Z amatérského studentského divadélka vystoupali až na vrchol Olympu humoru. Jsou zapsáni v Guinessově knize rekordů. Celé pasáže jejich her se staly součástí slovníku každého řádného Čecha. Víme, jak se narodil a co vše činil Cimrman. Méně již, jak se rodí cimrmanolog.

Jedním z nich je Miloň Čepelka. Občas spolu usedneme ke sklence vína, někdy i dvěma či třem. Bohužel jsou to daleko vzácnější chvíle, než bych si přál. Je to ovšem zároveň pozitivní zpráva o národu českém. Cimrmani jsou stále na cestách a vyprodané sály svědčí o tom, že ta nitka českého humoru, vedoucí odněkud z šantánů a kabaretů začátku minulého století přes pány W+V a S+Š, přetržena přeci jenom nebyla, jak by se bohužel často zdálo.
Chodíval jsem tehdy v tom roce 1967 od druhého představení Aktu čtvrtek co čtvrtek do Malostranské besedy. Zažil tam nadšeného Jana Wericha i dámu u mého stolku, která smíchy doslova spadla ze židle. Zažil jsem tam nádherné chvíle po představení, kdy jsme se při sklence vína a petrolejkách dojídali sametovým jazzíkem Karla Velebného a jeho S+H kvartetu. Vzpomínám na popůlnoční Václavák, kdy člověk narazil u opékaného špekáčka na kamarády či tak nějak povědomé tváře, vracející se z jiných divadélek či jam sessionů. Byli jsme mladí.