Gong. Do rozsvíceného hlediště divadla Semafor zazněla z reproduktorů anglická hymna. Obecenstvo vstává. Po dobu hymny stojí celý sál; pak zhasnou světla, obecenstvo si opět sedá a opona se otvírá. Na scéně stojí řečnický pult pokrytý rudou látkou, na které je přišita anglická vlajka. O kus dál je barokní křeslo, potažené brokátem. V horní kantně jeviště visí rozsvícená velká fotografie Winstona Churchilla s puntíkovaným motýlkem a s černým kloboukem na hlavě. Podobný pán, se stejným motýlkem, ale bez klobouku, sedí u klavíru a hraje. Hraje jeden ze svých 25 svatebních pochodů, které složil pro svou dceru. Je to John Spencer Churchill - syn majora Jacka Churchilla a synovec Winstona Churchilla.

 

Psal se rok 1968 a J. S. Churchillovi bylo 59 let. Pochlubil se, že má krásnou dceru a tři neméně krásná vnoučata. Malíř, žijící v Londýně a v Paříži, miloval Španělsko a Itálii. Vedle malování skládal hudbu, hrál na klavír a vyprávěl o svém strýci.
Winston Churchill prý o něm kdysi řekl: „Je ve všem amatér, ale profesionál je v jedné věcí: Jak umí žít!“
 

Malovat začal J. S. Churchill v roce 1932. Od té doby (tedy do roku 1968) namaloval 85 nástěnných maleb.
V Praze, při odpolední návštěvě Čs. rozhlasu, na sebe v živém vysílání Mikrofóra prozradil:
„Mám velice rád doutníky, zvláště kubánské, které se dají snadněji získat v Praze, než kdekoli jinde na světě... --- Čeština se mi moc líbí, ale zdá se mi příliš nesrozumitelná ... --- Protože jsem v cizí zemi, nediskutuji zásadně o politice ... --- Domnívám se, že pro mne je smyslem života to, jak se mi podaří svým uměním předávat lidem své city, pocity a své přesvědčení...“
 

Klavír tichne, malý pán s puntíkovaným motýlkem u krku vstává a přechází k řečnickému pultu, na kterém jsou umístěny dva mikrofony.



Byl to zvláštní večer! Část vyprávění J. S. Churchilla (které bylo simultánně překládáno do sluchátek) jsem se tehdy pokusil ve tmě a poslepu zapsat. Dnes jeho historky připomínám sobě, pamětníkům i nepamětníkům na stránkách Pozitivních novin…
 

■ „Denní řád Winstona Churchilla  byl asi takovýto: Probouzel se v sedm hodin. Od 8 do 9 četl všechny noviny. V devět hodin  přišla jedna  z jeho  tří sekretářek, které asi do jedenácti diktoval. To všechno dělal v  posteli. Neviděl totiž důvod, proč by z postele vylézal, když nemusel. Teprve po jedenácté hodině šel na procházku po svých pozemcích. Tou dobou jsem v altánu na zahradě kreslil obrazy po zdech. Jeho  první cesta vedla každý den ke mně, aby zkontroloval, co jsem za posledních 24 hodin  udělal. ,Na co jsou tam u zemi ta bílá místa?‘ ptal se mě. ,Já chci mít všude hodně barvy.‘  Musel jsem mu vysvětlit, že nástěnná malba se začíná dělat vždycky nahoře, u stropu, aby kapičky, které stékají dolů, netekly už po něčem namalovaném. Strýc pak pokračoval v procházce až k jezírku, ve kterém krmil rejnky a labutě. S labutěmi si pokaždé povídal. Je o nich známo, že vydávají ze sebe takový zvuk;  ,Vauv!‘ Strýc jim na to jejich ,Vauv!‘ odpovídal pochopitelně také ,Vauv!‘. Pak těch labutí začalo křičet víc, strýček do toho, a protože jsme bydleli v údolí, kde se všechno široko daleko neslo, přidaly se za chvíli k napodobování strýčka a labutí všechny děti z okolí. Za chvíli to tam vypadalo jako veliký ústav pro choromyslné. Pak přišel oběd. Asi ve tři hodiny po obědě přinesla spisy první sekretářky druhá sekretářka. Té pak strýc diktoval asi do šesti nebo do půl sedmé večer. V půl sedmé si šel zahrát s tetou karty. Ve čtvrt na devět byla večeře, ze které se kolem desáté hodiny omluvil s tím, že musí ještě pracovat. Šel do své pracovny, kde čekala třetí sekretářka, a té diktoval někdy do půlnoci, někdy až do tří hodin. Když dodiktoval, šel spát, zatímco sekretářka musela všechno ihned přepsat na stroji, aby to mohla ráno předložit strýci přepsané ke snídani.“

■ „Jednou, bylo to za války, měl strýc pronést v BBC nějaký důležitý projev. V den vysílání se však rozbil služební vůz. Budova BBC je od středu Londýna dost daleko, a tak strýci nezbylo nic jiného, než si objednat taxíka. Ta jeho řeč byla velice důležitá - čekal na ni celý anglický národ. Když taxík dorazil k budově BBC, obrátil se strýc na taxíkáře s prosbou: ,Byl byste tak laskav, mohl byste tu na mne asi tak dvacet minut počkat? Déle se určitě nezdržím ...‘ Za téhle situace (každou chvíli mohlo přijít bombardování) bylo v Londýně nesmírně obtížné sehnat taxi. Taxíkář však strýci odpověděl: ‚Lituji pane, ale slíbil jsem své ženě, že přijedu domů, abych s ní mohl poslouchat rozhlasový projev ministerského předsedy Winstona Churchilla.‘ Strýc se na okamžik zarazil, ale vzápětí řekl: ,Aha, ano, rozumím. To vás chápu.‘ Sáhl do kapsy a podal šoférovi librovou bankovku k zaplacení cesty. ,Jeďte domů a projev ministerského předsedy si poslechněte. Bude velice zajímavý!‘ Taxikář se začal šacovat a hledat po kapsách peníze nazpět. Strýc ho v tom hledání přerušil: Nehledejte, to je dobré...‘ — ,Cooo??? To si mám všechno nechat?‘ vytřeštil taxíkář oči a přehnaně úslužně dodal: ‚Jste velmi laskav! To se tedy vykašlu na celýho ministerskýho předsedu a počkám tu na vás!‘“

■ „Cestou po Spojených státech, ve kterých začaly být už v roce 1929 populární motely (smích v hledišti), zastavil se strýc v jednom z nich na noc. Majitel motelu jej provedl po celé budově, až došli do poslední, velké místnosti, ve které stál obrovský krb. ‚Tohle je největší krb na světě ...‘ pochlubil se majitel. Strýček byl ve všem nesmírně zvídavý. Říci mu ‚toto je největší krb na světě‘ mu nestačilo. Chtěl důkazy: ,A jak víte, že to je největší krb na světě?‘ zeptal se. Hoteliér byl však velice pohotový; ani nemrkl a odpověděl: ‚Zatím mi nikdo z významných lidí neřekl, že největší není.‘ Na tuhle odpověď už další otázka nebyla.“

■ „Strýc měl rád zvířata. Měl doma kocoura, kterému se říkalo Pan Kocour. Jednou jsme večeřeli: Strýc, sestřenice, já a u krbu ležel Pan Kocour. Strýc najednou povídá: ‚Myslím, že by Pan Kocour měl povečeřet s námi. Večeře je skutečně  moc dobrá.‘  Vzali  jsme  tedy talíř, dali na něj kus bažanta, polili smetanou a nesli Panu Kocourovi ke krbu. ,Co to děláte?‘ podivil se strýc. ‚Nedávejte to Panu Kocourovi ke krbu! Dejte mu to na konec stolu.‘ Pan Kocour jedl s námi. Ke konci jídla však dostal najednou škytavku. Nevíte-li, jak kočky skytají, tak to se přitom pořád takhle naklánějí. Bylo to nesmírně směšné. V tu chvíli však dostal škytavku také strýc. Abychom nevyprskli smíchy, museli jsme si strčit do úst ubrousky. Strýček se na nás vážně obrátil: ,Co to děláte? Taková škytavka není vůbec k smíchu‘ ...“

■ „Strýček byl velice vtipný člověk. Jak v parlamentě, tak i mimo něj. První dámou v britském parlamentě byla teh­dy lady Astorová; nesouhlasila s politickými názory mého strýce. Jednoho dne se potkali a lady Astorová, protože byli přátelé, mu řekla: ,Víš, Winstone, kdybys byl mým manželem, dala bych ti do kávy jed.‘ A on jí na to odpověděl: ‚Tedy, mám-li být upřímný, kdybych byl tvým manželem, tak bych tu otrávenou kávu vypil‘...“

■ „Cestovali jsme po USA se strýcem v době, kdy tam vládla přísná prohibice. Jak jsem si všiml, v tomto ohledu neexistují v Praze žádné takové nesmysly! Prohibici považujeme za nesmyslnou, až vražednou ... Pochopitelně si tedy strýc vezl s sebou do Ameriky několik lahví s pitím. Nebylo myslitelné se po dobrém oběde nebo večeři nenapít! Dostal jsem se svým bratrancem za úkol po každé takové hostině šikovně, aby to nikdo nezpozoroval, vylít někam ze šálku kávu, nahradit ji whiskou a  šálek znovu  nepozorovaně strýci  přistrčit. Měli jsme na to domluvené i ‚správné‘ znamení - mrknutí okem. Pokaždé, když strýc dostal chuť se napít, zavedl nějakou důležitou, třeba politickou, debatu, ve které se k němu všichni obrátili. Potom na nás mrkl a nám se to podařilo zvládat bezvadně po celou cestu ...“

■ „V USA se stala také tato příhoda: Winstona Churchilla navštívil v jeho hotelu president Spojených států. Přišel zrovna ve chvíli, kdy se strýc koupal. Na dotaz, zdali s ním může mluvit, pozval ho strýc dál, do koupelny. Nic netušící president vstoupil a zarazil se, když viděl strýčka ve vaně. Nevěděl v té chvíli, co má z rozpačitosti dělat. Strýc ho však klidně pobídl, aby se posadil, a na vysvětlenou dodal: ‚To abyste věděl, že ministerský předseda Velké Británie nemá před presidentem USA co skrývat!‘“

■ „Winston Churchill zemřel v roce 1964. Nesmírně obdivoval Napoleona Bonaparta a měl rád francouzské spisovatele. Během svého života napsal 60 až 70 knih a namaloval na 500 obrazů. Zajímal se o farmaření, závody, o vzácné ryby, ptáky a motýly. Naučil i mě sbírat motýly. Kdykoli přišel na nějaké bojiště, musel přes ně celé pěšky přejít, aby poznal terén, a aby poznal, proč generálové udělali tehdy to, co udělali. Měl fenomenální paměť ...“

Večer Johna Spencera Churchilla v divadle Semafor měl báječnou atmosféru. Škoda, že jsem si z těch historek nestačil zapsat víc, pokud vím, nikdo vystoupení této pozoruhodné návštěvy nenatáčel.
Pan Churchill se pak také zvěčnil na jeden z legendárních semaforských sloupů. Bůh ví, jestli ještě někdy někdo všechny ty podpisy na semaforských zdech spatří.