Před více jak 35 lety jsem téměř pravidelně o vánocích odjížděl se svou ženou Elžbětou k jejím rodičům, kteří žili ve Varšavě. Stejně tak tomu bylo i v roce 1971. Ale!

 Já ve Varšavě, pražští i jiní otužilci ve Vltavě! Přišlo mně nějak líto, že se nezúčastním memoriálu Alfréda Nikodema, zakladatele klubu pražských otužilců. Dostal jsem však nápad oslavit ho „po našem“ tam, kde v té době budu, to jest ve Varšavě. Ještě než jsem odejel z Prahy, požádal jsem trenéra Oldřicha Lišku o souhlas. Ten nebyl vůbec proti a souhlasil.

Ve Varšavě jsem měl s plaváním trochu starostí. Neznal jsem, jaké jsou možnosti amatérského koupání v Polsku, jak a kdy budu trénovat atd. Poprvé jsem si zaplaval 18. prosince 1971 Na hlinkách, v zatopené prohlubni po těžbě cihlářské hlíny. Ještě předtím mne má žena varovala, že otužování v Polsku není tolik známé, a že se to určitě neobejde bez asistence policie. A měla pravdu!

Přivolaná hlídka polské policie neměla pro mou zájmovou činnost žádného porozumění. To se také projevilo v počtu diváků, kterých se za malou chvíli nahromadilo kolem lomu několik desítek. Rozhovor se strážcem pořádku byl pro mne nepříjemný a nepochopitelný. Otužování a plavání v zimě neznali, nikdy o něm neslyšeli. Jeden z příslušníků označil mé počínání za nenormální a mne za cvoka, přičemž prohlásil, že tohle se sportem nemá nic společného. Na dovršení všeho mi za veřejné pohoršení a koupání na zakázaném místě vyměřili pokutu sto zlotých, kterou jsem odmítl zaplatit.

 

Po nedorozumění s varšavskou policií jsem se se svou myšlenkou, přeplavat v zimních podmínkách Vislu, svěřil redakci polského týdeníku Sportowiec. Redakce s neobyčejným zájmem převzala nad celou akcí patronát, pohotově ke spolupráci přizvala redakci deníků Express Wieczorny, Standart młodych a polskou televizi, a požádala Vodní záchrannou sekci v Polsku (WOPR) o potřebná bezpečnostní opatření. Hned nato mi byly vytvořeny vhodné podmínky k tréninku v Pražském přístavu na Visle za asistence a ochrany říční policie. Její velitel, kapitán Janusz Tomaszewski, mně při každém tréninku přidělil dva muže s lodí jako zabezpečující doprovod. Podle varšavských říčních předpisů nebyl totiž jinak, mimo střežené plovárny, vstup do vody povolen.

Týden před dohodnutým startem byla několikrát v uvedených denících uveřejněna výzva polským sportovcům k účasti na novoroční plavbě. Přihlásilo se jich přes čtyřicet, ale na sportovně lékařském sítu zbyli jenom dva: Sedmatřicetiletý Marek Oborski, televizní mechanik, dobrovolný říční záchranář, a osmnáctiletý student ekonomického lycea Benedykt Ryszawa.

 

Nadešel očekávaný 1. leden 1972! Přesně v pravé poledne červená raketa odstartovala varšavskou premiéru novoroční plavby napříč Vislou. Všichni tři jsme se vnořili u rekreační pláže Saska Kępa do vln tři stupně teplé Visly, abychom ji jako první přeplavali v zimních podmínkách. Zabezpečující lodní flotila se vydala s námi plavci ve směru protilehlého břehu. Členové říční záchranné sekce na veslicích byli oblečeni v tmavomodrých dresech s červenými lampasy a na hlavách měli čepice oranžové barvy. Za dvěma pramicemi plula motorová loď říční policie, za ní parník „SMK-75“ s organizátorem a startérem kpt. Janusem Tomaszewskim. Trasa celé plavby měřila šest set metrů. Plavali jsme způsobem prsa, hlavy nad vodou, seřazeni do trojúhelníku, já na samé špici, jako host. Na mostě Poniatowskieho se v té chvíli zastavily tramvaje a auta, davy diváků oblepily zábradlí. Několik tisíc, po silvestrovské noci ještě nevyspalých Varšavanů, chtělo být svědky této nikoliv každodenní podívané. 

Když jsem se po chvíli ohlédl, uviděl jsem, že polští kolegové vypadli z tempa a už nestačili počátečnímu nasazenému tempu. Po několika dalších metrech odpadli. Na chvíli jsem přestal plavat, prudká voda mne unášela. Abych nebyl proudem zanesen ještě o několik set metrů níže od cíle, musel jsem v plavání pokračovat. Nasadil jsem rychlé záběry a snažil se vší silou plavat přímo ke břehu. Když jsem byl těsně před mostem Poniatowského, zaburácel bouřlivý potlesk a volání. Podplaval jsem první oblouk mostu, kolem chladné zdi podpěrného pilíře, porostlého slizkým žabincem. Diváci se přesouvali z jedné strany na druhou, a hned za ním byl v přístavišti parníků cíl naší plavby. Ten se mi nepodařilo dosáhnout a dravá voda mě snesla o deset metrů níže.
Nebyl jsem daleko od břehu, když se mi podařilo postavit se na kamenité dno a za silného balancování jsem se dostal na břeh. Spodní část navigace byla prázdná a já tak mohl projít pouze za doprovodu fotoreportérů do cíle ke kamenným schodům přístaviště, kde na mě čekala moje rodina, organizátoři plavby a diváci.

Na březích a na mostě nás celý čas vítaly davy diváků za třeskotu zelených raket, vypálených z velitelského parníku. Jako druhý připlaval nejmladší účastník Benedykt Ryszawa. Třetí a nejstarší účastník plavby přes Vislu Marek Oborski doplaval s velkým zpožděním jako poslední. Příčinou toho byla silná křeč, která ho vzala do nohy. Jeho kolegové mu museli provádět ve vodě ruční masáž svalu, aby mohl vůbec doplavat. Každý z nás obdržel z rukou generálního tajemníka Vodní záchranné sekce v Polsku Wojciecha Płóciennika upomínkový pohár a čestný diplom.

 

U polské veřejnosti a tisku měla naše plavba přes Vislu velký zájem a ohlas. Měl jsem z toho nesmírnou radost. Podařilo se mi něco, co mělo mít vliv na založení Klubu otužilců ve Varšavě. Nejčtenější polský deník „Express Wieczorny“ o tom 3. ledna 1972  napsal:
„To byl teprve začátek zajímavé podívané. Proč má být Varšava horší než Praha, Moskva nebo Budapešť? Budeme každý Nový rok v pravé poledne organizovat stejnou soutěž i u nás. Navrhujeme, aby podobný oddíl již nyní založila dobrovolná záchranná sekce ve Varšavě!“

 

Týdeník Standart młodych otiskl citát generálního tajemníka WOPRu W. Płóciennika:
„Neočekával jsem, že nápad Václava Židka bude mít tak velkou odezvu. Přihlásilo se celkem na 40 zájemců. Museli jsme respektovat přísná kritéria výběru. Proto letos byli jen dva plavci. Myslím však, že příští rok, kdy s propagací začneme včas, bude zájemců mnohem více. Zimní plavání má mnoho dobrých stránek. Věříme, že v příštím roce bude plavba ještě okázalejší. Nechť se stane základním kamenem otužileckého sportu ve Varšavě.“ 
 

 text © Václav R. Židek, 3.9.2006
 foto © z archivu V.R.Židka

DOPORUČUJEME:  
další články v rubrice  ZAJÍMAVOSTI  
nebo v sekci PUBLICISTIKA 

OHLASY

► Vladislav Drahoš, 3.9.2006

Opravdu nesmírné překvapení, že poznávám i tuto epizodu ze života mně sympatického autora! Všechen respekt k sportovnímu výkonu, ale i k prosazení něčeho, co Varšavané ještě neznali. Kdoví, zda se Váš příklad uchytil a zda se v zimě přes Vislu dosud plave?

 

Vladislav Drahoš, Banská Bystrica