V
jednom okresním městě žil Franta Kabeš. Houslista. Říkali mu
Paganýny. I když hrál daleko hůře než Paganini. Přesto byl Franta
Kabeš nejlepším houslistou v baráku. A to měl ten barák šest
poschodí!
Každý
den po práci si Franta ty housle strkal pod bradu, zatímco
sousedé na něj ze všech stran bouchali a volali, aby si je už
konečně strčil někam jinam. Bylo to však marné. Nevraživost
sousedů narážela na Frantovu houževnatost, píli a vytrvalost, a
bylo proto nemožné řešit situaci po dobrém.
Jednoho dne, když se barákem opět rozléhaly trosky Ševčíkovy
etudy č. 15, dozrálo v Koryčánkovi ze třetího patra přesvědčení,
že takovéhle umění nemůže být nezbytnou součástí zdravého
duševního života kulturního člověka, že nás proto také nemůže ani
obohacovat a naplňovat vírou v lepší svět a sloužit tak k
dorozumívání mezi národy, ale že ten houslista ze druhého patra
je pěknej vůl.
A tak
se jednoho dne ozval u Kabešů zvonek. Hraný Ševčík utichl,
protože hrající Kabeš musel jít otevřít. Za dveřmi stál Koryčánek.
Interpret stanul zcela náhle tváří v tvář svému posluchači, který
nevypadal, že by přišel požádat o přídavek. Měl pěkně prokrvený
obličej, pod nosem brýle s chybějícím levým sklem, ve vousech
zbytky špaget po milánsku a v ruce úplně nový hříbeček na látání
ponožek.
„Nevadí vám to, že hrajete na housle?“ sykl Koryčánek místo
pozdravu.

Než však stačil Paganýny odpovědět, ozval se z pátého patra křik,
že to tam nahoře někdo tak nenechá, jestli toho ten houslista
dole hned nenechá, a že to požene vejš, jako!
Lidé se sbíhali a hlasitě souhlasili, a že prej to takhle dál
nejde, když to tomu Kabešovi nejde, a to by tak hrálo, aby se
tady hrálo. Jen nahluchlý keramik Buba neříkal nic, protože nebyl
doma, a ještě k tomu bydlel úplně v jiném baráku.
Tak
byl Kabeš svými sousedy postaven před dvě základní možnosti. Buď
toho hraní okamžitě zanechá, to byla ta první možnost, nebo
uvidí. To byla ta druhá možnost. Franta však hrál dál, jako by se
nechumelilo. Stal se součástí kolaudačních závad, které
obyvatelům baráku znesnadňovaly bydlení. Zrovna tak, jako
netěsnící okna, či vyboulené linoleum.
Jednoho dne však Kabeš se svými produkcemi nečekaně přestal. Z
ničeho nic. Napřed z toho byly po baráku rozpaky, potom úleva a
hned nato veliká radost. Jenomže následovaly znovu rozpaky,
protože Franta po několika dnech zase začal. Jako by si na té
trnité cestě za uměním jenom na chvilku sedl na patník.
Venku už byl pomalu podzim a tažní ptáci houfně opouštěli město.
Nebylo tak jisté, zda prchali jenom před blížící se zimou.
A
tak, zatímco Ševčíkovu etudu č.15 náhle vystřídala šestnáctka,
semkli se sousedé kolem domovního důvěrníka. Bylo až
neuvěřitelné, jak dokázaly jedny housle za 920 Kč sblížit
družstevníky šestipatrového domu.
Jak celá ta záležitost s houslistou v domě dopadla, už nevíme.
Jisté však je, že se titulek KABEŠ - housle zatím na
plakátech nikde neobjevil. Že by se těm spolunájemníkům přeci
jenom nakonec podařilo potenciálního virtuosa umlčet? Možná.
Nevíme.
Stojí
však za úvahu, že by měl být do každého domu umístěn bytovou
komisí jeden začínající muzikant - rušič. Ten totiž brzy zařídí,
že se sousedé v domě lépe poznají, stmelí a vytvoří si tak
vlastně podmínky pro dobré sousedské klima v celém domě.
text ©
Ladislav Gerendáš,
3.9.2006
DOPORUČUJEME: další
články v rubrice ZÁBAVA
nebo v sekci LITERATURA |