POUTNÍK:  Chvála nemožně možného

Pozor!  Opět jedna výjimka potvrzující pravidlo! 
V Pozitivních novinách se snažíme vyhýbat otiskování článků o politice a událostech s ní spjatých, neboť tyto mají zpravidla jepičí život. Následující Poutníkův komentář je však možno považovat na nadčasový,
ba co víc - nabízející řešení, se kterým je třeba nejen souhlasit, ale HLAVNĚ NĚCO UDĚLAT!

 
Prohlásí-li český politik, že je něco nemožné, pak ono nemožné se brzy stane realitou.
Mluví-li obsáhle o možné dohodě, je téměř jisté, že ona dohoda bude mít jepičí život. Stratégové politického vyjednávání jsou si dobře vědomi, že každý má svou cenu, ať je jeho škála nemožného či možného jakákoliv.
Rád bych poděkoval našim současným politikům, že
nás, voliče, zbavují jalové naivity a naše voličské iluze o korektnosti, zásadovosti a slušnosti se rozplývají jako pára nad předvolebním gulášem.

Nejsem pobouřen, rozhořčen ani zdrcen postojem a jednáním lidí, kteří se zaštiťují křesťanskými ideály, nic nového pod sluncem.
Máme dva premiéry, jednu dosluhující vládu a v dohledné době žádnou reálnou naději na smysluplnou a lidsky důstojnou formu politického vládnutí.
Že je to katastrofa, ostuda, nehoráznost? Ale kdepak, to nám jen
osud dává jasně najevo, abychom se o své vlastní záležitosti začali starat sami.
Že obyčejný ubohý občan nemá praktický vliv na reálnou politiku!? Omyl,
nemá vliv, neboť o žádný ve skutečnosti nestojí!
 
Svoboda, která je základem skutečné demokracie, vychází ze zodpovědnosti každého jednotlivce – známý a často zdůrazňovaný fakt. Zodpovědnost ale úzce souvisí s pracovitostí a vzdělaností, a zde je hlavní problém.
Naučili jsme se mnohé jen trpně přijímat, a ve stádu se cítíme dobře, neboť
stádo nabízí svým příslušníkům iluzorní ochranu a pohodlí.

Občanská společnost boří stádové praktiky a od každého vyžaduje osobní účast a individuální aktivitu.

Dejme prostor naší politické elitě, aby předvedla
svou škálu možně nemožného.
Přemýšlejme o tom co říká, a pamatujme na to, co slibovala.

Osud naší země je v našich vlastních rukách, ne v temných zákoutích stranických sekretariátů, kde se vymýšlejí možné i nemožné cesty, jak získat co nejvíce moci.


 
 


Potkal Jirka Mirka,
kufr s koryty otevřel,
Mirek uznal,
pašák je ten Jirka,
proč bych proboha nezhřešil.
 
Plácli si a objali se,
ony to schválí
stranické komise.
 
Noc k ránu dospěla,
čert se stal z anděla.

Chválabohu,
možné se ukázalo
nemožným býti,
nad hlavou Mirka
svatozář opět svítí.

Prohlédl nástrahy
ďábelských mámení
a funkci položil
v niterném pokání.

Nemožně možné řádí tu dál,
pokračuje absurdní
maškarní bál.

 
 
text a grafika © POUTNÍK, 26.8.2006
 

 

OHLAS

Stanislav Oliva, 29.8.2006

Myslím si, že má Poutník pravdu. Národ si zaslouží takovou vládu, jakou má.
Český národ mi přijde čím dál hloupější, pořád se do něčeho (někoho) stylizujeme, pořád na něco nadáváme, pořád někam směřujeme …, ale to nejdůležitější si přestáváme uvědomovat: Kdo vlastně jsme a co vlastně chceme.
Když tohle nebudeme vědět, pak si pár vykutálených dovedů bude dělat co chce.
Ale my budeme jen nadávat, ztrácet iluze, a když přijde na věc, mávneme rukou nad vším, co se nás týká, ale co si nechceme připustit, že to tak je, protože se nám to hnusí.
Jenže právě proto ten hnus sílí, právě proto mu naše na nic hodné sliny kypří půdu pod nohama – a moloch roste, nabývá na síle, rozšiřuje se všude – pod rouškou ideálů a pravdy, jimž nevěří ani jedna strana.
Jenže nikdo jiný, nežli občan,  nemůže tomu molochovi zatnout tipec, nebo mu jen prostě nedat šanci, což je lepší, jelikož prevence je vždy lepší než léčba, která bývá mnohdy šoková.
Já si myslím, že je tady stále dost lidí, co nejsou vykutálení, i těch, co se nechtějí pouze kutálet – ať už s plnou hubou planých keců nebo bez řečí. Ano, je to na nás!
Stanislav Oliva

Pavel Loužecký:  DEMOKRACIE = VĚC VEŘEJNÁ?

DOPORUČUJEME:  další články v rubrice  KOMENTÁŘE  nebo v sekci PUBLICISTIKA