Ivan  Kraus:  Z deníku fotbalisty

 
Na přátelský zápas jsem se těšil. Hosté přijeli v nové, poněkud neobvyklé sestavě, s velkým počtem náhradníků. Zápas začal zostra a zdálo se, že to bude velmi vyrovnaný boj.
Avšak hosté hráli surově a faulovali naše hráče. Soudce, který je měl potrestat, napomínal naše mužstvo a dokonce proti nám nařídil pokutový kop.
Žádali jsme svého trenéra, aby zápas ukončil, ale nechtěl o tom ani slyšet.
„Zbláznili jste se?“ křičel. „Je to přece přátelský zápas! To nemůžeme hostům udělat!“ vysvětloval.
Ve dvacáté minutě jsme dali branku, která nebyla uznána, protože náš hráč byl rozcuchaný. Kapitán našeho mužstva protestoval proti tak nezvyklým pravidlům, ale major soupeřů prosadil své.
V pětadvacáté minutě jsme dostali branku. Protestovali jsme, protože byla porušena pravidla, když bylo branky dosaženo druhým míčem, který nebyl ve hře. Ale branka byla uznána s vysvětlením, že druhý míč nám hosté přivezli darem a nelze tudíž ani míč, ani dosaženou branku odmítnout.
Ve třicáté minutě se nám podařilo dát gól, ale opět nebyl uznán s odůvodněním, že ve třicáté minutě branka nikdy neplatí.
Do čtyřicáté minuty bylo zraněno pět našich hráčů. Náhradníci nebyli povoleni. Dostali jsme čtyři branky.
Po poločase to bylo ještě horší.
Soupeř proti nám kopal několik desítek, dvě osmičky a dokonce jednu trojku. Naše protesty, že něco takového v kopané neexistuje, rozhodčí nepřijal.
Pak se stalo cosi nepochopitelného. Někteří mí spoluhráči začali náhle útočit na naši vlastní branku. Brzy se jim podařilo zvýšit soupeřův náskok o šest branek.
Znovu jsme my, zbylí, chtěli opustit hřiště, ale marně.
Ve dvacáté minutě povolal soupeř na hřiště další hráče ze zálohy a mužstvo hrálo už ve třiceti lidech!
Náš zoufalý protest soudce, zjevně stranící soupeři, zamítl. Dostali jsme sedm gólů. Hráli jsme vlastně jen v šesti.
V pětadvacáté minutě povolal soupeř jednomyslně (vyžádali si u soudce volno na pětiminutovku) šest dalších brankářů.
Ve třicáté minutě zrušili naši hosté svou branku, takže nebylo kam útočit.
Ve třicáté osmé minutě oznámil soudce, že minuta v tomto zápase má třicet vteřin, a to nepodmíněně.
Soupeř zvítězil třicet tři – nula.
Když na závěr volali hosté: „Sláva vítězům – čest práci poraženým,“ věděli jsme, že se nevrací domů, ale že u nás zůstanou.
Na neurčito.
Aby nás učili své zvláštní hře, které říkají přátelská.

text © Ivan Kraus, 11.9.2006

DOPORUČUJEME:  
 další články z rubriky  ZBÝVÁ DODAT ... 
nebo v sekci LITERATURA