MOŘE, POHÁDKO MÁ ...

 

"Drahá přítelkyně," slabikoval můj muž lámanou francouzštinou text na pohlednici a výhružně se na mne ze svého křesla podíval.        .

"Co to má znamenat?" Ruce se mi roztřásly a nohy vypověděly poslušnost.

"Co? Co má znamenat?", snažím se získat čas. "Jo ten na té pohlednici? To je nějaký francouzský novinář, takový plešatý mrňous, a taky..."

"Kulhá," nedal mi domluvit manžel a odložil dýmku. "A ještě jsi zapomněla dodat, holčičko," cedil mezi zuby, "že mu bylo nejméně sedmdesát."
A bouřka byla na spadnutí. A přece to všechno tenkrát začalo tak nevinně.

Jednoho dne zjara mi oznámil náš předseda družstva: "Jako nejlepší ošetřovatelce dojnic ti byla přidělena rekreace do Bulharska."

"No ne," řekla jsem nevěřícně a dopadla do křesla v jeho kanceláři.

"Jo, jo," zasloužíš si to.

A tak jsem jela. Konečně moře. Modré a nekonečné.
 

"Poslyš," řekla mi pod sprchou Monika, moje spolubydlící v hotelu. "Víš to, že jsi kus?", znalecky přimhouřila oči. "Fakt, ten zaprášený ročník by ti nikdo nehádal. Jenže ta veteš co nosíš na sobě! A ty vlasy!" Rychle jsem popadla osušku.

"Jú, já mám nápad," vykřikla Monika a vrhla se na mne. Odbarvovala, přibarvovala, stříhala a já pro jistotu zavřela oči. Když jsem je otevřela, dívala se na mně ze zrcadla úplně cizí, ale docela pěkná ženská.

"Oblékni si tohle," poručila mi.

"Propánajána! To že jsou šaty?", zděsila jsem se. Nahoře to mělo jen trojúhelník a sukni tak krátkou, že bych se v ní neodvážila sehnout, ani kdybych našla tisícovku.

"Nekoukej jako péro z kanape a rychle oblékat! No vidíš," řekla uznale, když jsem si chvějícíma rukama zapínala poslední knoflík. "A teď vypnout prsa a točte se, pardálové."
A tak jsem do toho vlítla rovnýma nohama.
 

"Páni, to je kus," otočil se za mnou střapatý výrostek a na chvíli přestal lízat zmrzlinu.

"Zadeček jako mandolína," mlasklo to těsně za mnou ve frontě.

"Volové," utrousila jsem a polykala slzy. Druhý den jsem jich už polykala méně a třetí den? To jsem dočista zapomněla, že na mne doma myslí, hlavně tedy přes žaludek, moji tři dospívající synové, dvě odrostlá prasata a jeden spořádaně vyhlížející manžel.
 

"Hádej, jen se klidně hádej," halekal večer v zahradní restauraci náš zpěvák Helekal a moji nápadníci se nejen hádali, ale oni se kvůli mně dokonce fackovali.

"Parlez vous francais?" ozvalo se nade mnou, a než jsem stačila špitnou to svoje "oui", odtáhly mně dvě silné ruce z dosahu ramenatých domorodců. K těm rukám patřily tak pěkné doplňky, že jsem si hned vzpomněla na přísloví o pekle a pěkném koni. A právě když se uhrančivé oči začaly ke mně nebezpečné sklánět, ozvalo se mi za zády:

"Bůh tě ztrestej, Marjáno," Monika ztišila hlas do syčivého šepotu. "Od toho ruce pryč! Na něj lícím já!" Rázně jsem zavrtěla hlavou. To jsem ale neměla dělat.

"Ty zmije jedovatá," explodovala Monika. "Když jsi sem přijela, tak ti lezla sláma z bot a teď...?", syčela jako pára z papiňáku. "Vila v Cannes, jachta na moři, před hotelem Mercedes-Benz. To by se ti líbilo?"

Mlčky jsem přikývla. Pára došla, vytryskly slzy. Vzápětí jejímu žalu padlo za oběť půl lahve koňaku "Sluneční břeh", hned nato padla na slunečný břeh i ona. Že se tam spolu s ní ocitnul statný domorodec, bylo dílo náhody.

"Ten Jean tak příjemně voní," konstatovala jsem druhý den, právě když Monika dotančila se svým svalovcem. Rázem jí ztvrdly rysy.

"Tak ty si čucháš francouzský Chanel, a já? Já bulharský česnek," zlostně mi prskla do tváře. Vztekle popadla svého kulturistu a zmizela s ním v temnotách.

"Krásná, jolie, ty být moje," rozplýval se Jean nade mnou a já, krajně znepokojená, zjistila, že jsme zašli poněkud dále. Myslím tím nejen k moři. Moře mi laskalo nohy po kolena, spanilý cizinec se chtěl s vervou ujmout zbytku. Rozhořel se jako pochodeň a já proti své vůli se začala propadat do slastné propasti. Uhrančivé oči nade mnou, dobyvačné ruce pode mnou. Čest nečest, na nic jsem v tu chvílí už nemyslela

"Dej mi tvá adres," zaprosil Jean, když mě za pár dní dohonil při odjezdu na letišti.

"Au revoir, já pro tebe přijet," loučil se dojatě. No to by byla rána, zasmála jsem se a raději ani nedomýšlela ...
 

Méně jsem se potom usmívala po obdržení zmíněného pohledu.
Za krátký čas nato, zrovna  když jsem se vracela z kravína a přede mnou zastavila mercedeska, mě smích přešel úplně.

"Sil vous plait, madame, kde tu Maria Langová?", zastoupil mi cestu můj hřích od moře.

Rychle jsem si stáhla šátek víc do čela a snažila se schovat zaneřáděné holínky. "Ta bestie jedna," drtila jsem mezi zuby jméno Moniky, která mu prozradila moji adresu.

"Krásná, jolie, luxus být ona," netrpělivě vytvářel rukama výmluvné křivky a mával mi adresářem před nosem.

A v tom mi to došlo.
"Není tu," řekla jsem s lítostí. "Maria luxus exitus."
A to už jsem se rozbrečela. Brečela jsem nejen proto, že krásná Maria už nikdy nebude, ale taky proto, že se k nám rázně blížil můj draze milovaný manžel.

SAMETOVÝ DROBEČEK

 

Zrovna jsme byli na dovolené, když mě začal zub bolet tak, že jsem musel v noci na pohotovost.
"Půjdu s tebou," prohlásila rezolutně moje žena.

Sedli jsme si na lavičku hned vedle ordinace. Nikde ani živáčka. Bolestí jsem svolával svatého Antoníčka i s příbuzenstvem, a když už bolest nebyla k vydržení, vrazil jsem dovnitř.

Překvapením jsem zapomněl zavřít pusu i dveře. V bílém plášti vězelo něco mile povědomého, droboučkého, s čokoládově udivenými očima.
"Petře," vyhrklo to překvapeně a já v tu chvíli nabyl jistoty. Podlomila se mi kolena a barevné jiskřičky začaly tančit před očima. Pohotově mě zachytila a dotáhla na křeslo.

Zub vyváděl jako zběsilý. Vyl jsem jako hyena, držel se za tvář a kvílel bolestí i strachy, co se bude dít.

Sešlápla křeslo, vrazila mi do pusy nespočet tampónů a se zaklínáním "Lopaty, krumpáče, jde se na to," se do mne pustila.

Bolestí jsem přestal vidět.

"Petře, je to vůbec možné, že jsi to ty?", blahořečila náhodě a nepřestávala mi vrtačkou rejdit v dutině ústní. Její droboučké pěstičky v ní občas zmizely. "Víš, že jsem od té doby na rekreaci nikdy nebyla?"

Nadskočil jsem v křesle a hodil vyděšený pohled ke dveřím. Nechápavě se tím směrem podívala. "Ježíši, nevrť se mi tady," napomenula mne. Vzápětí se její čokoládové oči vpily do mých a mne zamrazilo až v patě.

"Ty Tatry s tebou byly moc hezký," zašeptala hebce. "Nikdy nezapomenu, Petříčku, jak jsi mne ..." Prudce jsem jí vytrhl instrumenty z pusy a gestikulací, spolu s usilovným huhňáním, se snažil upozornit na nedovřené dveře a osobu za nimi.

Soucitně na mne pohlédla a přidala další tampón. „Bolí, viď, ale vydržet se to musí. A nekoukej pořád po těch dveřích,“ řekla s náznakem zloby. „Dneska je jen tak nepustím.“

Hned nato povzdechla: „To to uteklo, viď? Kolik je to vlastně roků? Pět?“ Zoufale jsem se zavrtěl a žalostně koulel očima. „Tak čtyři,“ připustila a vší silou nalehla na vrtačku.

S nevýslovnou něhou na mne upírala oči a já skučel, řval bolestí i strachem, co ještě láskyplně připomene. Chtělo se mi brečet, popadnout vrtačku a rozšlapat ji, strašlivým zařváním zarazit to vzpomínání, ale nedala se. „Nevyváděj mi tady jako malý kluk!“, křikla na mne a já to vzdal. Bezmocně jsem zavřel oči. Děj se vůle Alláhova.

Vzápětí mně samet jejího hlasu opět začal laskat uši, a aby trapnou situaci dorazila, vypnula vrtačku. „Peťko, co abychom si všechno zopakovali,“ zaprosila. „Začneme hned a tady,“ dodala slibně a taky patřičně nahlas.

Zoufale jsem zakroutil hlavou. Vyložila si to po svém. „Ty nechceš?“, zeptala se zklamaně. „Můžeš si vypláchnout pusu, skončila jsem.“ Něhy v jejím hlase ubylo.

Horečně jsem začal vyplivovat tampóny, chtěl jsem ji šeptem upozornit na nebezpečí za dveřmi, když do nastalého ticha vrazila moje žena. Bílý pláštík jí vyrazil v ústrety.

„No moment, paní, s tímhle pánem jsem ještě neskončila,“ řekla skoro nepřátelsky. „Počkejte na chodbě.“ Ale to už se manželka stačila nadechnout.
„Ale skončila, paní doktorko,“ řekla pomalu a v očích se jí zlověstně blýskalo. „Já vás ujišťuji, že s tímhle pánem jste definitivně skončila.“ V očích měla blesky.

Bílý pláštík pokrčil rameny a povídá: „Tak víte co, pane Mařík? Přijďte zítra ještě ten zoubek ukázat a uvidíme, co podnikneme dál.“ Spiklenecky na mne mrkla.

„Jen si nedělejte, paní doktorko, zbytečné starosti.“
Ledový pohled zmrazil drobečka i mne. Nenápadně jsem zašilhal po dveřích. Žena bystře postřehla můj manévr a diskrétně mi dupla na nohu.
“Na ten zoubek se panu Maříkovi podívám sama. My totiž zítra slavíme dvacáté výročí svatby a při té příležitosti se to bude hodit.“

Úkosem jsem pohlédl na bílý pláštík, který se nešťastně sesunul na židli. Čokoládové oči byly veliké, vyděšené, ale nevýslovně krásné.

Kategorický povel k odchodu přerušil moje sladké rozjímání a udělal tečku za sametovým drobečkem, který všechno pochopil pozdě. Pozdě na to, aby se z tečky nestal otazník, který mi pak dlouho visel nad hlavou jako Damoklův meč.

text ©  Libuše Čiháková, 29.8.2006