Jak začít žít
pozitivně? Většinou stačí úmysl a pak maličkost: například pořídit si
zvonek, nebo zvoneček, nebo umístit někam do klidného (nebo k tomu účelu
určenému) rohu židli. Hned vysvětlím.
Zvoneček poslouží
ke chválení. Pochvalami se v tomto kraji
setsakra šetří. Co
takhle pochválit se sám? A začít chválit i jiné kolem? Samozřejmě, zvláště
pro muže je představa, že někoho (a nedejbůh ženskou) veřejně chválí, téměř
z říše sci-fi. Ale i ženy u nás zapomněly chválit. Jenže chválit můžete i
neverbálně.
Nedávno jsme s kolegou
přednášeli pro bankovní asistentky jedné nejmenované nejrozšířenější české
banky. Poté, co jsme je různými hrami a zadáními (např. také pomalou chůzí
na stráni jednoho valašského kopce) poněkud uvolnili, vymýšleli jsme
společně,
co by se dalo teď hned, okamžitě, v pobočkách spořitelny změnit, aby se tam
nejen klienti, ale i zaměstnanci cítili dobře. Výsledek? Co takhle
instalovat u východu na stěnu zvonec, a u něho nápis asi tohoto znění:
„Vážený kliente, právě jste v naší pobočce vyřídil nějakou svou finanční
transakci. Pokud jste byl spokojen, zazvoňte na tento zvonec. Potěší nás
to.“
A další dlouhé minuty jsme se bavili představou, jak se klienti postupně
naučí zvonit, jak někdo bude zvonit suverénně a silně, jiný tiše a
stydlivě, jak všechny ostatní asistentky vždy poznají, od které že to
kolegyně klient, který zazvonil, jde, a tedy se kterou že to byl spokojen,
a jak samo zazvonění aktéra uvolní právě tak jako celou pobočku. „A co když
nikdo nezazvoní?“ zeptala se jedna pesimistka. „No tak si půjdete občas
zazvonit sama,“ překvapil jsem ji. Vykulila oči překvapením, ale pak jí to,
protože jsme předtím dosti podrobně probírali, jak moc zvuk a hudba
uklidňují, došlo, a začala se usmívat na celé kolo.
Vážení čtenáři, divili
byste se, jak moc „prosvětlí“ a uvolní prostředí bytu nebo kanceláře takový
zvonec, zvonek nebo zvoneček. Už vidím, jak nějaký muž, který jako obvykle
vynikající guláš, poté co ho beze slova zblajzne a ještě talíř vytře do
sucha kouskem chleba, ženě není schopen pochválit slovně, prostě při
odchodu na fotbal zazvoní. A žena se začne usmívat a bude vědět, že se jí
to ten den zase jednou povedlo.
Atmosféru domova (nebo
chaty) dokáže velmi efektivně pročisti i tzv.
zvonkohra,
záměrně umístěná tak, aby do ní z počátku každý ťuknul. Znáte to: do něčeho
vrazíte a buď vynadáte tomu, kdo to tam tak blbě umístil, nebo sobě a své
nepozornosti. Jenže zvonkohra svým příjemným zvukem okamžitě a spolehlivě
obvyklé spílání a negativní emoci okamžitě odcinkne. Postupně se tak to, co
vždy končilo spíláním, změní na okamžitý úsměv. A člověk se naučí být
pozorný, zvonkohře se vždy vyhne a cinkat si od jisté chvíle bude jen
záměrně.
„Domeček“
se zase může stát katalyzátorem pozitivních změn třeba u vás doma nebo
v kanceláři. Když jsem byl malý, hrávali jsme na honěnou tak, že když byl
honěný dostižen a plácnut, dostal onu příslovečnou „babu“ a musel honit
ostatní děti on. Jenže dnešní děti mají něco, co my neměli: jakousi dětskou
verzi azylu. Když už je někdo dohoněn a málem plácnut, může si dřepnout,
dát ruce na hlavu a prohlásit: „Domeček!“ A nesmí babu dostat.
A tak již léta navrhuji
účastníkům svých kurzů, a teď i vám, milí pozitivní čtenáři: co takhle
domluvit se na pravidlech hry s kolegy, rodinou, známými, a umístit někam
do rohu místnosti nebo kanceláře židli (a na ni třeba nápis The Domeček)?
Vždy, když se někdo octne v emočně vyhrocené a pro něho neřešitelné
situaci, kterou už přestává zvládat – partner, rodič, šéf nebo klient začne
křičet, hrdlo se stáhne, emoce hárají a rozum se zablokuje – bude moci
zaběhnout k oné židli, sednout si na ni a prohlášením „Domeček!“ nastolit
klid a mír: nikdo na něho nesmí křičet.
Co se stane za pár dnů
nebo týdnů? Klid a mír se z rohu místnosti začne postupně šířit do
místnosti celé. Lidé na sebe přestanou křičet (protože ten, na koho budete
chtít zařvat, vám stejně okamžitě uteče na domeček), začnou se na sebe
usmívat a být na sebe vzájemně milí. Nevěříte? Tak to aspoň na měsíc
zkuste. A pak „to“ pošlete dál…
text © Vlastimil Marek, 17.10.2004
