 |
 |
| |
|
|
Josef Fousek:
Mobil / Slušný řidič |
-
 Mobil
-
-
Jel jsem metrem z Dejvic k Muzeu. V budově Českého rozhlasu
jsem měl namlouvat Rychlé šípy pana Foglara pro kazety.
Najednou se ozvalo zakňučení mobilu. Vzápětí se poblíž mne
ozval vzteklý hlas:
-
„Slyším! Čtrnáct hektarů! Na to seč vykašli! Jaká
privatizace nebo restituce? Bude to naše! Mám známý
právníky! Já to zařídím! Hele, já ti to řeknu, až vylezu
z metra. Pražáci čuměj! Tady je špatnej signál!“
-
Mobil ztichnul. Přemýšlel jsem, jak svět, vlastně my lidé,
blbnem.
-
Druhý den jsem opět vyjel ze stanice Dejvická. Po nějaké
době se ozval mobil. Z druhé strany než den předtím.
-
Hlavně aby to nebyl ten samý magor, pomyslel jsem. A v té
chvíli se ozvalo:
„Slyším! Čtrnáct hektarů! Na to seč vykašli! Jaká
privatizace nebo restituce? Bude to naše! Mám známý
právníky! Já to zařídím! Hele, já ti to řeknu, až vylezu
z metra. Pražáci čuměj! Tady je špatnej signál!“
-
Byl to ten samej chlap co včera.
Doma jsem to vyprávěl své ženě.
-
„Víš co?" navrhl jsem jí. „Přines z mateřské školy novej
rejžák a neptej se na co.“
-
Jarmila mi přinesla krásnej novej rejžák se žlutejma
štětkama. Vzal jsem fixy a namaloval na dřevo display, one,
two, three, menu… Šroubkem jsem přidělal zvonek z tříkolky
mé vnučky Kristýnky a vedle něj jsem přišrouboval vysouvací
anténu z rozbitého rádia vnuka Pepíčka. Dřevo jsem orámoval
stříbřenkou na kamna. Moje žena neříkala nic. Jen mne
pozorovala.
-
Další den jsem nastoupil do metra na Dejvické s mobilem
schovaným pod sakem. Metro se rozjelo a já neměl odvahu. Ten
chlápek nejel.
-
„Bojíš se,“ říkal jsem si pro sebe, „jsi sám, bez kamarádů.
To se sranda těžko dělá.“ Také mne napadlo, že už jsem na
srandičky ve svém věku starý. A dál jsem si šeptal: „Dokaž,
že se nebojíš! Stejně tě lidé pomluví. Dokavaď tě pomlouvaj,
seš živej!“
Náhle jsem se rozhodl a přemohl stud. Ve vagóně metra
všichni seděli. Sáhl jsem pod sako a zazvonil jsem. Lidé
trochu zpozorněli. Zazvonil jsem ještě jednou a vytáhl jsem
rázně mobil na světlo boží. Zazvonil jsem ještě jednou a
vytáhl anténu. A proti mně seděli tři Japonci. Vytřeštili
oči a zdálo se mi, že se jim narovnaly. Tiše zabrebentili a
snažili se dívat někam přese mě. „Harakiri, samurajové,
kamikadze,“ říkal jsem si, a teď se bojí na mne pohlédnout.
A přitom jsou z technické velmoci. Zazvonil jsem ještě
jednou a náhle jsem zjistil, že nemám co říci, a tak nevím,
proč jsem si vzpomněl…
-
„Slyším! Čtrnáct hektarů! Na to seč vykašli! Jaká
privatizace nebo restituce? Bude to naše! Mám známý
právníky! Já to zařídím! Hele, já ti to řeknu, až vylezu
z metra. Pražáci čuměj! Tady je špatnej signál!“
-
Odzvonil jsem, zastrčil mobil pod sako a v ten okamžik
souprava zastavila ve stanici Muzeum. Japonci okamžitě
drobnými krůčky opouštěli vagon a snažili se na mne
nepohlédnout. Prchali! Vystupoval jsem. U dveří vagonu stála
elegantní dáma, asi osmdesát pět let stará, v širokém
klobouku a s děrovanými rukavičkami až k předloktí. Byla
jako vystřižená z doby R.A.Dvorského. Když jsem ji míjel,
usmála se na mne, lehce klepla do ramena a vlídně řekla:
-
„Tobě je jedno, jaká je vláda, viď?“
|
-
Slušný řidič
-
-
Stál jsem poblíž náměstí Republiky. Myslel jsem na poslední
úpravy knihy Andělé, nevolejte. Pospíchal jsem do studia,
ale před přechodem jsem se zastavil. Přechodů se bojím.
Vlastně nikoli přechodů, ale šílenců, kteří zběsilou jízdou
ohrožují pokojné chodce.
Před měsícem mi praskl sval v lýtku, a tak jsem se opíral o
berli, kterou mně lékař v Kladně naordinoval.
Před přechodem na silnici stála za sebou dvě auta. Stará
paní vedle mě vykročila odvážně na druhou stranu. Belhal
jsem se za ní. Auta stále čekala. Měl jsem dobrý pocit, že
všichni řidiči nejsou gauneři. Přešel jsem, a najednou jsem
se otočil, hnán okamžitým nápadem. Nadáváme si, všechno
kritizujeme a jeden druhého nepochválíme. Udělal jsem krok
k okénku řidiče, který se ještě nerozjel.
-
„Pane řidiči,“ oslovil jsem jej, „jste slušnej člověk.
Dáváte lidem přednost a nepospícháte. Díky!“
-
Řidič se na mne podíval z otevřeného okénka a hlubokým
hlasem řekl:
-
„Co blbneš, magore? Já tady parkuju!“
|
|
|
