 |
|
 |
| |
|
|
Miloň
Čepelka - Jiří Vlastník: Miluji ta krásná zákoutí češtiny |
|
Z
amatérského studentského divadélka vystoupali až na vrchol
Olympu humoru. Jsou zapsáni v Guinessově knize rekordů. Celé
pasáže jejich her se staly součástí slovníku každého řádného
Čecha. Víme, jak se narodil a co vše činil Cimrman. Méně již,
jak se rodí cimrmanolog.
Jedním
z nich je
Miloň Čepelka.
Občas spolu usedneme ke sklence vína, někdy i dvěma či třem.
Bohužel jsou to daleko vzácnější chvíle, než bych si přál. Je
to ovšem zároveň pozitivní zpráva o národu českém. Cimrmani
jsou stále na cestách a vyprodané sály svědčí o tom, že ta
nitka českého humoru, vedoucí odněkud z šantánů a kabaretů
začátku minulého století přes pány W+V a S+Š, přetržena přeci
jenom nebyla, jak by se bohužel často zdálo.
Chodíval jsem tehdy v tom roce 1967 od druhého představení Aktu
čtvrtek co čtvrtek do Malostranské besedy. Zažil tam nadšeného
Jana Wericha i dámu u mého stolku, která smíchy doslova spadla
ze židle. Zažil jsem tam nádherné chvíle po představení, kdy
jsme se při sklence vína a petrolejkách dojídali sametovým
jazzíkem Karla Velebného a jeho S+H kvartetu. Vzpomínám na
popůlnoční Václavák, kdy člověk narazil u opékaného špekáčka na
kamarády či tak nějak povědomé tváře, vracející se z jiných
divadélek či jam sessionů. Byli jsme mladí. |
■ Jak se rodí Cimrmanolog?
Já jsem rodákem z Pohoří, což je taková malá vesnička ve východních
Čechách. Tam jsem ale pobyl jen šest týdnů a přestěhovali jsme se do
Opočna, kde si tatínek postavil vilku, neboť vyhrál v jakési stavební
loterii asi deset tisíc korun. Byl účetním v továrně Dušek Opočno, kde
vyráběli lovecké a sportovní zbraně, maminka tam později leštila pažby.
■ Kdy jsi se narodil
jako divadelník?
V roce 1954
jsem maturoval na gymnáziu v Dobrušce. Potom jsem odešel do Prahy
studovat pedagogiku, obor český jazyk a literatura. Mým spolužákem byl
Zdeněk Svěrák, a tam jsem se poznal i s Ladislavem Smoljakem, v jehož
režii jsme tehdy hráli studentské divadlo. Ale už na gymnáziu jsem se o
něco malého pokoušel. Měli jsme domácí salonní orchestr – trumpeta,
klarinet a moje housle. Poslouchali jsme swing, ale nebránili jsme se ani
dechovce. Už v dětství jsem hodně četl, knihy jsou má celoživotní láska.
Začínal jsem romány Vládi Zíky a doplul až k Vladislavu Vančurovi a jeho
skvostné češtině.
■ A kdy jsi si začal psát do
„kádrových materiálů“ - cimrmanolog?
Se Zdeňkem
jsme si padli do oka okamžitě, a už tehdy začali tvořit první
mystifikace. Třeba jsme si vymysleli hlodavce chripatku, a některé
spolužačky nám to, k naší ukrutné radosti, baštily. V té době jsme také
uspořádali jen pro spolužáky Komický večer. Vzpomínám si, jak v rámci
pořadu zpíval kultovní básník beatové generace, Václav Hrabě, svým
drsným, odvázaným stylem - „žralok zuby, má jak nože….“

Chodívali jsme na Wericha a Horníčka do ABC a hodně od nich čerpali.
V roce 1958 jsme se rozešli učit do různých koutů Čech, abychom se po
letech opět sešli v redakci rozhlasového armádního vysílání.
Právě tam vznikla fiktivní Vinárna u pavouka a posléze se narodil Jára da
Cimrman…Jeho životopis vymyslel Jirka Šebánek s tím, že z toho uděláme
divadlo. Nejdříve jsme si mysleli, že si dělá blázny, potom jsme jeho
považovali za blázna, a pak jsme mu na to skočili. Abychom s kolegou
Cimrmanem posléze prožili neuvěřitelných téměř čtyřicet let společného
života…
■
Jaké bylo vaše první
představení?
Šlo o Svěrákovu hru Akt, ale všichni jsme tehdy byli tak vyděšení, že si
na ně vlastně moc nepamatuji. Ale zároveň jsme zůstali zaměstnanci
rozhlasu. Za jedno představení jsme totiž dostávali honorář 60 korun. Na
to víno, které jsme tam po divadle vypili, nám to stačilo…Každý jsme měli
napsat hru. Někdo to udělal hned, někomu to trvalo déle, mně se to
nepodařilo nikdy. Vlastně ten humor psát nedovedu.
■ Ale dovedeš zpívat.
Tvé árie v Hospodě na mýtince jsou nezapomenutelné…
Byl jsem
odjakživa příznivcem operety. Když ještě nebyla televize a já poslouchal
rádio, a to už v předškolním věku, museli mě naši budit ve středu a
v sobotu, protože to hrál ve čtvrt na sedm ráno Antonín Balšánek. Později
od svých devíti let jsem vnímal a miloval Karla Vlacha. U rozhlasového
aparátu jsem poznal i Strausse, Ofenbacha. A samozřejmě Oldřicha Nového a
jeho legendární Mammzel Nitouche.
■ Od těch dob uteklo
trochu více vody, nedávno tě pozlobilo srdce. Jak vlastně v tom jistě
hektickém divadelním životě relaxuješ?
Rád si dám
trochu vína. A píši třeba texty, dnes hlavně dechovku. Jakou má šanci?
Dechovka je přece nesmrtelná, stejně jako cimrmani! Myslím si, že k této
muzice dojde postupem času polovina populace. Člověk zestárne a začne
poslouchat dechovku. Ona je to taková pohoda, účinný lék na neduhy stáří.
Jezdím odpočívat do Opočna, kde mají kapelu Opočenku. Hrávají v létě
v přírodě Na skalce, kde se, pro zajímavost, odehrávalo Jiráskovo Temno.
Je až neskutečné, co tam přijde lidí všeho věku a jak je to dokonalé! A
já si tehdy říkám – kdo nad tímto ohrnuje nos, tak je prostě blbec.
Dechovka k nám Čechům patří, ten Kmoch je někde v nás, ať už chceme či
nechceme.
■ Vedle Cimrmana je
vlastně písnička druhým tématem vašeho života…
Písničkové
programy pro vojáky Polní poštu jsem začal dělat dokonce dříve,
než cimrmany. A v té době jsem začal písničky i psát. Přivedl mě k tomu
opočenský skladatel Luboš Sluka. Spolu jsme napsali první jakési blues
s názvem Mlhy. Dodnes si to pamatuji – „Mlha se válí jak klubko snů, a
vítr zdáli nese sem smích…“
Nejvíce jsem
miloval Rudolfa Cortéze, ale pro něj jsem nikdy nepsal. Mé písničky zato
zpíval třeba Milan Chladil či Marta Kubišová, a já jsem sršel štěstím…
Rád se vracím do šedesátých let, kdy textovali Vladimír Dvořák, Pavel Kopta, Zdeněk Borovec či Jiří Suchý, který je ovšem ještě o kus výš.
Nemohu si pomoci, tam byl vrchol. Dnes se na kvalitu nedbá. Seděli jsme
s Kapitánem Kidem v jakési komisi a snažili se mladým adeptům textařiny
poradit, ale vůbec netušili, o čem je řeč. Neznali pravidla jazyka ani
hudby…
■ Poznal jsi jak chutná
sláva, byly i chvíle krušnější. Proč vlastně byli cimrmani tak
pronásledovaní?
Pronásledovaní je možná silné slovo. Spíše jsme byli neradi trpěni. Oni
tomu moc nerozuměli, ale i mezi těmi „hlavouny“ se našel občas někdo,
komu se to líbilo, a nebo se to líbilo jejich dětem. A tím pádem jsme
proplouvali mezi těmi skalisky, byť s tržnými ranami a šrámy. Třeba jsme
měli čtyři roky zakázáno hrát Akt… Mimochodem, já tam hraji mamku a tu
postavu miluji. Doufám, že budu moci v této roli ještě nějaký čas
křepčit…

text a foto © Jiří
Vlastník, 6.8.2006
http://cimrman.webz.cz/
DOPORUČUJEME: další články v rubrice
ZAJÍMAVOSTI
|
|