I. Ve třech z Lucernu do Izraele

 

Na cestu vyjíždíme tři: Já (Zuzana, 25), moje kolegyně a řidička Rita (28) a naše  nejdůležitější partnerka Ländi, totiž dvacet let starý landrover 109, který má s původním majitelem už jednu podobnou cestu pouští úspěšně za sebou. Nyní vůz ještě trochu vylepšíme, vybavíme stolkem, plynovým vařičem a malou ledničkou. Vyřežeme poličky, do oken ušijeme záclonky a prostor uvnitř i nahoře na střeše upravíme tak, aby se v autě dalo i spát. Prozatím přijdou na střechu čtyři nové náhradní pneumatiky. Tak, a jsme hotovy!
 

Z Lucernu vyrážíme brzy ráno směrem na Itálii a Rakousko. Ve Švýcarsku je v polovině září už pořádná zima, a ráno se probouzíme za Davosem v průsmyku Flüli ve spacácích pořádně zmrzlé.
Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko jen tak přeletíme, a už jsme v Turecku. Obrovský most Evropa z Instanbulu přes Bospor nás bezpečně převeze ze staré Evropy do Malé Asie.
Ländi jede sedmdesátkou, Turecko je obrovské, a zdá se nám, že je nikdy neprojedeme. Naštěstí je hezké počasí a stanuje se báječně. Také kebab, nebo pro změnu jehněčí v housce, nám chutná, dokonce i známé přesladké turecké cukrovinky z medu. Ale není čas na ochutnávání a lenošení, Afrika je mocným lákadlem a tak si to uháníme pořád dál.
Poté, co nám Sýrie a Jordánsko odmítlo udělit průjezdní povolení, míříme na Kypr, ale ani tady nemáme štěstí. Jako obyčejně je napjatá situace mezi tureckou a řeckou částí ostrova, a lodě do Afriky prostě nejezdí. Znepřátelené části ostrova si nás podávají jako horký brambor, a vlastně máme štěstí, že nás tu nepotkává nic horšího. Nakonec raději volíme cestu lodí z Pirea do Izraele, odkud se chceme přeplavit dál do Afriky.

Kdo chce navštívit Izrael, nepotřebuje cestovní příručku. Ne snad proto, že je tak maličký, vždyť na nejužší straně z východu na západ měří jen 14 km, ale proto, že všechno o této obdivuhodné zemi je popsáno už v bibli. Nejezdíme po poutních místech, ale zato si dopřáváme delší zastávku: Rekreaci u Mrtvého moře už nutně potřebujeme. A v turistickém Eilatu hned druhou.
V Rudém moři se potápíme bok po boku s delfíny, je to obrovský, nezapomenutelný zážitek. Ještě teď cítím velké, měkké, mokré tělo, které mě neskonale jemně a opatrně nese vzhůru, aby mě vzápětí poponeslo o kus dál. Jako matka děcko, tak nějak...

Jenže nás tady čeká i velké zklamání. V jižním Súdánu se bojuje, a lodě, které ještě před měsícem měly do africké Eritrei pravidelnou linku, teď nejezdí. Až dosud nám bylo hej, ale tohle je docela velký šok. Kam teď? Do Egypta? Musíme to zkusit.

 

 

II. Z Egypta do Eritrei

 

Vízum do Egypta dostáváme na počkání. Neztrácíme čas a hned další den míříme k hranicím. Celníci na egyptské straně dělají Ländi problémy. Nejdříve musíme všechno z vozu vynést a vybalit. Celníci vše důkladně prohledávají, proklepávají a prohlížejí i pneumatiky. Stojíme a čekáme už přes dvě hodiny.
A další hrůza: Celník nám ukazuje jakousi vyhlášku, podle které je vstup vozidlům našeho typu, tedy s náhonem na 4 kola, prostě zakázán. Vyhlášce nerozumíme, ale celník má uniformu, a tudíž i moc nás obrátit čelem vzad.
Já i Rita sbíráme všechen ženský šarm a výmluvnost, a když se nám konečně podaří přetáhnout rozum na naši stranu, je už večer. Není to právě hezké přivítání, ale cestování, to je neustálá změna, a i o tu nám přece šlo.
Za chvilku vidíme už všechno veseleji. Snědí domorodci jsou příjemní, dokonce i policisté, kteří provádějí časté kontroly a staví doprostřed silnice zátarasy v podobě velkých sudů. Brzy si na to zvykneme, a i tyto překážky bereme s humorem a jako samozřejmost.

Dorazily jsme tedy do první země Afriky, Egypta, a jsme zvědavé na Suezský průplav. Odtud docela jistě pojedou lodě dál na jih, ujišťují nás.
Cesty jsou dobré. Projíždíme poušť Sinai. Kamení, písek a zase kamení. Ale je v tom i něco krásného. Třeba velbloudi v popředí rudého západu slunce. Tyto koráby pouště se procházejí po žhavém písku volně jako po promenádě a našlapují lehce a s grácií. Vlastně to jsou dromedáři s jedním hrbem. Obdivujeme jejich tlusté jazyky, odolné proti bodlinám kaktusů. Zdá se, že jim chutná i náš starý, dávno tvrdý chléb. Líbí se nám jejich obrovské, kulaté a důvěřivé oči s dlouhými řasami. Neroste tu nic, snad kromě nějakých trnitých keřů, a přesto i tady je život.

Poušť je domovem beduínů. Oblékají se do černého a vaří silný, řádně sladký čaj. Více osvěžující je čaj z ibišku, který se pije teplý i studený. Dostáváme ovčí sýr a placatý kulatý chléb. Zato další arabské specialitě, jakési kaši z bobů smíchané s vajíčky, olejem a cibulí a ochucené citronem, přes veškerou snahu nedokážeme přijít na chuť. Další speciality jsou variacemi jehněčího, ovčího a velbloudího masa.
 

Projíždíme Suezským tunelem, není příliš dlouhý, jen asi 800 metrů, ale i za ten se platí. V Suezu si konečně po dlouhé době nacházíme pořádný hotel a pokoj s teplou vodou, dokonce i s vanou; o takovém přepychu se nám ani nesnilo.
S hledáním lodě máme větší smůlu. Lodě prostě nejsou. Snad jen jedna přes Saudskou Arábii, ale to se nám vůbec nezamlouvá. Raději pokračujeme dál do Kaira. Odměnou nám je pohled na tmavohnědý Nil, na který jsme se s Ritou tolik těšily. Z řeky barvy silně pražené kávy se ráno vezme voda na vaření, odpoledne se v ní vypere prádlo a večer vykoupou děti.

Stanujeme v Gize a setkáváme se s prvními cestovateli, mířícími, podobně jako my, na jih Afriky. Všichni máme stejný problém. Nevěříme, že by nešel zlomit přes koleno, a celý měsíc zde chodíme od čerta k ďáblu a z jedné cestovní kanceláře do druhé s  jediným výsledkem: Lodě nejsou!
Nenecháváme si vzít náladu. Podnikáme výpravy na velbloudech po stopách faraonů, nebo ženeme koně skrz žhavý písek poklonit se pyramidám, posledním svědkům zašlé egyptské slávy. Cheops, Chefrén a Mikenynos, hlídané sfingou s tělem lva a hlavou muže, patří právem k sedmi divům světa a vyrážejí dech.

Spřátelila jsem se s kočovným beduínem; představuje se nám jako Charli Brown. Jméno dozajista splňuje všechny jeho sny a představy o přepychu a krásných ženách, které takovému Charlimu leží u nohou. Večer s ním pozorujeme pyramidy v zapadajícím slunci, sedíme v písku při ohni a pijeme čaj. Všechno je velkolepé. Všechno se zdá čisté jako křišťál a na dosah, dokonce i vesmír.
 

Vypravujeme se na pár dní do Luxoru, o osudném masakru, který tu proběhne jen pár dní po našem odjezdu, nemáme tušení. Všichni lidé se nám zdají velice přátelští. Konečně mohu poslat rodičům zprávu, že nemusejí mít starosti...

Stále a stále jsme fascinováni mohutným Nilem, nejdelší řekou naší planety. Všechen odpad se háže do této matky řek, ze které se už dávno stala kanalizace. Plavou v ní uhynulá zvířata, dromedár i osel, kozy i slepice. Po mršinách se procházejí ptáci a o kousek dál chytají děti ryby. Smutný pohled.
 

A znovu Suez. Konečně se nám daří najít nákladní loď, která je ochotna Ländi převézt do Eritrei. Problém je v tom, že bez nás. Těžké rozhodování. A tak se nakonec loučíme. Naposled najíždíme s Ländi na arabskou loď, směřující do Saudské Arábie a dále do Eritrei. Opouštíme naše vozidlo s těžkým srdcem a na pochybách, zda se vůbec ještě kdy setkáme. O dva dny později pokračujeme za Ländi letadlem do hlavního města do Asmary. Jedna etapa naší cesty je u konce.

 

III. Eritrea, mladá země severovýchodní Afriky

 

Bojovalo se tu 30 let. V roce 1993 se Eritrea konečně odtrhla od Etiopoe a stala se samostatnou zemí. Od konce roku 1997 má i své vlastní peníze. Už to nejsou etiopské birry, ale nakfa, pojmenované po místě, ve kterém byla samostatnost vykoupena životy, a které se stalo znamením svobody.
 

7.prosince 1997 s Ritou přistáváme na letišti v Asmaře. Na hlavní město Eritrei, a vůbec na město černé Afriky, je Asmara poněkud netypická. Na první pohled je cítit, že tu žijí lidé, hrdí na to, co dokázali. Jsou veselí, dobře oblečení, vždy hotoví pomoci. Jen zřídka se na nás obracejí a vrhají žebráci. Stačí jediné odmítnutí, jediné „No“, a nechávají nás na pokoji. Výjimka potvrzuje pravidlo. V Asmaře vidíme žebráka, který aby se dostal k penězům, bleskurychle se sehnul a kousl turistu do kolena. Ten ovšem pouští z ruky peníze... Později se v Kenyi s podobnou vynalézavostí setkáváme téměř běžně.

Je brzy ráno, trochu chladno, palmy se zvolna kymácejí ve větru. Dostala jsem chuť na capuccino; k našemu údivu objevujeme malou kavárnu s výtečnou kávou, zmrzlinou a italským šarmem. Nacházíme též trh, který ovšem nikde nesmí chybět. Novinkou jsou pevné ceny, nesmlouvá se. Pro nás je důležitá existence pizzerie, protože místním specialitám nějak nemůžeme přijít na chuť. Je jimi telecí ziggni ve velmi ostré omáčce, a pak především injera, velká placka, upečená na otevřeném ohni z těsta, které se nejdřív nechá asi tři dny uležet a zkysat. To ještě netušíme, že se tato injera stane černou můrou po celý zbytek naší cesty.
 

Agent, který nám zprostředkoval převoz našeho landroveru lodí ze Suezu, nás očekává v Massawe, to je asi 115 km odtud na pobřeží Rudého moře. Jedeme autobusem. Jízdní řád neexistuje, prostě se čeká, až bude plno. Sedíme v první řadě a obdivujeme přírodu, hory, lesy a palmy. Autobus musí překonat z Asmary výškový rozdíl 2.500 metrů, a opatrně zdolává serpentiny, při nichž se tají dech.
V Ghinde odpočíváme. Děti prodávají žvýkačky, sladké dřevo, cigarety a ovoce. Na konečné nás očekává Eyob, náš agent, a my si konečně můžeme volně vydýchnout. Na lodi totiž skutečně stojí nepoškozená Ländi. Dívčí trio je opět v plném počtu!
 

V Masawe se staví a renovuje, domy tu jsou poničené bombami. Mluví se tu hlavně arabsky, a přibývá muslimských obyvatel. Hledáme nocleh. Stanový tábor je neznámé slovo, a ke všemu prší. Ubytováváme se v poměrně drahém hotelu a vycházíme na průzkum. Máme opět štěstí. Brzy nacházíme místo, kde se nám líbí. Nazýváme je Psí pláží – kromě nás a toulavých psů ani živáčka. Je nám všem horko, a tak jeden za druhým skáčeme do vln. Výprava do okolí končí zklamáním. Ruiny někdejšího města Matara jsou jen těžko přístupné, krom toho to je, přesně vzato bez urážky, jen několik šutrů. Cesty tu jsou opravdu zlé.  I naše Ländi určitě vzpomíná, kdy naposled viděla asfalt.
 

A zase zpátky do Asmary. Obstaráváme si vízum do Etiopie a naposledy se procházíme úzkými uličkami hlavního města. Je až nápadné, kolik je tu zlatníků. Práce, náročnost a krása jednotlivých předmětů jsou vedlejší, co rozhoduje cenu stříbrných i zlatých náušnic a náramků, je jen a jen váha. Naposledy vychutnáváme pizzu a zmrzlinový pohár. Všude panuje příjemná atmosféra a pohoda.

Pokračujeme s Ländi na jih. Po cestě potkáváme proudy lidí. Většinou se chrání deštníky proti prudkému slunci. Ženy nesou na zádech děti, pytle rýže a otýpky dříví. Jiné stojí před domky, uplácanými z hlíny, se střechou pokrytou slámou, okolo velkých vysokých nádob, a těžkými klacky drtí kukuřici. Jejich těla se pohybují v rytmu, hned dopředu, hned nazad. Malé děti, uspané rytmickým pohybem matek a starších sester, zastávajících už odmala funkci pěstounek, prožívají tak veškerou práci s sebou.
 

Máme za sebou 270 km Eritreou. Ritu zlákala injera, plněná masem podezřelé kvality, a dostala 40stupňové horečky. Balím ji do studených obkladů. Naštěstí se už druhý den cítí lépe, a po dalším dnu odpočinku přejíždíme hranici do Etiopie.           

text a foto © Zuzana Kubešová, 16.8.2006                                                         ... pokračování příště
 

Zuzana Kubešová: Touha po Africe  (1/3) Zuzana Kubešová: Touha po Africe  (2/3) Zuzana Kubešová: Touha po Africe  (3/3)

NEPŘEHLÉDNĚTE:   další články v rubrice  CESTOVÁNÍ  nebo v sekci PUBLICISTIKA