Stanislav Moc:  Duňák
 
Jelikož žiji v malé přímořské vesničce, která má sotva tisíc obyvatel, dá rozum, že mě velká kultura míjí obloukem. Do kina mám přes třicet kilometrů a do pořádného divadla přes pět set.
Z počátku mi to vadilo, ale pak jsem svůj problém vyřešil jako většina zdejších obyvatel. Do kina nechodím, protože tam stejně nic pořádného nedávají, jen pohádky pro dospělé děti, a ty pohádky tam pro ně umocňují triky počítačové techniky. Nic proti pohádkám, ale vsadil bych se, že Pyšná princezna byla realitě blíže než Matrix a jiné fantasmagorie.
Můj kulturní pád ohledně divadla se mi však podařilo zastavit velice originálním, a přitom příjemným způsobem. Začal jsem chodit do místního klubu! Pro neznalce připomínám, že klub je sice jako hospoda, ale přitom mnohem, mnohem více! Zde se pořádají různé akce jako je tanec, tomboly, turnaje v kulečníku a v šipkách, venku (ale i uvnitř) pak turnaje v bowlingu, pro což nemám adekvátní český překlad. Snad koulená. Dvakrát do týdne se tu losují výhry pro členy, a to finanční. Pokud jste v klubu, můžete si výhru vyzvednout ihned, jinak propadá.
Já do klubu docházím denně, ale když mě vylosovali, tak jsem zrovna chyběl, a místo pěti stovek jsem utřel hubu. Těch akcí, které v klubu probíhají, je sice mnohem více, než jsem zde uvedl, ale na dokreslení funkce venkovského klubu to snad postačí, ne? Prostě klub je kulturní svatyně, bez níž bychom tu nejen zakrněli, ale snad i zatrpkli...
Já docházím pravidelně do sportovního a zároveň dělnického baru v zadních prostorách klubu. Sem chodí většinou mužská populace a můjtybože[!] kam se na nás hrabe divadlo! Dovolím si tvrdit, že to, co se zde někdy odehrává, by nedokázal vymyslet ani Shakespeare, natož já. Herci jsou také prvotřídní, protože jsou přímo ze života, a svou roli v něm hrají poctivě, včetně nadsázky.
Ano, nadsázka je v životě důležitá, kam se na ni hrabe lež! Lež je sprostá, neboť zastírá realitu, zatímco nadsázka ji naopak zdůrazňuje. Herci z Recreational and Bowling clubu ve Stuarts Point nepotřebují žádné líčení nebo šminky, i když takovej autoklempíř Archibald, když přijde do klubu z melouchu, tak je od reze zmalovanej víc, než nějaká profesionálka.
Nebo Duňák! Ten zase míval na sobě šmouhy od bahna, protože rád pytlačil na řece. Specializoval se na ústřice a na kraby. Ty jsem od něj rád kupovával. Veliké červené kraby! Takový když vás chytil klepetem za prst, tak jste si půl roku museli utírat zadek levačkou, a o šmouhách raději pomlčím. Proto jsem je nejprve dával do mrazáku, a teprve když usnuli, jsem je házel do vařící vody. Mňam, mňam.
Duňák byl herec nad herce! Sedával vždy u okna, hned vedle dveří, a mnozí jsme tam sedávali kvůli němu, protože tento svérázný starý kluk se uměl bavit. Však se tomu stolu také říkalo „The table of knowledge“ (Stůl vědění). Mezi řečí zde padaly perly lidské moudrosti, jaké byste neuslyšeli ani v Národním divadle. No, tam už vůbec ne!
Jak jste si jistě všimli, píši o tom všem v čase minulém, ne snad proto, že by to vše pominulo, kdepak, ale píšu o tom v čase minulém, protože minulou sobotu to Duňák zabalil a umřel. Z čista jasna....
Já jsem nejraději s Duňákem sedával sám, když už ostatní odešli. Většinou jsme měli trochu vypito, a mně se podařilo ho přimět k tomu, aby mi vyprávěl ze svého života.
Jak dělal ilegálního bookmakera na Bondi, kde jsem koncem šedesátých let žil i já. Jenže jsem tehdá Duňáka neznal, ani to, že mu přezdívali Bondi Bull. Přitom jsme do sebe museli narážet denně, neb jsem chodil do Rex hotelu celkem pravidelně. Já za holkama, zatímco Bondi Bull, který v hotelu pokoj číslo 14 bydlel, dole u baru vybíral ilegální sázky na koně. O holky se starat nemusel, ty chodily tenkrát za ním. Však s takovou přezdívkou, a hlavně plnou kapsou peněz ze sázek na koně, neměly čeho litovat.
Vždycky, když jsme došli až sem, se Duňák naklonil, přivřel oko a zašeptal ...
„Ale největší prachy jsem dělal jako kurýr pro jednoho ... no, jméno ti neřeknu, i když už je mrtvej... Jel jsem vždy na dostihové závodiště Randwick a čekal, až mi zavolá. Musel jsem se pohybovat kolem telefonní budky, aby ji nikdo neobsadil. Dvě, tři minuty před závodem to zazvonilo a já se dozvěděl jméno koně. Musel jsem jednat rychle a vsadit na nejlepší kurz. Jednou jsme vyhráli dvěstě tisíc funtů.. Phhh! Funtů, ne dolarů!.. A pro mne přijela limuzína a já jsem se vezl jako royalty, abych prachy odevzdal. Tenkrát jsem dostal 40 tisíc funtů, víš, co to bylo za peníze...?“
„Proboha,“ šeptal jsem male česky a hlas se mi třásl, „a tys mu ty peníze fakt dovezl?“
„Ty troubo, jak tě něco takovýho vůbec může napadnout?“ sípal Duňák.
Strašně jsem se zastyděl a Duňák po pohrdavé odmlčce a zamyšlení tiše pokračoval.
„Kdepak, to bych nikdy neudělal, ty bláho, ten by mě našel a zabil....!"
„Stejně to byly krásný peníze...“
„A cos s nima udělal?“
„Zakopal jsem je na Bondi u Bowling clubu, ale byl jsem tak vožralej, že si do dneška nepamatuju, kde přesně, takže jsem je už nikdy nenašel...“
„Bože můj“, úpěl jsem tou představou „kdyby sis někdy vzpomněl, tak mi řekni!“
Jak chlap, kterej se pohyboval ve smetánce tehdejší společnosti a utrácel tisíce, mohl skončit ve Stuarts Pointu bez vindry, a jehož jediným majetkem byla siamská kočka a malý karavan, mně dlouho vrtalo hlavou. Ten karavan mu koupil jeho mnohem zámožnější bratr, ten ovšem koně nikdy nehrál. V čemž, hádám, je nějaké poučení, ale zase tomu bratrovi nikdy nikdo nepřezdíval do bondajského býka!

Duňák byl charakter. Bože můj, jak rád bych mu někdy koupil pivo, zvláště když mu došly prachy a musel čekat do příští penze, ale nešlo to. Byl to pyšnej Australan, a jak jsem mu koupil pivo, tak to hned otočil, i kdyby si musel půjčit. Jelikož pil jen malá piva, na každé rundě by prodělal....
Na konci života kromě krabů a ústřic dělal peníze jen na svém bratrovi. Ten ho mnohokrát dostal z bryndy finančně, a nakonec zaplatil i ten pohřeb.
Krásný pohřeb! Duňák ležel v rakvi na katafalku a pod věncem australských rudých květin warratah mu na rakvi někdo položil týdeník Sportovec, rozevřený na stránce tipů na koňské sobotní závody. Bylo to symbolické, protože tou dobou už Duňák určitě znal všechny sobotní vítěze. Ach, musela to být nebeská slast! Peklo bylo, že si asi neměl kde vsadit...
Po pohřbu dal Duňákův bratr na bar $400 a všichni jsme pili zadarmo, než prachy došly. Já jsem vytáhl z věnce warratah jednu rudou květinu a položil ji ještě s malým pivem na stůl, kde Duňák obvykle sedával. Židli jsem přirazil ke stolu tak, aby si na ni nemohl nikdo sednout. Nápad se zalíbil, a někdo ještě přinesl popelník a jiný do něj položil čadící cigaretu. Najednou se to místo změnilo v takovou malou kapličku....
Duňákův bratr se pak s námi loučil se slzami v očích, a mně poděkoval za nápad s tou „kapličkou“. Mně se v tu ránu vehnaly slzy do očí taky a mumlal jsem, že jsem jeho bratra měl rád. A také jsem mu děkoval, že to všechno zaplatil. „Víš“, koktal jsem „ von Duňák vždycky věděl jak z tebe vyrazit nějaký prachy, ale tentokrát to trochu přehnal ...“
 
P.S. V originále :”He always knew how to get a quid out of you but this time he went too far …”

text  © Stanislav Moc,  27.8.2006
grafika © www.ateo.cz

DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...  nebo v sekci  LITERATURA