 |
 |
| |
|
|
Zuzana Kubešová:
Touha po Africe (2/3) |
IV.
Napříč Etiopií
 17.prosince
1997 přejíždíme hranice z Eritrei do Etiopie. Scenérie se zprvu
příliš nemění. Je středa a na tržišti je velká spousta lidí. Zdá
se mi, že je víc prodavačů, než kupujících. Všechno ovládají
barvy. Ženy mají vlasy zakryté barevnými šátky a zvědavě po nás
pokukují. Usmívají se. Všichni jsou velice přátelští, překvapuje
mě, jak rádi se nechávají fotografovat.
Jsme tu jediné bělošky. Nakupujeme banány, pomeranče, česnek a
cibuli. Cestu nám křižují velbloudi a osli s nákladem bobů, lusků
a ořechů. To množství lidí na mě začíná působit poněkud tísnivě,
třebaže se nikde nesetkáváme s agresivitou. Všichni jsou velice
milí, ale také strašně zvědaví.
Nenacházíme místečko, kde bychom mohly být s Ritou na
chvilku samy. Zhruba 53 milionů lidí, to je babylon více než 70
jazyků, se tísní na 1,1 milionu čtverečních kilometrů. Velká
většina z nich bydlí na vesnici. Krámky jsou malé a velice chudé,
na háku visí jakési kosti a žebra obalená hejnem much.
Marně hledáme jakékoli trochu evropské nebo vůbec slušné jídlo.
Brzy zjišťujeme, že kdo nedokáže pozřít místní speciality, těžko
se nají. Zbývá nám zase jen injera, placka se zeleninou nebo
masem. Vždy se k ní podává velice pálivá omáčka. Ale ani já,
která má ráda pepř a pálivé papričky, ji nedokážu bezezbytku
vytřít. Brzy nemůžeme injeru ani cítit, ale není úniku. Naštěstí
objevuji jinou specialitu, takzvaná fr-fr, míchaná vajíčka
s rajčaty a nezbytnou pálivou paprikou a cibulí. Ještě že
existuje shai, což není nic jiného než náš černý čaj, který je tu
hlavním nápojem.
Jedeme dál vnitrozemím, celkem máme před sebou 2.700 km Etiopií.
Všude lidé a děti, děti... Jejich barevné oblečení, v kontrastu
s černými tvářemi, působí vesele a jen svítí, líbí se nám. Muži
nevycházejí bez klacku nebo hole, zaháknuté na zádech mezi
rameny.
 Nezřídka
mají i pušky. Všichni, ženy a děti obzvlášť, tvrdě pracují.
Jakmile se ovšem naskytne jen sebemenší chvilka volna, ihned
ulehnou. Většinou tam, kde se právě nacházejí, ve městě třeba do
prachu ulice. Tohle je typické pro celou černou Afriku. Černoch
se prostě narodil unavený.
Naše
vlastní zásoby se ztenčují, už máme za sebou čtvrtý týden
Etiopií, a není čím osvěžit jídelníček, ani odkud doplnit zásoby.
Kromě velmi zlé možnosti jakékoli hygieny nás brzy začíná trápit
hlad, a často uléháme s prázdnými žaludky. Trpce si vyčítám
neopatrnost - poslední balíček špaget nám ukradl pavián ve
chvíli, kdy jsem chystala vařič. Rita se marně snažila opici
odlákat, a nakonec nám nezbylo, než s údivem pozorovat, jak se
v koruně stromů snaží v podivných tyčinkách najít zalíbení. Dělá
to důkladně, a znovu a znovu kroutí hlavou nad tím, co všechno ti
lidé nedají do pusy,
Tady
na venkově pasou ženy i děti dobytek a nosí těžké džbery vody a
pytle s obilím. Do práce jsou zapřáhnuti i osli a voli. Poprvé
vidím, jak se dříve i u nás mlátilo obilí. Několik oslů udupává -
stále dokola - zrno, které sedlák – stále dokola – vyhazuje
vidlemi vzhůru...
Až
dodneška jsme byly s Ritou přesvědčené, že Švýcarsko má nejhezčí
hory na světě. Musíme to poopravit. K zemím, které se mohou takto
chlubit, je potřeba připočítat i Etiopii.
V. Medicína od bílé ženy
Máme
za sebou celkem 14 tisíc km. Nepočítáme-li všelijaké menší
nesnáze, jde všechno jako po másle. Trochu nás znepokojují zprávy
o agresivitě v Etiopii, ale chceme pokračovat v cestě a
prozkoumat s Ritou tuhle zemi samy a na vlastní pěst.
Debark je vesnice vysoko v horách. Ve výšce 3.100 metrů se nám
náhle rozvírá pohled na jehličnatý les se šťavnatou loukou
v popředí, na níž se pase stádo krav a především koní. Znovu se
cítíme trochu jako ve Švýcarsku. Jenom lidé a kulaté chýše ze
slámy do těchto představ nějak nezapadají.
Ve
chvíli, kdy objevujeme nuzný hotýlek, jsme obklopeny lidmi. Jsou
to většinou místní zvědavci nebo také nosiči a průvodci, kteří
nám ihned nabízejí své služby a vycházky do hor. Jsme vyhládlé a
dáváme přednost řádné večeři. Po dlouhé době hladovění a injery
vidíme zase přírodní řízek a skutečné pomfrity. Jíme hltavě a
nevěříme svým očím.
Mnozí
nás považují za misionáře. Bílé ženy, a k tomu s vlastním autem,
to se tu hned tak nevidí. Jsme unavené a rády bychom si
odpočinuly, ale stále se nám nedaří zbavit se houfu zevlounů. Za
ruku se mě chytne sotva desetiletý chlapec. Nemluví anglicky, ale
k tomu, abych poznala, že potřebuje naši pomoc, nemusím mít
překladatele. Drží se mě jako klíště a znovu a znovu mi ukazuje
svoji do krvava rozbitou nohu.
Chodidlo, teď už řádně oteklé, rozdrtil padající balvan. Zranění
vypadá ošklivě.
„Bílá
žena má medicínu, bílá žena mě vyléčí,“ tlumočí o málo starší
přítel. Pokouším se chlapce přemluvit, aby šel k lékaři, ale
tvrdohlavě trvá na svém. Prohlížím pozorně zranění. Musí být
aspoň několik dnů staré a je na něm silná vrstva hlíny a špíny.
Snažím se chlapci vysvětlit, že musí nohu přinejmenším očistit a
pak přikládat studené obklady. Odchází zaražený a smutný, že
nedostal zázračnou medicínu.
K mému překvapení se objevuje za nějakou dobu znovu s kbelíkem
vlažné čisté vody. Posazuji ho na schody a opatrně omývám
chodidlo. Chlapcova tvář září.
Rita zatím objevila v naší lékárničce mast na rány a nějaká
obinadla. Kousek po kousku sundávám tlustý, tvrdý škraloup bláta.
Konečně mohu ránu vydezinfikovat a zavázat. Teprve teď vidím, že
se kolem nás soustředil pořádný hlouček zvědavců. Všichni
soustředěně sledují počínání „bílé tváře“, a náš malý pacient se
očividně cítí hrdinou dne.
Ujely
jsme Etiopií celkem 2.700 km, a přestože jsme „jenom ženské“,
nikde jsme se nesetkaly s agresivitou. Naopak. Naši černí přátelé
byli vždy milí a přátelští a velice, ale opravdu velice zvědaví.
Tohle bylo snad jediné, co trochu unavovalo. Nikdy jsme se
neocitly ani na okamžik bez kroužku čumilů a nikdy jsme nemohly
být samy. Skoro mám pocit, že v Etiopii neexistuje místečko, na
kterém by nebyly děti. Není divu. Vždyť rodina, která má dvacet,
a dokonce prý i třicet dětí, tam není výjimkou.
VI. Z Etiopie do Kenyi - Sháníme benzin
Axum
ve výšce 2.200 metrů je dnes malým zapomenutým místem s několika
paláci a památkami. Nic nenapovídá tomu, že až do 10.století to
bylo hlavní město. Benzín je přísně na příděl a nám nezbývá, než
se tu utábořit a čekat. Naše Ländi je řádně žíznivá, teď
potřebuje 210 litrů, a čekání u pumpy a hledání další se zdá
nekonečné. Nakonec nám nezbývá, než přistoupit na černý obchod,
což znamená zaplatit skoro dvakrát tolik.
Dva muži nás tajnosnubně vedou do jakéhosi dvora. Mají
dvacetilitrový kanystr, ale tvrdí nám, že je to 25 litrů. Podvod
je zřejmý. Bráníme se, ale musíme být opatrné. Dvůr se víc a víc
plní lidmi a není nám právě do zpěvu. Štěstí přesto stojí na naší
straně, celá akce končí pouze vyhazovem a prázdnými kanystry.
Získáváme informaci, že 30 km odtud je benzín k mání. Místo leží
ve směru právě opačném, ale nedá se nic dělat.
Vyrážíme brzy ráno. Máme naplánovanou trasu až do hor, to je 200
km. Po asfaltované silnici by to neměl být problém, cesta je však
čím dál horší. Na naší Ländi leží brzy silná a lepkavá vrstva
prachu
a do cesty se nám staví kamení. Jedeme v prachu a písku, udusaná
silnice je jako valcha. Těch 30 km nám zabere dobrých tři čtvrtě
hodiny. Benzín zde skutečně je, ale čerpadlo momentálně
nefunguje, není elektřina. Prý ve 14 hodin, ale nevěříme tomu.
Je
středa, a tak čekání využíváme k návštěvě trhu. Všude postávají
osli a velbloudi, na kterých byly často až z daleka dopraveny
pytle se zbožím. Trhovci sedí na zemi, zboží rozložené na látce
či rohožích. Vajíčka, za nohy svázané slepice, pomeranče, banány,
cibule a česnek... Nové je vlastně jen jedno – fotografování
zakázáno.
Benzín opravdu dostaneme, dokonce přesně ve 14 hodin. Ulehčeně
ihned vyrážíme dál do hor. Samozřejmě s překážkami. Uprostřed
silnice se procházejí či postávají osli. V těchto končinách je
auto vzácným zjevem, a poháněči oslů, děti i dospělí nechávají
dobytek osudu a běží se před námi schovat hluboko do bezpečí
skal. Oslové ovšem Ländi neuhnou, a často je to kdo s koho.
Neujely jsme příliš daleko, když nás zastaví policista. Musí do
služby 20 km odtud, ale propásl transport. Kdo ví, k čemu se může
policajt hodit, říkáme si a bereme ho s sebou. Než se vzpamatuji,
držím v ruce jeho pušku, zatím co on běží sebrat jakýsi pytel.
Zbraň je pěkně těžká, mám strach, abych nezmáčkla spoušť. Mohla
to být pěkná momentka, později mě mrzí, že mě to nenapadlo.
Stoupáme do hor. Už jsme s Ritou zase samy. Blížíme se k malé
vesničce, je večer a rychle padá tma, dál už to dnes nestačíme.
Než se nadějeme, obklopují nás děti. Všechny mají vyholené hlavy,
je nám jasné, že u nich mají vši svůj stálý domov. Psi štěkají
jako pominutí, sem se turista jen tak nezatoulá. Brzy nás
přichází přivítat sám náčelník vesnice, jediný, který tu umí pár
slov anglicky. Ukazuji na hodinky a na náš stan. Všechno je
jasné.
Náčelník nás vede na kopec, ze kterého máme vesničku jako na
dlani. Vlastně je to jen několik chatrčí ze dřeva a hlíny.
Povídáme si při ohni, ovšemže si při tom vypomáháme rukama
nohama, a díváme se na hvězdy a světla svíček v chalupách. Spí se
nádherně.
Budí nás děti. Poskakují kolem stanu a moc je zajímá naše Ländi.
Rozdáme vše, co nutně nepotřebujeme pro další cestu, také
kalendář a všelijaké výstřižky. Nikdy mě nenapadlo, že obrázky
Švýcarska mohou způsobit takovou radost. Rychle se loučíme, už
máme kolem sebe zase houf zvědavců, kteří, soudě podle jakéhosi
poháněče, by už dávno měli začít pracovat. Brání se, a musí
zakročit náčelník vesnice. Ujímá se hlásné trouby a oznamuje
všem, že „bílé ženy“ odjíždějí. Teď se přicházejí rozloučit
skutečně všichni...
Na
hranicích do Kenyi dělají s vízem drahoty. Už čekáme více než
hodinu. „Já si vám tu lehnu do spacáku a počkám“, oznamuji
rozhodně. Přejíždíme hranice.
VII. El Nino si usmyslil převrátit
počasí na zeměkouli
Když
jsme se s Ritou vydávaly na cestu, neměla jsem o jeho existenci
žádnou představu. Samozřejmě jsem slyšela o období malých a
velkých dešťů, ale nějakou tu spršku jsme obě ochotny vzít spíš
jako velmi vítané osvěžení. Už na hranicích Etiopie a Kenyi však
poznáváme, jaké je to doopravdy.
Z čisté oblohy se spouští liják, prší jako z konve a nezdá se, že
by to mělo kdy přestat. V životě jsem nezažila takovou průtrž.
Jo,
tohle je El Nino, totiž doslova „spousta vody“, smějí se
domorodci. Brzy toto jméno slyšíme i vyslovujeme denně. El Nino
stojí jako ten černý vzadu za vším, a málem že nás nechodí
strašit. Naše Ländi je silačka, ale takový nikdy neustávající
lijavec vyžaduje i od ní všechnu sílu. Jako mávnutím čarovného
proutku se dosud sjízdné cesty proměňují v hluboké blátivé
kaluže, vyschlé potoky ve rvavé řeky a zrádná jezera.
Ze začátku jsem to počítala. Totiž kolikrát jsme zůstaly trčet.
Kolikrát byla Ländi jako ořechová skořápka rvána sem a tam
proudem, kolikrát jsme zapadly do bláta až do výše dveří. Ze dne
na den se zhroutily mosty a cesty a některé úseky se stávají
zcela neprůjezdné.
El
Nino od severu k jihu přerušil spojení, zásobovací vozy
s potravinami zůstaly trčet, dodávka benzínu uvázla v Loggo loggo
asi 50 km před Marsabitem. Domácím brzy došlo kromě čaje i pití.
Nejen minerálky, ale dokonce i to nejdražší, totiž kokakola.
Doprava se zhroutila a lidé marně shánějí možnost, jak se dostat
do Nairobi. Studenti, policisté a všichni, kteří mají či hledají
v hlavním městě práci, nabízejí za odvoz několikanásobnou sumu, a
ta den ode dne stoupá. Jsme svědky toho, jak řidič silného
terénního vozu vybírá za úsek Marsabit – Isiolo, což je cca 270
km, dva tisíce Kenya šilinků za osobu, tedy asi 50 švýcarských
franků. To je už pořádná suma, a přece se místní perou o místo na
střeše. Také naše Ländi se stává útočištěm deseti domorodcům, a
coby doprovod jedou na střeše ještě dva ozbrojení policisté. Obě
strany silnice lemují nákladní vozy, které se nedostaly dál.
Řidičům došlo jídlo i voda a těší se z každého loku, který jim
můžeme poskytnout.
Pak i
my zůstáváme bezradně stát. Před námi leží stržený most, vpravo
vlevo stromy v hluboké kalné vodě. Vystoupíme a zkoušíme, jaká je
hloubka. Takovýhle průzkum není bez nebezpečí, kloužeme a málem
že Ritu nevezme silný proud. Bohužel nemáme jinou možnost, musíme
skrz.
Napjatě sledujeme, jak si s rozbouřeným korytem poradí řidič
terénního vozu před námi. Už dostal smyk a na jedné straně se
zabořil a potopil téměř po kapotu. Vyprostit se sám svojí silou
nemá šanci. Teď zkouší dostat se přes řeku druhý. Také ten však
zůstává uprostřed trčet.
Přichází na řadu naše lano a skutečně se nám daří vytáhnout vůz
pozpátku na břeh. S rozjezdem na plné obrátky se napodruhé
dostává přes řeku.
Na
řadě jsme my. Naštěstí je Rita zkušená řidička. Bahno s Ländi
smýká na všechny strany a špinavá bahnitá voda stříká tolik, že
řídí vlastně poslepu. Musím se pevně držet a srdce mi bije
prudčeji. Ländi se naklání vpravo a kola zabírají naprázdno,
ještě kousek a převrátíme se. To už jsme ale na druhém břehu.
Rita vyčerpaně vypíná motor... Chyba! Do rozdělovače se dostala
voda, a jen stěží se jí daří znovu nastartovat.
Konečně! Máme vyhráno, myslím si, ale radost je předčasná. El
Nino znovu vytahuje drápky, a po pár metrech zůstáváme opět
trčet. Snažíme se vyprostit kola, podložit je kameny. Marně.
Nehneme se z místa.
Jsme
v kraji, kde řádí bandité, a policisté odjišťují zbraně. Naposled
včera tu byl přepaden landrover a jeho posádka okradena a
vysvlečena do naha. Nic, než pryč! Zapřaháme Ländi na lano a metr
po metr se necháváme vytáhnout z bahna. Je už tma, když dorázíme
do Marily.
VIII. Nairobi, město matatu
Nairobi, hlavní město Kenyi, a především důležité obchodní
centrum. Pro cestovatele, přicházející ze severní Afriky, také
město odpočinku. Zde je možné obnovit a doplnit zásoby, najít si
hotel podle své kapsy, vysprchovat se a vyspat v dobré posteli.
Po dlouhé cestě a hladovění v Etiopii oceňujeme dobré jídlo a
dáváme se rozmazlovat pochoutkami čínské restaurace.
O
orientaci ve městě se stará nejvyšší budova, sídlo zesnulého
prezidenta Kenyatty. K uctění jeho památky se nestaví nic, co by
tuto budovu převyšovalo. Jezdí se vlevo, ale nám připadá, že se
jezdí prostě všude, a především, že jezdí všechno, co má kola.
Nairobi je město „matatu“. Těmto životu nebezpečným minibusům
chybí většinou přední sklo a světla a místo brzd používají
houkačku. Matatu nemají pevný jízdní řád, ale jsou nejlevnější, a
proto i velice oblíbené lidové dopravní prostředky. Jako takové
jsou neustále přeplněné, ale nestane se, že by vás řidič ještě
nepřibalil. Není-li místo, tak se prostě místo udělá, i kdyby se
mělo sedět někomu na klíně, nebo mít půlku těla venku.
Samozřejmě, že matatu většinou pomíjejí jakákoli pravidla, a
navíc jezdí vražednou rychlostí, ale z toho si nikdo nic nedělá.
A policisté – ti prostě jen číhají a vybírají pokuty, respektive
malý úplatek do své kapsy. Zejména před vánoci je dopravních
prostředků stále nedostatek, a cena jízdného závratně stoupá. Tak
tomu je i letos. Všichni cestující už řádně zaplatili, když jim
řidič oznámí, že neodjede bez příplatku. Někteří s huhláním
vytahují dalších pár drobných, jiní nemají připlatit z čeho a
jsou nuceni vystoupit, aniž by ovšem dostali jízdné zpět.
V polovině cesty zůstane řidič stát a vydírání se opakuje. Lidé
přivolávají policistu, ale ten se domluvil s řidičem a zase
odešel. Teď toho mají všichni tak právě dost. Vyloží svoje tašky,
slepice, pytle s brambory, bedýnky se zeleninou a ovocem a
minibusek zapálí. Teprve pak se odloudají pryč, aby hledali další
a slušnější dopravní prostředek. I taková samojustice patří do
obrázku Kenyi.
Gitongu, se kterým jsem se seznámila před rokem, když mi pomáhal
zařizovat a shánět nosiče na pěší túru na Kilimanjaro, jsem našla
v jeho staré úřadovně, na ulici před hotelem Hilton. „Ulice je
nejlevnější kancelář na světě“, směje se. „Tady neplatím činži,
telefon ani elektriku...“
Tento
rok je pro všechny, kteří jsou živi z turismu, řádně hubený, a
sezona po politické a hospodářské nejistotě se ne a ne
rozběhnout. Přijely jsme s Ritou krátce po volbách, a
nespokojenost visí ještě ve vzduchu. Stávkují i bankovní
úředníci. Trvá nám celý týden, než se nám podaří vyměnit peníze.
 Chudoba
obyvatel, žebráci a děti se stále nastavenou dlaní, povaleči,
čekající na turisty a příležitost, to vše na nás zvlášť těžce
doléhá. Nemenším problémem jsou drogy. Tady jsou na nich i šesti,
sedmileté děti. Asi nejrozšířenější a cenově nejpřístupnější jsou
lepidla, která inhalují za chůze i v leže na ulici, a dokonce i
když žebrají. S chudobou přibyla i špína a rozmnožily se přepady.
Z okna dvacetidolarového hotýlku jsme svědky přepadení vozíčkáře,
ale samojustice je neúprosná. Chodci, kteří chodí ozbrojeni
většinou těžkými holemi, zloděje dopadli, zkopali a zmlátili tak,
že má sotva sílu odbelhat se pryč. Trochu téhle tvrdosti by
neškodilo uplatnit ani na evropské zloděje, říkám si.
Jako
každoročně se i letos pořádají horečné přípravy na Safari Ralley
Kenya. Tady mají motorky ideální podmínky. Široké, divoké cesty
savanou, pouští i horami, tedy všechno, aby byl závod pořádně
napínavý. Letos to není prach, který závodníkům ztěžuje cestu. El
Nino už dávno proměnil červenou půdu v těžké bahno, kterému
musela být přizpůsobena pravidla závodu a zkrácena závodní dráha.
Ani my nesmíme chybět, a když to nejde jinak, tak aspoň mezi
diváky.
V Nairobi zůstáváme dva týdny. Není to dlouho, chceme-li se ozvat
všem přátelům, dát do pořádku auto, doplnit zásoby a obstarat
všechna víza pro další cestu. Zbytek času využíváme k lenošení,
vychutnáváme atmosféru města a hektiku ulic.
S rodiči, kteří mě přijeli navštívit, si na oslavu dopřáváme
večeři v Carnevoire restauraci za městem. Tady ochutnáváme
opravdové speciality Afriky – maso zebry, buvola, gazely i
žirafy, všechno tuhé jako šutr, a konečně měkčí a jemnější maso
krokodýla, pečené na rožni. Samozřejmě chodíme i do nepříliš
bezpečných čtvrtí, a musíme být stále v pohotovosti. Tohle není
vždycky tak jednoduché, oblíbené se staly takzvané „stojky“, při
nichž cizince prostě obrátí vzhůru nohama a všechno z něho
jednoduše vyklepou. Nebezpečnější jsou injekční stříkačky.
Turistovi se dá na vybranou: Buď odevzdá peníze dobrovolně, nebo
dostane dávku do žil. Chudoba i kriminalita je obrovská; je to
spletitý řetěz, jehož články zapadají jeden do druhého.
text a foto ©
Zuzana Kubešová, 27.8.2006
... pokračování příště
NEPŘEHLÉDNĚTE: další články v rubrice
CESTOVÁNÍ nebo v
sekci
PUBLICISTIKA
|
|
