Pavel Pávek:  Šumavou se chodí pomalu
 Pavel PávekPavel Pávek: Nad Svatým Tomášem
Rychle a zmateně ji obíhá pouze blázen, který nedokáže, nebo nechce vnímat vše, co míjí. Pomalu se chodí hlavně v místech, do kterých  soudruzi dříve poutníky nepouštěli. Co kdyby, nedej bože, překročili bludný kořen a najednou se probrali v imperialistické cizině? Hraniční hory se v bývalém pásmu představují v magicko poetické podobě. Plné změn a překvapení, plné dojmů a historické paměti, plné zajímavých a ochotných lidí.

Levý břeh Lipna je pro rekreanty méně zajímavý. Minimum kempů, prakticky žádné pláže a atraktivnosti pro rozmazlené turisty. Tím více však láká pocestné, hledající ticho, klid a relativní pustiny. Stačí málo. Dopravit se do Frýdavy aPavel Pávek: Lipno sledovat žlutou turistickou značku.

Pár kroků od hladiny jezera zmizíme v temnotě lesů a je před námi celkem náročný výstup.Cesta mezi lesními velikány, chvíli  kopírující nepatrně frekventovanou místní komunikaci, za trochu potu  ale stojí.. Poslední kilometry kráčíme po vrstevnici a cesta končí v osadě Svatý Tomáš. Pomalu obejdeme kostel z poloviny  čtrnáctého století. Dlouho byl  v troskách, až v roce 1997 ho obnovili za nemalé podpory bývalých německých obyvatel obce. Ignorujeme  nehezký pojízdný kiosek s opečenými klobásami, a pravou horskou stezkou vystoupáme na zříceninu Vítkova kamene.

Pavel Pávek: MlhaJako vše v této oblasti byl odsouzen k zániku. Spolu s kapličkami, kostely, chalupami i celými vesnicemi. Konečně, představte si tu hrůzu, že by stavby v komunisty násilně vylidněných oblastech mohli jako orientační body používat imperialističtí agenti, šumavskými hvozdy se houfně plížící do tábora míru a socializmu…

Vítkův kámen je nejvýše položený hrad v Čechách a založil ho patrně ve třináctém století  Vítek z Rožmberka. Ještě nedávno neutěšená zřícenina se zásluhou občanského sdružení na záchranu Vítkova kamene stala vyhledávaným cílem vyznavačů dalekých rozhledů. Z obranné věže vznikla rozhledna, ukazující nejen rozlehlé Lipno, ale při slušném počasí i vzdálené obrysy Alp.

Pár kroků pod zříceninami objeví poutník starobylý kamenný objekt s hospodou slibného názvu U čarodějnice. Půvabná výčepní ježibabu ani vzdáleně nepřipomíná, místo čar a kouzel nabídne drštkovou polévku nebývalé chuti.. Několik málo štamgastů pocestného bere mezi sebe a o Svatém Tomáši prozradíPavel Pávek: Ráno na Pasečné více, než všechny dosažitelné turistické průvodce.

Cesta pokračuje lesem i pastvinami po žluté turistické značce. Již bez náročných převýšení, jde jakoby o pohodlnou procházku, na které pocestný patrně nepotká živou duši. Jedinou připomínkou zaniklého osídlení je místo na  planině s výhledem do Rakouska, na kterém  roste několik starých, rozlehlých třešní. Chvíle pátrání ve vysoké trávě  prozradí, že pomalé kroky vedou přes bývalou vesnici Linda. Stála zde od roku  1510, bývala u ní sklářská huť a v osmnáctém století k ní patřilo patnáct usedlostí. Ves přežila spoustu dějinných zvratů, zničil ji až socializmus.

Není to jediné místo v této části Šumavy, které od pradávna vzkvétalo, prosperovalo, bylo domovem spokojených lidí. Vláda nenávisti, zášti a zla, která nastoupila po vítězství pracujícího lidu, neničila jen lidské životy; likvidovala i historická sídla, dějinné tradice a  vztah k místu, kde je člověk doma.

Pavel Pávek: Ráno v leseDalší takovou lokalitu objeví poutník již nedaleko. Dnes malá osada Pasečná, snad s deseti obývanými domky (jeden z nich si  může zájemce o bližší poznání zajímavé oblasti pronajmout), byla známá již ve třináctém století. Kolem roku 1224  byla druhou největší vesnicí v širokém okolí. Působil zde obchodník se smíšeným zbožím, obchodník s ovocem a zeleninou, řezník, kovář a hokynář. Z původní romantické vesničky se zachovala pouze jedna stavba, všechny ostatní, včetně kostela, byly demolovány. Jako  symbol padesátých let se na kraji obce zachovaly rezivějící a rozpadající se  plechové objekty  již neexistujícího agrokombinátu, a zchá-tralá kasárna pohraniční stáže.

Poutník romantik se ovšem nemůže připravit o východ slunce na Pasečné. Stačí být časně ráno na návrší nad vesnicí a čekat, až se z mlhavých oparů začne pomalu a  zamyšleně vynořovat  rudý sluneční kotouč. Boj s mlhami je zprvu jako by určen k prohře. Ale slunce nikdy neprohrává, zvítězí  i tam. Vítězství s ním oslaví i spokojené Pavel Pávek: Východ sluncekrávy, kráčející rozvážně na pastvu. Při troše štěstí některá z nic váhavě přistoupí blíže, odborně prohlédne fotoaparát a poradí, odkud je pohled na východ slunce nejkrásnější.

Šumavou se opravdu vyplatí chodit pomalu. Nejen, že umí  ukázat vše, co je na ní krásného, ale tomu, kdo je ochoten naslouchat, i vypráví. O  tajemných dávných dobách i o těch součastných, o lidech, kteří na Šumavě žili, nebo jí jen procházeli, o lidech dobrých i zlých. Když Šumavou půjdete opravdu pomalu a vzájemně si padnete do oka, prozradí vám  své velké přání. Touží snad jen po jediném: Aby Ti, kteří v jejím  ponurém půvabu žijí, nebo se mu chodí pokorně obdivovat, byli již jen dobří. Těch zlých si, jak zašeptá hlasem stromů, již užila dost a dost.

NEPŘEHLÉDNĚTE:   další články v rubrice  CESTOVÁNÍ  nebo v sekci PUBLICISTIKA