Jitka Dolejšová:  Sním, či bdím?
Honza vždycky míval živé sny, ale tentokrát se ten zvláštní sen opakoval čím dál častěji. Zdálo se mu, že ho jeho žena Eva podvádí, a to velice rafinovaným způsobem. Předstírá spánek a čeká, až Honza usne. Pak se vykrade z postele, potichu se oblékne a v noci navštěvuje pohledného souseda, bydlícího o dvě patra výš. Aby bylo kamuflování dokonalé, na svůj polštář dá paruku, která připomíná její dlouhé blonďaté vlasy. Potom už v klidu může odejít z bytu a celou noc se oddává svému milenci. Nad ránem pak tiše vklouzne zpátky do své postele a dělá, že spí.
 
Tu úplňkovou noc se Honza náhle ze svého snu vzbudil. Prudce se posadil na posteli a pohlédl vedle sebe. No jasně, blonďatá paruka! Nastrčená tak, abych si já, trouba, myslel, že nevinná ženuška sladce oddychuje po mém boku! Vztekle chňapnul po paruce a chtěl ji odhodit stranou. Ale paruka držela!
Vtom někdo zařval hlasem Evy:
 „Au, pomóc, co se děje?“
Honza se vyděsil:
„Fujtajbl, tys mě vylekala!!!“
Rozespalá Eva se už zcela probrala:
„Jo, já jsem tě vylekala? Ty mi tady rveš za vlasy, málem mě skalpuješ a ještě hulákáš na mě, že jsem tě vylekala?“
Honza se snažil všechno vysvětlit, ale Eva nechtěla nic slyšet. Jen prohlásila, že takového blázna si mohla vzít jedině ona, otočila se k Honzovi zády a spala dál.
Honza tu noc už oka nezamhouřil. Vzpamatovával se ze svého šoku a myslel na to, jak se příšerně lekl a ještě dostal vynadáno…Ale ten sen se mu už nikdy potom nezdál.
Další sen na sebe nenechal dlouho čekat.
A tady necháme vyprávět Evu: To se zase jednou vzbudím a vidím Honzu, jak klečí na posteli, otočený k polštáři, a s rozevřenou náručí mazlivě šišlá:
„No pojďte ke mně, tady na vás čekám, jste tak loztomilá….“
„Co děláš, ty starej blázne?“, nechápala jsem. Otočil se ke mně, prst na ústech a šeptá:
„Pšt, ať je nevyplašíš“.
„Koho?“
„No koukni, jsou tady, kůzlátka, běloučká, takhle malilinká“ – a ukazoval mezi dlaněmi asi  pěticentimetrovou mezeru.
„Kde jsou jaká kůzlátka, kolik jich je?“, už jsem si nebyla jistá, co je pravda a co sen.
„No šestnáct, tááákhle malinkatých, a kopou kopýtkama…“
„Co by tady dělala kůzlata?“
„No hrála si na schovávanou…“
Až po chvíli se Honza probral natolik, že byl schopen reálně uvažovat. Noc mohla v klidu pokračovat…
 
V jiném snu se Honza viděl v hospodě. Před sebou měl na talíři nádhernou klobásu. Bylo mu ale divné, že ostatní hosté se nějak pochechtávají a pozorně ho sledují. Ale na klobásu se mu sliny sbíhaly, a s chutí se do ní zakousl.
No fuj! To vůbec nechutnalo jako klobása. Honza sice nikdy nejedl hovno, ale teď mu bylo jasné, že musí chutnat právě takhle. Ošklivostí a odporem se probudil. Tu hroznou pachuť měl pořád v ústech.
Honem rozsvítil a běžel do koupelny. Eva, vzbuzená světlem a rámusem, za ním přišla a nechápavě sledovala, jak si Honza urputně drhne kartáčkem zuby.
 „Co tu blbneš, Honzo?“
„Nevidíš? Čistím si zuby.“
„Teď, v půl třetí ráno?“
„No musím, já jsem totiž kousl do hovna!“
„Co by tu, prosím tě, dělalo hovno?
„Tady ne, je v posteli.“
Popletená Eva, tak násilně vytržená z hlubokého spánku, se vrátila k posteli a začala prohledávat peřiny.
„Tady žádné hovno není!“
„Aha, já ho vlastně nechal v hospodě na talíři!“
Pomaloučku se Honza začal probírat a všechno mu postupně docházelo.
A Eva? Jen kroutila hlavou, jak si Honza mohl kousnout do hovna! Ani pusu mu druhý den nechtěla dát.

 text © Jitka Dolejšová, 22.8.2006
 grafika © aTeo  www.ateo.cz
 

DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...   nebo v sekci LITERATURA