Anna Malchárková:  Dobře mi tak!
 
Napsala jsem knížku a dobře mi tak. Tento fakt mě budil ze snu celý měsíc. Nejdříve to byl hec, pak čin. Řekla sem si, však co, dneska píše každý, tak proč ne já? Unikla mi jedna maličkost, sice psát může téměř každý, ale vydávat pouze ten, kdo na to má.
Vystřízlivění z ideálů bylo horší, než snědená feferonka na druhý den. Jako neznámý a nezámožný autor musím umět tři věci najednou. Napsat, vydat a prodat, abych zaplatila alespoň tiskárnu. Dále musím být připravena na otázky typu, kde se mi to v hlavě bere a co za to beru. Nevím co odpovídat, tak tvrdím, že se mi odmotal jeden závit v mozku. Člověk to ani na sobě nepozná, mozek je totiž zamotaný celý. Všichni byli pak stejně zvědaví, jak takový člověk s odmotaným závitem vypadá a nakonec se starali, kolik miliónů takový odmotaný závit asi hodí. Zvláště pak ti, kteří jak jenom knížku vidí, celí se obhodí alergickou vyrážkou. Skutečnost byla trochu jiná.
 
Hromada knížek, naskládaná v mé ložnici, mi uspokojení nepřinesla. Ve skutečnosti jsem se nemohla na ni ani podívat. Naopak, když jsem si uvědomila co dál, přešla mě chuť i na nějakou oslavu. Na kupu knížek jsem hodila deku a vzala jsem si prášek, abych to zaspala. Spánek nepřicházel. Jak jsem se otočila napravo vidím samé knížky, otočím se nalevo, vidím svého muže a k tomu chrápe, jakby ty knížky řezal pilou. Zavřu oči, zase knížky, otevřu oči a i v  té tmě vidím na lustru pavučiny, které tam narostly v době mé tvůrčí práce. V duchu jsem vzpomínala na nevydařené obědy, když mě znenadání políbila múza a já, abych nezapomněla verš, jsem psala. Pro změnu jsem zapomněla na maso v  troubě, které se samo připomnělo pachem spáleniny.
K obědu byla chvilka poezie, suché brambory a kompot. Výsledek mé práce byl ten, že jsem z tiskárny přivezla kupu knížek. Snažím se pozitivně myslet a přesvědčovat sama sebe, že každý začátek je těžký. Smiřuji se i s faktem, že nikdo už o mně nebude mluvit jako o mladém, začínajícím autorovi, když už pomalu trénuji „skok do truhly“. Tak si pomalu zvykám na to, že asi budeme v ložnici spát ve třech.
My v manželských postelích a vedle kopa knížek. Ale jak dlouho? Situace v  mé ložnici se musí řešit.
S chlapem už nic nenadělám, ten chrápe celý život, ale ty knížky musí pryč. Výjimečně to napadlo i mého muže. Přes noc se stal šéfem marketingu a ráno začal úřadovat.
„Bez reklamy to nejde“ řekl.
Tiše jsem špitla, že jsem v novinách už byla. Sice těsně před rubrikou „oznámení o úmrtí“, ale byla.
„Článku si tak mohli všimnou jenom ti, co kontrolují kdo zase umřel,“ hned zdeptal mé sebevědomí muž. „Nevadí“, pokračoval, vyfotím tě a rozvěsím na každém místě, kde kniha bude v prodeji.
Jeho nápad byl tak geniální, že jsem jej chvílemi viděla jako kandidáta na Nobelovu cenu. Až když si přinesl digi foťák, zapnul počítač a poslal mě do koupelny umýt si vlasy, jsem pochopila, že to myslí vážně.
Vidím to na dobře nastartovaný den. Snažila jsem se mu vysvětlit, že nejsem fotogenická. Lidé si budou myslet, že kandiduji za nějakou politickou stranu. Přikreslí mi rohy, vousy a začerní mi dva přední zuby. Nakonec mě roztrhnou na půl a moje fotka se bude válet s natrhnutou hubou někde v blátě.
Mé argumenty nebral vážně. Asi se chtěl také umělecky vyřádit. Proč ale zrovna já jsem se měla stát objektem jeho uměleckého poblouznění, nevím. Nakonec jsem to pojala jako osobní mstu za to, že musel tu hromadu knih párkrát přetahovat z místa na místo.
Porada uměleckého vedení nedopadla dobře a byla přerušena pro nedýchatelné ovzduší. Takové ticho hned po ránu, také není k zahození. Počkala jsem až ho přejde tvůrčí vlna a chlapská ješitnost. Musela jsem mu slíbit, že naposledy bude tahat ty knihy po schodech dolů a dosáhli jsme smíru.

Můžu být spokojená. Kopa knížek zmizela z mé ložnice a já, když už ji nevidím, můžu mít své vlastní představy o jejím osudu. Přemýšlím o tom, zda jsem to trochu nepřehnala. Asi přehodím výhybku na jinou kolej.

text  © Anna Malchárková, 10.9.2006

DOPORUČUJEME:  další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...  
nebo v sekci LITERATURA