Libuše Čiháková:  A vaší kočce to vyřiď taky!

A vaší kočce to vyřiď taky!   V lázních u oběda  posloucháme  anekdotu: Přijde pán do hospody a poručí si dvakrát rum. Jeden vypije,  druhý si naleje  do kapsičky u saka a objedná si znovu  totéž. Jeden vypije  a druhý rum naleje do kapsičky u saka. Když si ale objednává třetí rundu, hostinský se nesměle  zeptá: "Promiňte, pane,  ale mohl byste mně říci, proč si lijete ten rum do kapsy?"  Host se na něho dlouze zadívá a nakonec zavrčí: "Víte co, polibte mně prdel."  A z kapsičky u saka vykoukne myš, škytne a dodá: "A vaší kočce to vyřiď taky!"  Všichni se vtipu s chutí zasmějeme. Večer jde v televizi publicistický pořad.  Jako vždy mě muž neustálým komentářem ruší v poslechu. "Proboha, nemohl bys mi to říci až potom?", obořím se na něho. "Víš přece, že mám jednokomorové myšlení, a sledovat tebe i televizi zároveň je nad mé síly!"   Muž uraženě zmlkl a zmizel v posteli.  Po chvíli se odtud sotva slyšitelně ozve: "A vaší kočce to vyřiď taky...!" Tulák   Tak jako přeskočí jiskra mezi dvěma lidmi osudem si určenými, tak přelétla jiskra mezi mnou a tím psem.   Stála jsem tenkrát na dovolené ve frontě na zmrzlinu, když jsem na sobě ucítila cizí pohled. Hledala jsem ty oči v úrovni očí svých, ale našla jsem je půl metrů od země. Byly posazené v černém chlupatém obličeji s jazykem visícím z tlamičky, ze které kapaly sliny.  „Ty bys si taky dal zmrzlinu, viď ?,“ přičapla jsem k psovi. Olízl mi tvář a výmluvným pohledem střelil po ruce se  zmrzlinou. Chvíli nato jsme si už na zmrzlině  pochutnávali oba. Seděli jsme pod teplou letní oblohou, pod námi hučící mořské vlny s bílými čepičkami. Já mu vyprávěla o svém psovi doma, hladila ho po zanedbané  srsti a naše  srdce tloukla v jednom rytmu. Potom mě se psí oddaností doprovodil k hotelu.  „Odrazoval by svým zjevem  hosty!“, snažil se ho odehnat recepční. „A nelitujte ho,“ dodal, když viděl, že se mi derou do očí slzy. “On je svým způsobem šťastný, volný jak pták.“  Dojalo mně, když jsem ho druhý den i dny další viděla, jak na mne, přikrčen pod stromem, čeká. Radostně se  ke mně hrnul, a já, blechy neblechy, objala tu chundelatou hlavičku. A tak ubíhaly naše tulácké  dny proteplené přátelstvím, kdy čas kolem nás ohleduplně chodil po špičkách. V den odjezdu jsem však Tuláka marně vyhlížela. Smutně mi zněla lodní siréna, ohlašující odplutí naší lodi. Naposledy jsem se šla  podívat na panorama městečka Jelsy na ostrově Hvar, pohladila  očima osamělou skálu u moře, kde jsme s Tulákem byli šťastni.  A potom jsem ho uviděla. Seděl na  betonovém molu pod lodí, tlamičku jako vždy rozesmátou, oči upřené na loď. „Ty ses přišel rozloučit,“ vzlykla jsem. „Kamaráde můj,“ to už jsem brečela  na celé kolo. Podařilo se mi rozbrečet kolemstojící ženy, kapesník dokonce vytáhl i jeden muž. Jeho očích však říkaly: „Neblbni. A dobře se na něj podívej!“ Ale já nechtěla vidět tu ženu se zmrzlinou vedle něho. Nechtěla jsem vidět jeho oči, pošilhávající  po  zamilované pochoutce. Chtěla jsem vidět a pamatovat si jen to, co si přejí slyšet a vidět  všechny  ženy světa: „Jen ty jsi byla, a navždy pro mne zůstaneš, ta jediná!“ Turista   Rodina mé známé chovala zlatého křečka. Každou chvíli jim, způsobem nevysvětlitelným, z klece utekl. Většinou ho našli až po rozebrání křesla, gauče či kusu polstrované zdi.   Jednou večer se z vedlejšího pokoje ozvalo prsknutí a vzápětí zhasla světla v celém baráku. Když se šli podívat co se  tam  stalo, uviděli ve světle baterky zkoprnělého křečka s opálenými chlupy.   „Ten vůl snad překousl elektrickou šňůru,“ poznamenal syn. „A konečně za to dostal přes držku,“ dodala dcera a vrazila ho do klece. „Doufám, blbečku,“ domlouvala mu, „že si konečně zapamatuješ, že se neutíká!“   Nezapamatoval. Příště ho lapli v zásuvce psacího stolu s tužkami nacpanými v tlamě. Vypadal jako mečoun a koukal jak vyoraná myš. text ©  Libuše Čiháková, 8.8.2006 kreslené vtipy © Pavel Kantorek     ► Nepřehlédněte přehlídku   skvělých vtipů Pavla Kantorka    DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZÁBAVA  nebo v sekci  LITERATURA