Martina Pfeffer:  Život je jen náhoda aneb Jak se hraje ve Vídni

Před téměř pěti lety se se mnou pan Život přestal mazlit. Bez varování mi vrazil pořádný pohlavek, nebo spíš ránu pěstí: Odvedl mi manžela tam, odkud není návratu a začal mi udělovat přísné lekce. Byla jsem násilím zatažena do ringu, abych se poprala s kolegy Smutkem a Zoufalstvím,  sama v cizí zemi, daleko od rodiny a přátel.
Začala jsem klást panu Osudu otázky, na které jsem nedostávala žádnou odpověď, a on se mi jen odměnil  rozšiřující se prázdnotou někde hluboko ve mně.
A když už se prázdnota, vrásky a šediny na mojí osmadvacetileté hlavě rozrostly do neúnosných rozměrů, jakoby odněkud z nedostupných oblaků promluvil mně velice důvěrný hlas: „Holka, ty to tedy vedeš. Vždyť máš život před sebou, tak se koukej sebrat a nefňukat. Ty to zvládneš“. Ale kde zůstal návod na použití?!

Našla jsem ho čirou náhodou v česky psaném vídeňském měsíčníku: Divadelní spolek Vlastenecká omladina, přijďte se pobavit a zasmát...  Hmm, u divadelníků-komediantů bylo vždy veselo, vlastenec jsem  také a mladá alespoň podle datumu v občance -  tak proč ne!
 
Když jsem pak vkročila do klubovny při české škole Komenského ve Vídni, myslela jsem, že jsem na špatné adrese. Omladina? Spíš mladá stařešina! Věkový průměr zúčastněných se pohyboval někde přes čtyřicet. Pěkný začátek! Když jsem se musela postavit jako prvňáček před tabulí a představit se, v tu chvíli jsem jen hledala únikový východ. Místo předpokládaných radovánek jsem dostala pořádnou sprchu...
Po hodinovém schůzování se však atmosféra značně uvolnila. Aby ne, místnost se proměnila v hodovní sál a jedlo se, pilo a zpívalo, hlavně moravské písničky. Oslavenci měsíce se postarali o plná bříška a o mě se hned postarali nejstarší aktivní členové ve spolku, Beranovi.
Anička mi důvěrně vyprávěla svoje životní osudy, Ota zase vzpomínky z divadelních zkoušek. Přidala se ještě velice sympatická předsedkyně Anička, která se s postupem času stala mojí druhou mámou, a která dokáže nakazit nevyčerpatelnou chutí do života. Režisér podzimního představení patrně vytušil moje počáteční zaječí úmysly, a aby si pojistil novou, navíc alespoň věkově opravdickou Omladinářku, tak mi připsal roli do Werichova a Voskovcova Nebe na zemi.
S každým novým setkáním mi tak celá atmosféra dávala pocit: Sem patřím, tady mám kousek svého domova, moji rakouskou rodinu. A já si jako doma začala připadat.
Omladináři mě vzali pod svoje ochranná křídla, natankovali do mě novou chuť do života, naučili mě tancovat kankán a charleston (i když jsem pěkné „antitaneční poleno“!, po odehrání představení Tři v tom jsme, já spolu s kolegyní, opravdu skončily „v tom“, což potvrdilo, že i zázraky se u nás dějí. A ještě něco mě naučili: Pochopit pravidla slavných V&W: Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře...“
 
Moje vzpomínky jsou pět let staré a za tu dobu se mnohé změnilo: Opravdu jsme se značně omladili, a jako jednatelka spolku tajně trpím za náčelnickým stolem s každým novým přírůstkem při prvňáčkovském představení. Teď už jen zbývá, abych vám čtenářům představila můj záchranný ostrov plný humoru, přátelství a pohody.
 
      Vlastenecká omladina  - bezva parta divadelníků-nadšenců
 
Jsme spolek s otevřenou náručí, zastoupený všemi věkovými kategoriemi. Naše nejmladší členky Julinka a Barborka se počítají mezi členky Pampersek povinných. I když si tajně v bříšku zatancovaly charleston u nic netušících mamin-hereček, přesto se již teď projevují jako velké budoucí hvězdy prken, která znamenají svět. 
Do našich řad přibývají bývalí studenti školy Komenského ve Vídni a naší chloubou jsou herečtí mazáci, kteří mají zkoušku z dospělosti již dávno za sebou. Ti se částečně rekrutují z řad bývalých československých občanů po roce 1968, nebo ze starých vídeňských rodin, kde se po celé generace pěstuje čeština. 
Náš nejstarší, stále aktivní člen, nedávno oslavil osmdesát let. Při posledním jarním představení dostala dokonce hereckou příležitost psí dáma Kikina v roli šerifky. I s neplatící Kikinou je nás zhruba dvacet pět aktivních herců, herek, techniků-samouků, výborných cukrářek, švadlenek, obětavých pomocníků  a samozřejmě funkční aparát. Abych nezapomněla na nejdůležitější osobu, kterou si každý rád hýčká - nápověda!  Zkrátka mezi nás přicházejí nejen nadšenci dobrého divadla, ale hlavně příznivci dobré nálady, solidarity a přátelství.
 
Oficiální založení se datuje od  roku 1885, a tak se můžeme chlubit tím, že jsme  o pouhé dva roky mladší, než je Národní divadlo v Praze. Za zmínku stojí i skutečnost, že se řadíme mezi čtyři poslední česky hrající spolky v zahraničí.

    
 
Spolek po dobu více než sto dvacet let zažil svá výsluní, ale i úpadky. Na divadelních prknech se vystřídala celá řada herců , kteří nastudovali a zahráli již přes tři sta her. Ve spolku  dokonce hostovali i  členové Národního divadla - Jindřich Mošna v roce 1900-01 a Hana Kvapilová v r. 1902-04.
Naši zakladatelé a předkové se pravidelně scházeli jak za pracovním účelem, tak za účelem být spolu a pobavit se třeba při skleničce dobrého vínka. A tato tradice koluje stále v naší omladinářské krvi. Scházíme se pravidelně jednou do měsíce (mimo prázdnin). Nejdříve opravdu schůzujeme - chválíme se, lamentujeme, plánujeme a hodnotíme. V duchu stodvacetileté tradice pak předsedkyně Anička končí první část setkání stejně, jako všichni předsedové před ní provoláním: Kdos českého původu, lni ku svému národu. Poté jsme zase všichni kamarádi, máme se rádi a slavíme narozeniny oslavenců měsíce při bohatě prostřeném stole a dobrém vínku. Jak jinak, rádi si zazpíváme, i když se v našich řadách najdou spíš kandidáti na první cenu v krákání. Jak vidíte, nic se nezměnilo, tady se opravdu zastavil čas!
Hlavní náplní spolku je dvakrát v roce uvést novou hru v divadelním sále české školy Komenského ve Vídni. A protože se sami rádi bavíme, jak při zkouškách, tak při děkovném potlesku od věrného publika, v repertoáru najdete převážně komedie: Nebe na zemi, Sluha dvou pánů, nebo vlastní produkce Tenkrát v San José od našeho pana režiséra. Ve Vídni hrajeme pouze jednou, ale reprízu máme možnost uvést na pozvání Sokola v Kroměříži, kde se nám hraje opravdu skvěle. Doma je doma!
 
V únoru 2006 se nám dostalo té největší pocty. V rámci projektu Národního divadla v Praze „Otevřená náruč“ jsme byli pozváni k vystupování na prknech Stavovského divadla. Byly to dvě obrovské premiéry: Poprvé si na svoje bedra vzala režírování naše multitalentka - velice mladá a nadějná režisérka, a poprvé jsme vystupovali ve svatostánku českého divadelnictví. Herci s pořádnou trémou sehráli hru rakouského dramatika Hermanna Bahra Koncert  a za snahu a výborné výkony pak všichni sklidili obrovský potlesk. Co víc si může herec-amatér přát!
 
A jelikož jsme bezvadná parta, tak ještě společně utužujeme nejen ducha, ale i kondici při jarních výletech na kole, pořádáme Čaje o páté a taneční, nebo sami sebe odměňujeme za dobrou práci jak na jevišti, tak v zákulisí, třeba husími hody. Zkrátka - máme se rádi a je nám spolu dobře, i když je u nás před každou premiérou pořádně dusno! Jak už to chodí  v každém správném manželství!

   
   

   text a foto z archívu M.P. © Martina Pfeffer, 10.8.2006

   DOPORUČUJEME: další články z rubriky  INSPIRACE
  nebo v sekci PUBLICISTIKA