američané říkají, že vše je možné, a také proto úspěch střídá úspěch, Češi dávají přednost překladu dokonce s trojím záporem! A proto také se mračí a mračí a závidí si a závidí a jsou tam, kde jsou, takoví, jací jsou.
 
Když člověk používá zápor (nebo negativní popis či zvolání, nebo negativní přídavná jména), podvědomě sám sebe a své tělo připravuje na onu negaci. Jinými slovy, když vlastně bezmyšlenkovitě a velmi často tvrdíte, že máte se životem samé problémy, i když budete tvrdit, že to zase tak negativně nemyslíte, budete mít problémy. Tělo totiž vykonává příkazy mysli (tedy slov a vět), a dostane-li podnět, vyprodukuje adrenalin, aby se připravilo na budoucí problém. Nedokáže pak adekvátně vyřešit přítomné problémky a problémy. Těla nás většiny Čechů jsou, také „díky“ z 90% negativním zprávám v novinách i v televizi, způsobu řeči (většinou jen a jen kritizujeme a pochválit neumíme), neustále stažená, připravená adrenalinem na všechny ty budoucí a hrozící problémy. A za deset let jsou z toho neustálého napětí všechny ty v naší společnosti tak běžné bolesti šíje, krční páteře, bolesti v kříži, a samozřejmě i žaludeční vředy, potíže s játry, slinivkou, vysokým krevním tlakem atd. Lékaři tomu dnes říkají syndrom X a tvrdí, že to je daň rychlému civilizačnímu tempu a že to tak vlastně je normální. A už se těší, jak za nimi pak budete docházet i s neurózami, cukrovkou, astmatem, roztroušenou sklerózou, chorobami srdce a cév, poruchami sexu atd.
 
Když totiž o něčem nadšeně prohlásíme, že to je strašně krásné, nařídíme tělům, aniž jsme to tak chtěli, produkovat adrenalin, protože první adjektivum je negativní. Když prohlásíme, že je to děsně fajn, nebo dokonce použijeme tak pozitivně vnímané rčení jako „To není problém“, netušíme, že tělo to vezme negativně a připraví se na problém. Podvědomí nikdy nelže a není schopno ironie. Když řekneme, že to nelze neudělat, vyjadřujeme tím sice původně pozitivní přístup, ale podvědomí opět nemůže nezareagovat produkcí adrenalinu. Ztratili jsme cit pro jazyk, ani už nevíme, jak snadno jsme spadli do pasti jazyka a zdánlivě výhodné možnosti používat v češtině v jedné větě dvojí, ale i trojí zápor.
Říkáme „To je bezvadný“, a myslíme si, jak jsme pozitivní, ale už nám, na rozdíl od podvědomí s jeho produkcí adrenalinu, nedochází, že slovo bezvadný je složeno hned ze dvou záporů – předpony „bez“ a slova „vada“. Když nám něco překvapivě snadno jde, okomentujeme to tak často a snadno užívanou větou „jako by se nechumelilo“. Házíme zápory kolem sebe, jakoby se nechumelilo, jenže ono se, uvnitř, v našich tělech, chumelí.
 
Není to zase až tak naše vina. Vychovali nás tak úzkostliví a o základní potřeby se neustále starající rodiče a učitelé, byli jsme k tomu částečně i naprogramováni tím, jak nás porodili (říká se tomu vrozené nastavení nervové soustavy), (ne)kojili, nechali v porodnicích křičet hlady a strachy neschopné pohybu v pevných povijanech (dnes se tomu říká inhibice akce, tedy nereagování na kontaktní signál kojence, a ví se, že právě tohle je základem mnoha pozdějších a již zmíněných civilizačních chorob), jak nás doma a ve škole neustále okřikovali, kritizovali a trestali. Naši rodiče a „odborníci“ všech medicínských a pedagogických věd o tom donedávna také nevěděli.
 
Jenže my už, poprvé v historii lidstva, víme. Víme, že jazyk je past, víme, jak sami sebe svými emocemi a slovy a myšlenkami programujeme. Tedy, měli bychom vědět, jen kdybychom byli zvyklí a schopni umět rozlišovat priority. Jen kdybychom si uměli přiznat, že jsme v pasti, aby teprve poté, jako u alkoholika, bylo možné z pasti vykročit.
Jinými slovy, možná jste o tom všem až to téhle chvíle, vážení čtenáři, také nevěděli. Jenže teď už to víte, a od nynějška už se nikdy nebudete moci vymlouvat, že za to až tak nemůžete. Teď už víte, že dvojí či dokonce trojí český zápor a tak obvyklé používání slova problém a naprostá absence jakékoliv pochvaly je tělu a psychice a zdraví škodlivé. Jak z pasti ven? Třeba jen tím, že si každý večer, těsně před usnutím, ve snaze být zdraví, neřeknete to obvyklé „Nebudu nemocný“, ale „Jsem zdravý“. Třeba jen tím, že si pokaždé, když vám z úst vyjde slovo „problém“, koupíte banán (a věnujete jej, protože po nějaké době budete přecpáni banány, protože zjistíte, že to slovo používáte neuvěřitelně často, nějakému  dítěti nebo žebrákovi na ulici). Třeba jen tím, že začnete místo slova problém používat slovo radost. Zkuste si teď okamžitě nahlas říci ono obvyklé „Já mám s tím svým šéfem (kolenem, tlakem, žaludkem, životem) takový problémy…“ a hned poté vyměňte problém za radost: „Já mám s tím svým šéfem (kolenem, tlakem, žaludkem, životem) takový radosti…“
Za dva tři měsíce zjistíte, život není problém, ale radost, a že s tím, jak jste změnili a zpozitivněli slovník, změnili jste a zpozitivněli jste i svůj život. Everything is possible. Vše je a bude možné.



  text a foto © Vlastimil Marek, 13.10.2004

DOPORUČUJEME:   další články z rubriky  ZBÝVÁ DODAT ...