POZITIVNÍ NOVINY Mirka Pantlíková: Vínko už dozrává ...

„Vinohrady, vinohrady, dobré vínko dáváte“ – zpívá se ve známé slovácké písni. Ale ne vždy je tomu tak. Stává se někdy, když je špatný rok, že po celoroční lopotné dřině ve vinohradě, po jeho rytí, několikerém okopání, smítání, stříkání a ovazování „hlav“, se odmění jen několika kyblíky hroznů, které ani nestojí zato je „zpracovat.“Anebo po studeném létě mají tak málo cukernatosti, že se musí přislazovat, což vínu na kvalitě nepřidá.

Skutečný vinař se ani po několikeré neúrodě nezalekne a nezatvrdí. Věří, že mu to jeho vinohrad, jeho radost i chlouba, propříště zase vynahradí. A není větší radosti, než když „hlavy“ pořádně zarodí a sbírači v hřejivých paprscích zářijového slunce snášejí s „hory“ vrchovaté kýble a vědra ojínělých střapců hroznů vína přímo do sklepa.
Tam se začerstva drtí v lisech a vlévají do řádně připravených beček a škopků, aby se z nich za přesně stanovený a hlídaný čas vykvasilo dobré, lahodné vínko. Nesmí se ale při tom propást „kobylí mléko“, jehož léčivé účinky jsou všeobecně známy. Doba jeho trvání je krátká, jen několik dnů. Pěkné bývá posezení při jeho koštu ve sklípku, dobré řeči se přitom vedou a výborný domácí špek s domácím chlebem se při tom přikusuje.To je „pré“ Jižní Moravy, to jí nikdo nevezme.

Při dozrávání hroznů chodili ještě i za mého mládí hotaři, strýci, určení k jejich ohlídání. Aby se v té době nepotulovali po vinohradech zloději a všelijaké cháska, která by tam šlapala a obírala na cizím, než hrozny dozrají. Kdo v dědině vinohrad nevlastnil, mohl se po sklizni těšit na „osliz“ – nasbírat si hroznů pro svoje děcka. Sedláci jim jich tam pro ten účel dost nechávali.

Na zářijové sbírání hroznů mi zbyla z dětství dost nemilá vzpomínka.Tenkrát jsme vinohrad ještě neměli, ale měli ho náš stařeček. Chodívala jsem tam někdy s ním, dívat se, jak hrozny dozrávají. Kdysi, na začátku školy, byla jsem prvňačka nebo druhačka, dostala jsem „výborný“ nápad pozvat kamarádky, spolužačky, na stařečkovy hrozny. Nebyly proti, a tak jsme se vydaly o polední přestávce, namísto oběda, do vinohradu.
Byly jsme zrovna v nejlepším, když se na horní cestě nad vinicí náhle objevil hotař. Širák na hlavě, čagan v ruce, s velkým křikem hrnul si to s vrchu přímo na nás.
„A vy pótfory jedny, co děláte v tem vinohradě?“ Nás to tak vylekalo, že jsme všeho zanechaly a horem pádem se hrnuly dolů. Ani jsem mu nestačila říct, že nejsme na cizím, ale na vlastním - vlastně na stařečkovém.
Při tom zběsilém, bezhlavém úprku, jsem kdesi dole na cestě zakopla o kameň, upadla a šeredně si odřela koleno. Doma jsem se ale nepřiznala, tvrdila jsem, že se mi to stalo cestou ze školy. Dlouho jsem se za tu „křivdu“ na strýčka hotaře hněvala, ale dnes vím, že konal jen řádně svoji povinnost.

Jako děcka jsme se těšívaly na slavnosti vinobraní, které byly spojeny s krojovaným průvodem a lidovou veselicí – „muzikou“ na hřišti, anebo v hospodě U Kopečků. Zvečera se nám někdy povedlo nahlížet do oken a pozorovat ten „šumr“ uvnitř.

Takové jsou moje vzpomínky. Lidé se mění, staré zvyklosti zapomínají, ale vinohrady s „hlavami“, ověšenými střapci šťavnatých, voňavých hroznů, zůstávají. S nimi i chuť na kvalitní a dobré moravské vínko. Snad letošní horké léto dovolilo, aby se hrozny vinné révy pořádně „nalily“ a dozrály, aby jim ani deštivé září neubralo cukernatosti, aby byly včas uloženy do škopků a dobře vykvasily. Aby se vínko již o martinských hodech dalo pořádně odzkoušet. A aby každý, jak se zpívá v písni – „kdo se teho vínka napije, dobrů vůlu sobě nabyde – vínka bílého, vínka také červeného...“
A při tom popíjení nechť nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčí.

DOPORUČUJEME: další články v rubrice ZBÝVÁ DODAT ... nebo v sekci LITERATURA