Když jsem četla výborně zpracovanou knihu Fantóm od Susan Kay, mrazilo mě z představy, že by vysoce inteligentní člověk musel dennodenně bojovat s citovou vyprahlostí jen proto, že nesplňuje jistou společenskou představu fyzické krásy.
Jenomže: „Šaty dělaj člověka,“ zpívá se v písni J. Ježka. A neplatí to jen pro oblečení, ale obecně. Proto se k životopisům přikládají fotografie, proto má na konkursu větší šanci ten, kdo „má hezkou tvář“ a „příjemné vystupování“.
Jít na pohovor, znamená nejen vědět něco z oboru, ale také zvládnout psychologii chování a řeč těla. Tělesně postižení lidé to pak mají přirozeně těžší. Nejen že je často jejich „tělesný neduh“ na první pohled vidět, ale nějakým způsobem je omezuje. Ne že by nebyli ochotni vydat ze sebe maximum, ne že by byli méně schopnější, nebo že by nepotřebovali peníze. Přesto mají už v samém úvodu proti ostatním nevýhodu. Nevýhodu ještě vyšší o vžité způsoby, protože za totality se tělesně postižení „odsouvali“ do sociálních ústavů, daleko od rodin a zároveň možností se vzdělávat a zapojit se do normálního života.

Dnes je v tomto ohledu situace mnohem lepší (i když stále ještě není bez chybiček). Základním stavebním kamenem se stane nový Zákon o sociálních službách č. 108/2006 řešící svobodnou volbu druhu sociální péče  a místo pobytu zdravotně postiženého.  Tento zákon specifikuje jednotlivé druhy sociálních služeb, stanovuje nárok na příspěvek na péči, vymezuje pravidla na posuzování soběstačnosti a nabude platnosti 1.ledna 2007.
Svým způsobem je to ostuda, že toto Česká republika řeší až nyní, v porovnání se zeměmi EU zaostává. Jako by česká sociální péče doslova kulhala za evropskými trendy. Pomalu, pomaloučku, ale snaží se, aby dohnala plnokrevné koně Charty práv tělesně postižených (vycházející z Prohlášení lidských a občanských práv, Všeobecného prohlášení o lidských právech, Evropské konvence lidských práv a Všeobecného zákona o tělesně postižených vydaného v Paříži v roce 1975).

Nový zákon tedy upravuje sociální péči, ale pokud se má rovnat skutečně novému startu, bude to stejně záviset na nás všech, jak tělesně postižené přijmeme mezi sebe.
Přiznejme si to. Určitá psychická bariéra, strach z postižených stále existuje, a to jak v pracovně-právních vztazích, tak ve vztazích občanských. Stále platí, že při setkání s postiženým má většina z nás tendenci se mu vyhnout, přirozeně se dokáže chovat málokdo. Možná bychom měli v sobě začít už od samotného pojmenování „tělesně postižený“, které v nás podvědomě budí záporné pocity, nedůvěru, navozujeme si představu člověka neschopného, ovšem ne neschopného např. chodit, ale i neschopného přijmout pravdu, popř. dokonce logicky uvažovat.
Bojíme se, abychom jim neublížili nešetrnou otázkou či „zíráním“, a proto se jim raději vyhýbáme. Tím jim však ubližujeme daleko víc než nešetrnou otázkou, neboť je ignorujeme.

Co třeba přijmout názor, že jsme svým způsobem nějak handicapovaní všichni, jeden je plešatý, jiný tlustý, někdo má velké nohy, někdo křivý nos, sennou rýmu nebo třeba žaludeční vřed?

Zkrátka, každý máme svůj nedostatek. Líbilo by se nám, kdyby nás kvůli němu ostatní ignorovali? Vyřadili nás ze společnosti? Postavili by tak úzké dveře, že bychom jimi neprošli? Samozřejmě že ne.

Naštěstí i přesto, že je na zákoně i našem přístupu třeba ještě pracovat, v posledních letech se možnosti tělesně postižených značně zvýšily. Myslí se na ně při stavbě budov, zřizují se speciální školy (kvůli snadnějšímu zařazení do společnosti bych volila spíš dále zmíněnou integraci), stále častěji se u panelákových domů objevují vozíčkářské výtahy a u chodníků sjezdy, každý semafor je vybaven zvukovým signálem. Stále to není dost, stále to neznamená řešení pro všechny, ale je to aspoň změna k lepšímu. Jsme humánnější než před několika lety.
 

Věřím, že to bude ještě lepší díky internetu, který těm, kdo jsou pohybově omezeni, zajišťuje kontakt se světem (osobní i úřední korespondence, elektronické bankovnictví, nákup, získávání informací), tím zajišťuje osobní růst, větší samostatnost a nakonec může znamenat i formu obživy. A věřím, že ještě zásadnější vliv v boji nad předsudky bude mít integrace tělesně postižených do škol. Nejenže touto cestou postižení získají tak nutné vzdělání, ale postupně se tak začlení mezi ostatní, nebudou postaveni mimo.
 

Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky (mimochodem to zní docela jinak než „pro tělesně postižené“) Masarykovy univerzity v Brně se např. od roku 2000 stará o to, aby byly zajištěny potřeby studentů bez ohledu na zdravotní omezení, které vyplývají z jejich onemocnění. Nejprve se jednalo především o nevidomé studenty, od r. 2002 také o neslyšící, nejmladší snahou je odstraňování bariér. Na Masarykově univerzitě se v důsledku této snahy značně zvýšilo procento tělesně postižených studentů.
 

Velmi optimistickou zprávu Pozitivní noviny dostaly z Vysoké školy báňské v Ostravě, kde byl 30. června 2006 slavnostně promován první student s těžkým tělesným postiženým, a to třiadvacetiletý Jaroslav Hořejší.

Letos získal titul bakaláře a rozhodl se dále pokračovat navazujícím magisterským studiem a stát se inženýrem v oboru „informatika a výpočetní technika“.
Jaroslav Hořejší v dětství prodělal mozkovou obrnu, jejímž následkem je kvadruplegie (úplné či částečné ochrnutí všech čtyř končetin). I přes svůj handicap se rozhodl vystudovat fakultu elektrotechniky a informatiky s tím, že mu velmi pomohl  jeho otec, který s ním do školy pravidelně dojížděl a dělal mu zápisky z přednášek. V současné době to však již není třeba, protože „úlohu otce“ nyní na univerzitě plní asistentka pro studenty s handicapem Jana Bogdová. Sama nám o tom napsala:

„Úspěch pana Hořejšího je velkou výzvou pro jeho další talentované a pracovité handicapované kolegy, ukazuje, že v některých oblastech opravdu nezáleží na tělesné a fyzické kondici a každý člověk se může stát uznávaným odborníkem. Na celé univerzitě jsou možnosti  bezbariérového pohybu a pracovníci Fakulty elektrotechniky a informatiky fandí všem cílevědomým studentům, těm handicapovaným zvlášť.“
 

Nakonec slovy Benjamina Franklina: „Investice do vědění nesou nejvyšší úrok.“ A to platí bez rozdílu pohlaví, věku či zdravotního stavu.

text © Renata Šindelářová, 11.8.2006   http://www.sweb.cz/sindelarovar

DOPORUČUJEME:  další články v rubrice  VÍTE, ŽE ...?  nebo v sekci PUBLICISTIKA