Renata Šindelářová:  Kdo je rád, že může chodit do školy
Před časem přišla do redakce Pozitivních novin velice pozitivní zpráva. Na Vysoké škole báňské v červnu 2006 promoval první těžce zdravotně postižený student Jaroslav Hořejší – vlastně nyní již  Bc. Jaroslav Hořejší.
Tento třiadvacetiletý mladík totiž získal po tříletém studiu Fakulty elektrotechniky a informatiky titul bakaláře. Hodlá ve studiu pokračovat, ale bez aktivní pomoci rodičů by to rozhodně nešlo.
Jak rodiče pomáhají, jak pomáhá škola, jaké má Jaroslav plány do budoucna, ale i jeho pohled na svět, to vše mne zajímalo v našem rozhovoru pro Pozitivní noviny, jež je nezávislým pokračováním článku I když vypadají jinak, jsou stejní.
 
■  Zajímá mne především to, jak se dnes žije postiženým. Jaký na to máte názor vy? Co se v posledních letech zlepšilo a co by naopak podle vás zlepšit potřebovalo?
Zlepšily se problémy s bezbariérovostí budov a dopravních prostředků. Ale přetrvává zde problém chování některých lidí. U těch, kteří pracují v sociálních službách, tam je to v pořádku. Ale ti ostatní většinou neví, jak se chovat.
 
■  Co myslíte, že by pomohlo, aby se chovali přirozeně? Protože se domnívám, že jde právě o tohle, nebo se mýlím?
Ano, jde o to. Myslím, že k zlepšení chování může dojít teprve tehdy, až lidé pochopí problémy postižených. Je to však velmi složité vzhledem k různému postižení. Snad se to postupně zlepší díky tomu, že dnes je možnost bližšího seznámení ve školách, kdy do školy chodí postižení společně se zdravými.
 
■  Osobně se mi velice líbí osobní asistenti v psí podobě. Co si o takových psích přátelích, kteří dokáží pomáhat, myslíte vy? Nepřemýšlel jste o této možnosti někdy? 
Je to dobrý nápad, mně se to taky líbí. Prozatím jsem neměl potřebu, ale v budoucnu nevylučuji, že si ho pořídím.
 
■  Myslím, že hodně velké možnosti zdravotně postiženým se nabízejí díky počítačům a internetu. Každý si však určitě počítač, zvláště třeba speciálně upravený, dovolit nemůže...  Jakým způsobem jste si pořídil počítač vy?
Prozatím se počítače kupovaly z rodinných prostředků. Jednou jsem se pokusil získat peníze ze sociálky z obvodu, ale oni řekli, že mám nárok, jen když budu slepý. Ale některé jiné obvody takovou službu poskytují.
 
Bc.Jaroslav Hořejší s rodiči
■  Získal jste titul bakaláře. Vybral jste si právě Vysokou školu báňskou kvůli jejímu vstřícnému přístupu nebo skutečně proto, že jste si to přál? Jaké jste měl vlastně možnosti výběru?
Počítače a práce s počítačem mě vždy bavily. Proto jsem se chtěl dále zajímat o počítače. V Ostravě jsou pouze dvě školy a to Ostravská univerzita a VŠB.  Proto  můj tatínek  zjišťoval možnosti studia. Na Ostravské univerzitě byl  přístup do školy velmi složitý (všude plno schodů), tak mi nabídli dálkové studium. Lepší podmínky panují na VŠB, kde přístup do učeben byl jednodušší. Taktéž po konzultaci s děkanem fakulty mně škola vyšla maximálně vstříc.
 
■  Vím, že vám zpočátku velmi pomáhal tatínek, když vám dělal zápisky z přednášek. Znamená to, že s vámi jezdil do školy každý den?
Ano,  jezdil se mnou většinou každý den, protože mě musí zavést autem do školy. Na přednášky a některá cvičení  chodil se mnou a psal zápisy přednášek.
 
■  Nyní vám však již tatínek zápisky z přednášek nedělá...?
Nyní mě tatínek stále dováží do školy. Dál je to složitější. Záleží na tom, zda mám po sobě několik přednášek nebo jen jednu. Pokud po přednášce navazuje cvičení, nebo další přednáška, chodí se mnou Mgr. Jana Bogdová, koordinátorka studia handicapovaných studentů na FEI, a dělá pro mne zápisy ona. Tatínek proto nemusí zůstávat ve škole. Pokud se však jedná o přednášku, po které odjíždím domů, chodí se mnou stále tatínek a dělá pro mne zápisky sám. Tatínek také se mnou chodí na konzultace, které se nyní  konají v kanceláři  Mgr. Bogdové.  Zároveň mi stále  pomáhá se školou. Jedná se hlavně o zajištění nutných podkladů ke studiu.
 
■  Máte ve škole přátele?
Najít ve škole přátele je velmi obtížné. Skupiny se mění každý rok. A teď to bude ještě horší,  protože většina předmětů je volitelných, a tak tam budou stále jiní lidé. Kromě toho je tu problém v tom, že se ve skupině tvoří další podskupiny, které mezi sebou moc nekomunikují. A dostat se do nějaké skupiny je  pro mě velký problém.
 
■  Vysoké škole musela předcházet škola střední a základní. Studoval jste nějaké speciální školy, měl jste soukromé učitele, nebo jak to vlastně od samého počátku probíhalo?
Na  základní školu jsem začal chodit v roce 1990, kdy všichni chtěli pomoct postiženým. A tak jsem se bez většího problému dostal na základní školu „Podlahova“. Ale ta bohužel sídlila ve staré budově, kde bylo velmi mnoho schodů. A tak mě chodily učitelky učit domů. Problém byl v tom, že se jednalo o málo hodin. Pouze o 4 hodiny týdně. To bylo velmi  málo, ale na druhou stranu jsem měl čas číst knihy a noviny, a rozšiřovat si své znalosti. Po ukončení základní školy jsem šel na střední školu pro zdravotně postižené, neboť na jiných školách buď překážely schody, nebo mě ředitel školy s ohledem na postižení nepřijal. Při škole jsem dále chodil na jazykovou školu, kde jsem se učil anglicky (úmyslně proto, neboť ve škole jsem se učil německy). Na střední škole se mnou byla každý den maminka a to po celou dobu vyučování, neboť ve škole neexistovali žádní asistenti, kteří by mně mohli pomáhat. Otec nás přitom každý den vozil autem do školy a zároveň mi pomáhal ve studiu.
 
■  Máte skvělé rodiče! Myslím, že vám je může leckdo závidět. Jak byste je vy sám charakterizoval - jejich základní povahové rysy, povolání, koníčky, přání?
Moji rodiče jsou  nesmírně obětaví. Věnují se hlavně mně. Maminka je se mnou doma, i když má vysokoškolské vzdělání, které nevyužila. Tatínek, pokud není se mnou ve škole, pracuje převážně brzo ráno a odpoledne, nebo v sobotu a v neděli.
 
■  Zajímala by mne vaše životní filozofie. Jste věřící? Jste spíš optimista nebo pesimista?
Ne, nejsem věřící. Jsem spíš optimista, než pesimista. Říkám si, že je dobře a že nemůže být hůř.
 
■  Jaké máte plány do budoucna?
Můj plán do budoucna je prozatím takový, abych dokončil magisterské studium, a pak se uvidí. Chtěl bych, pokud to bude možné díky internetu, pracovat na počítači doma.
 
■  Kolik času denně věnujete učení? Těšíte se, až vám po dokončení studia ubude povinností?
Jak přijedu ze školy, tak si většinou přečtu noviny a trochu si odpočinu. Asi za hodinu se začnu učit a hlavně se snažím naprogramovat programy dle zadání jednotlivých předmětů. Většinou končím v 19,00 hodin, kdy začínají zprávy. V pátek, kdy převážně není škola, mám domluveny různé konzultace u cvičících. Konzultace mám také někdy v týdnu. V sobotu a neděli se učím, případně čtu nějakou knihu nebo hledám, co je nového na internetu. Odpoledne, když je hezké počasí, jedu ven, ale to musí jít tatínek se mnou. Jsem rád, že mohu chodit do školy a proto neuvažuji, jaké to bude po ukončení studia, nebo jestli mi ubude povinností. Nyní o prázdninách, kdy mám více volna, si připravuji nové WWW stránky, neboť staré jsem zrušil. Jejich adresa je http://sweb.cz/Horejsi.J, ale bohužel nejsou ještě hotové.
 

Děkuji za rozhovor a přeji vám do dalšího života hodně štěstí.

text © Renata Šindelářová, 16.9.2006   http://www.sweb.cz/sindelarovar

 

Renata Šindelářová:  I když vypadají jinak, jsou stejní…

DOPORUČUJEME: další články z rubriky  ROZHOVORY  nebo v sekci PUBLICISTIKA