Pohádky (a sci-fi a
mýty) totiž k životu člověka neodmyslitelně patří. Mysl v nich hledá smysl
a trénuje. Málokdo si naplno uvědomuje, že to, co vidíme, není svět kolem
nás, ale upravený (a emocemi a vnucenými postupy z dětství) zcenzurovaný
film o světě. Světlo sice projde čočkou oka a dopadne na sítnici, dál už
ale jde po zrakovém nerv
u
jen elektrický (a následně chemický) signál, který je velmi složitě
rozebrán, zpracován, opět složen a promítnut. Vidíme (a také slyšíme) to,
co chceme vidět (slyšet). Vnímáme svět také tak, jak nám to bylo rodinou,
školou a kulturou vnuceno. Jedno ale máme společné se všemi lidmi na světě
– naše mysli milují příběhy, pohádky, mýty. Prožíváme-li nad stránkami
Ostrova pokladů (či dnes již několika knih o Harry Potterovi) životní příběhy
hlavního hrdiny, náš mozek je prožívá (nebo by mohl a měl) přesně tak, jako
kdyby se skutečně staly. Ještě jinak, když mám v ruce před sebou jablko a
upřeně se na něj dívám, začnou se mi sbíhat sliny. Když ale zavřu oči a
představím si, s mnoha detaily, že držím v ruce před sebou šťavnaté krásné
jablko, také začnu slintat.
Pohádkové či
dobrodružné příběhy jsou jakýmisi virtuálními simulacemi situací, na které
bychom měli být připraveni. Kotě si hraje s provázkem a připravuje se tak
na chytání myší. Kluk nebo holka si čtou v knížce, uši červené, naprosto
ponořeni do virtuálního prostoru, a jejich mysli příběh prožívají tak, jako
kdyby se skutečně, tzv. reálně, odehrával. Dostane-li se pak kotě, nebo
čtoucí dítě, v budoucnosti do podobné situace, bude způsobem připraveno.
Psychologové dnes velmi
dobře vědí o důležitosti čtení. Když byly před pěti lety v USA publikovány
výsledky vědeckých výzkumů na toto téma, rozjela se v zemi, ve které každé
dítě tráví téměř čtyři hodiny denně u televizoru, nadšená kampaň. Právě
čtením pohádek dětem před spaním mohou rodiče stimulovat a podpořit správný
vývoj dětského mozku a připravit tak svého potomka na život ve společnosti.
Tyto děti pak dříve a lépe mluví, čtou, píší a v dalším životě se pak
dokáží snadno a dobře vyjadřovat. Televizní společnost ABC dokonce vysílala
seriál dokumentů o rozvoji dětského mozku, ve kterém účinkovali Tom Hanks a
Robin Williams a kampaň za čtení pohádek ne náhodou podporovaly např.
Whoopi Goldbergová, Barbara Streisandová, Whitney Houstonová a především
Hillary Clintonová.
Když se totiž malý
čtenář do pohádky začte, v jeho mozku se dějí neuvěřitelné věci. Neurony se
propojují nově, jinak, právě tak jako mozkové hemisféry. Film či video nás
upoutá právě tak, ale trvá to jen chvíli, situace se překotně mění, a
neurony nemají dost času na jiná propojení. Ze studia vlivu hudby na
člověka totiž víme, že aby hudba fungovala, harmonizovala, něco změnila,
měla by trvat alespoň osm minut, a aby tyto pozitivní změny byly trvalejší,
měla by trvat alespoň dvacet minut. Víme také, že pokud začneme vykonávat
nějakou novou tělu či mysli prospěšnou činnost, měli bychom, aby se změny
nastavily nejlépe doživotně, vydržet alespoň tři měsíce. Ve světle těchto
zjištění je pak jasné, proč má pozitivní dlouhodobá pravidelná četba takový
vliv a účinek.
Malé děti vnímají
synesteticky, všemi smysly. Když čteme a mluvíme my dospělí muži (ženy jsou
v tomto ohledu daleko propojenější), funguje nám jen levá, verbální,
vizuální a logická mozková hemisféra. Jinými slovy a zjednodušeně, když
malý český divák na obrazovce či plátně vidí princeznu (nebo Popelku)
ztělesněnou Vondráčkovou (či Šafránkovou), funguje jen v levé mozkové
hemisféře a tento princeznovský (či popelkovský) vzor je pak doživotně
uložen a používám. Dítě ztrácí imaginaci, fantazii, schopnost žasnout.
Mozek (ve svém potenciálním propojování) krní. Neuronová síť řidne.
Film je iluze iluzí.
Je-li dostatečně trikový a dějový (lety na koštěti, obři, draci,
strastiplná cesta plná překonaného nebezpečí), funguje také – kam se ale
hrabe, pokud jde o vnitřní transformativní působení na mysl a mozek, na
čtení. Film ohromuje zevně a krátkodobě, dobrá kniha zevnitř a dlouhodobě.
V této souvislosti je téměř trestuhodné, že jsme například počítačové hry
(až na některé varianty práce s mozkovými vlnami a EEG), které jejich hráč
hraje stále znovu a snad i lépe, nechali sklouznout zase jen ke střílečkám
a bojům, a neexistují hry, které by člověka stimulovaly k lepším výkonům
nejen v technice řízení automobilu či letadla, ale také v disciplínách,
které jsou pro život daleko důležitější, např. umění diskutovat, překonávat
strach, zvládnout emoce atd.
Když totiž v hodině
kreslení paní učitelka namaluje na tabuli jablko a nařídí dětem je
obkreslit, nic se v mozcích školáčků neděje. Když je ale požádá, aby
„nakreslili jablíčko“, aniž by jim jeho podobu vnucovala, mozky dětí při
kreslení zvýší teplotu, mozkové hemisféry se propojí, dítě vymýšlí, tvoří,
je svobodné, neomezované a šťastné. Trénuje tím, jak být i v dospělosti
tvůrčí, svobodný a šťastný člověk.
Lidé zapomněli snít
(málokdo si umí pamatovat sny a ještě méně lidí s nimi umí pracovat) a tak
vynalezli čtení (a film). Za nás pasivní konzumenty tak dnes sní, právě
tak, jako zpívají a hrají, bohužel jen profesionálové - spisovatelé či
režiséři a zpěváci či hudebníci. A zpívat, že „sním“ o Vánocích bílých,
není totéž, jak skutečně spát a nechat si bílé Vánoce zdát. Vidět na plátně
či monitoru hotovou princeznu není totéž, jako si o ní číst a představovat
si ji. Vytvořit ji.
Technologický pokrok a
vývoj společnosti nemůžeme změnit. Když už tedy film a video a časopisy a
počítače existují, co takhle si hrát? Když už shlédnu stovky filmů (a
prolistuji stohy časopisů), co takhle vymyslet a natočit a vydat (digitální
videokamery jsou přece relativně dostupné a stále příjemněji dokonalejší a
počítačovým grafikem stát se je přece tak snadné) svůj vlastní film nebo
časopis? Co takhle nenechat si vnutit, jak mají jablka a princezny (a
tvorba a svoboda) vypadat, ale stvořit vlastní verze? Co takhle objevit, že
pohádky byly a jsou výživnou a s ohledem na budoucnost nezbytnou potravou
mysli (mindfood) a jakýmisi odjakživa funkčními „bobulemi“, které
zkvalitňují její fungování? Život je k žití, ne ke konzumaci.
Parafrázovanými slovy J.
R. R. Tokiena - „pokud si svůj svět (film, skladbu, časopis) vytvoříme jak
se patří, pak bude reálný.“ A možná tak objevíme nejen sami sebe, ale i
svobodu (a režiséra, šamana, spisovatele, malíře atd.) v každém z nás. A
stále více lidí (a dětí a tvůrců) začíná tušit a vědět, že jen oni jsou ti,
kteří mohou svému budoucímu světu dát ono kýžené pozitivní znaménko. A že
se to setsakra vyplatí…
text © Vlastimil Marek, 2.11.2004
