Stanislav Moc:  Český triathlon
Člověk si má užít dokud to jde. Říkal mi kluk ze Dvora Králové, že „v našem lese se už kácí“. A je to pravda, naše generace dorostla a v nekonečném pochodu všech generací je na řadě. Pohnut touto radou, jakož i touhou  mé rodiny zjistit více z kroniky jejich předků, souhlasil jsem s dovolenou na Tasmánii. Konec konců mám tam vynikajícího kamaráda, a tak jsem jako každý správný Čech hodlal spojit potřebné s užitečným.
 
Takže jsme na Tasmánii letěli. Podlehnuv reklamě tamější vlády, která vydobyla na federální vládě dotovaný přívoz z Mainlandu do Devenportu, dlouho jsem uvažoval, že bychom na tento divukrásný ostrov mohli plout. Jako i s naším autem, ale když jsem si zjistil cenu, vyhrálo letadlo, i přes federální dotaci. Letecky to bylo i s týdenním pronájmem auta téměř o sto procent lacinější, než přívoz. Ženě jsem samozřejmě nepřiznal, proč jsem změnil plány. 
Když jsme ráno přistáli v Launcestonu a dozvěděli se, že tu noc byla v Bass Strait taková bouře, že loď nejen nedojela, ale musela se vrátit, mohl jsem se chlubit svou prozíravostí. Vlny dosahovaly prý až dvaceti metrů, voda v kabinách ke kolenům a zvratky byly i na stropech! Žena mou intuici pochválila a já jsem se skromně vytahoval, že my, Češi, máme na průsery nos. Přece nepřiznám, že máme všichni provrtaná kolena, ne?
Už v letadle jsme se sešli s manželčinými sestrami, neb účelem naší dovolené bylo vypátrat cokoliv o jejich předkyni. Ta se na Tasmánii dostala ještě laciněji, než já, jelikož sem byla poslána úplně zadarmo už v roce 1827. Bylo to i se stravou, ale nijak jsem jí to nezáviděl, protože přijela na trestanecké lodi a v okovech.
Její pohnutý osud mě sice dojímal, konec konců v žilách mých dětí koluje dnes i její krev (pardon DNA!), ale já měl svou agendu, ryze českou. Takže jak domluveno, tak i vykonáno, a sestry mě vyklopily za dva dny u kamaráda od Swansea a samy jely dál pátrat do Hobartu a do trosek slavného vězení Port Arthur.
 
U kamaráda Péti jsme se sešli čtyři, ale stálo to za to, i když Vlad za dva dny musel odjet. Zůstali jsme jen tři. Jan, který vlastní usedlost „Bohémia“ na řece Huon a krásně hraje na harmoniku. Péťa zase vlastní farmičku, kde si sám pěstuje ovoce a zeleninu, a přebytky zpracovává. Neřeknu vám do čeho, ale krásně se u něj pije, takže jsem prožil tři kouzelné večery, z nichž dva si docela i pamatuju.
Jeho usedlost leží naproti proslulé Coles Bay, kterýžto skalní útvar se táhne jako hřeben daleko do moře, a protože je celý z rudé žuly, nádherně v záři slunce žhne. Zemský ráj to na pohled, fakt! Bohužel jen z dálky. Žulové balvany se totiž jmenují Hazards. To proto, že skály vyzařují plyn radon, a to v takovém množství, že to převyšuje mezinárodní bezpečnostní standard šedesátkrát. Však také tasmanští domorodci nazývali Coles Bay „Skálou Smrti“.
Péťu ovšem od Coles Bay odděluje řeka a mořská zátoka, čehož tento svérázný hoch využívá k rybolovu. Takže jsme převážně jedli ryby se salátem, kroužky calamari, a přikusovali k tomu doma pečený chléb. Vše se poctivě zapíjelo, a přitom jsme filozofovali. I do hloubky.
S nejradikálnější  myšlenkou přišel Jan, který tvrdil, že se Marx spletl a náboženství není opiem lidstva, nýbrž že „náboženství je společensky přijatelná forma pomatenosti.“ Já jsem zase nadhazoval, že také homosexualita je společensky přijatelná pomatenost, když se gayové chtějí brát....  Padaly z nás perly!
A pak Péťa zjistil, že jsem ještě v životě neviděl Wine Glass Bay, která se nachází za masivním hřebenem z rudé žuly, a okamžitě rozhodl, že od něj neodjedu, dokud tuto přírodní krásu nepolaskám vlastním okem.

Problém byl, jak se tam dostat. Kolem celé zátoky do Coles to bylo moc daleko, a přes řeku nevede most. To přeplavem, kasal se Jan, a Péťa souhlasil. Že jako převeze na druhou stranu tři bicykly člunem a vrátí se zpět ke svému mooring na jeho straně řeky. Řeku pak přeplaveme, na bicyklech ujedeme nějakých 15 kilometrů, a pak už jen vystoupíme do sedla rudého masivu a já uvidím Wine Glass Bay v celé své nádheře.
„Bude to takový triathlon!“ jásal Jan, který z nás byl nejvíce fit.
„A proč plavat? Proč nenecháme člun na druhé straně u jetty? Konec konců, na zpáteční cestě budeme potřebovat člun na převezení bicyklů zase sem, ne?“
„No jo, to máš tak...“ začal Péťa moudře „ já mám u lodě novej motor a na druhý straně řeky bydlí Hydrolik, a už se tam jeden motor ztratil..“
„Jakej Hydrolik?“
„Voni mu tak říkaj, páč všechno odliftuje, víš...“
„Aha“, odpověděl jsem chápavě, neb nám Čechům je podobné téma blízké. Tomu se zkrátka nedalo odporovat...
 
Druhý den jsme vyrazili už brzo ráno. Převézt kola k jetty na druhou stranu řeky byla hračka, ale byl silný odliv a i člun s tím zápolil, a tak jsme s Janem Péťu přemlouvali, aby člun u jetty zanechal.
„Blbost“, kasal se Péťa „já to tady znám a vím kudy plavat. Vy dva hlídejte kola, neznáte Hydrolika!“
Tak jsme hlídali a přitom pozorovali Péťu, jak nejprve uvázal člun na břehu u své farmy a pak se moudře, ale pěšky, přesunul podél břehu vysoko proti proudu a nakonec se vrhl do vln a začal plavat.
Zpočátku to vypadalo dobře, ale jakmile byl více na dohled, bylo vidět, že ho proud nese strašně rychle a Péťa s živlem zápolí o život. Jan to postřehl první a vykřikl: „Hlídej kola, vole!“, načež se rozeběhl podél břehu s proudem. Brzy mi zmizel za zákrutem řeky zrovna tak jako Péťova hlava a jeho zoufale kmitající paže.
Seděl jsem na břehu, hlídal a nevěděl, co počít. Běžet za mými kumpány nemělo smysl, i kdybych to na kole stihl, než je proud odnese na volné moře, ale co pak? Hodit jim do vody bicykl? Skočit za nima a nechat se vynést na volné moře také?
Z přemítání mě vysvobodili moji kumpáni, kteří se zcela náhle vynořili ze zákrutu řeky. Péťa šel znaveně vedle Jana a udýchaně mu vysvětloval : „ ..ale hovno jsem měl štěstí, já věděl, že tam ta jetty je!“
„Kurva, dyť ses chytil poslední laťky!“ odporoval Jan vystrašeně, „kdybys na ni nedošáh, tak jakejs byl?“
„Nedošáh, nedošáh... ale došáh jsem!“

Pak se Péťa osušil, převlékl z plavek, a po malém odpočinku jsme se vydali na kolech po silnici ke Coles Bay. Rudý masiv se zdál téměř na dosah, ale čím víc jsme se k němu blížili, tím víc se mi zdálo, jako by celý hřeben záhadně ustupoval nazpět. Jako kdyby stál na lodi, která klouzala dál a dál na volné moře. Druhým poznatkem byl fakt, že kopce se vyjíždějí obtížně i s přehazovačkou. Také mě udivovalo, kolik těch kopců Pámbu do patnácti kilometrů dokázal vtěsnat, a kdybych si neustále nepřipomínal fakt, že na zpáteční cestě to bude z těch táhlých kopců dolů, tak jsem to snad ani nedojel. Také mě na kole držel fakt, že bych klesl v očích mých kumpánů. Vždyť jsem z nich byl nejmladší! Takovou hanbu bych nepřežil.
Zaťal jsem zuby a šlapal poctivě dál. Pak už jsme byli na samém  prahu národního parku Freycinet a Jan tlumeně oznámil, že teď musíme opatrně, neboť na silnici je budka, kde vybírají vstupné do parku. Péťa řekl, že ví, jak na to, že půjdeme přes pláž. Slezli jsme tedy s kol, hodili si je na ramena a buší se jali prodírat dolů k moři. Šlo to obtížně. Kola byla těžká, my vyčerpaní a terén zrádně posetý skalami a balvany. Nakonec jsme se však na pláž prodrali, sledováni udivenými pohledy zde slunících se turistů. Však také na nás byl pohled! Rudí v obličejích, zalití potem a poškrábaní od křovisek, jsme vypadali jak banda trestanců na útěku. Nebo tři šílení starci.

Jestliže jsem si myslel, že stoupání do kopců bylo obtížné, pak jízda po písku mne z tohoto omylu rychle vyvedla. Dřeli jsme jak zjednaní a přitom se ploužili jak unavené želvy. Co chvíli jsem se musel postavit do šlapek a, využívaje svou nadváhu, šlapat ve stoje, abych se v tom sypkém ksindlu vůbec pohnul z místa.. Leč dokázali jsme to a na konci dlouhé pláže se vrátili na asfaltovanou silnici. Vědomí toho, že jsme ušetřili na vstupném, nám však dodalo nových sil a zbytek cesty jsme ujeli ve slušné náladě.
Na parkovišti aut u výstupu do sedla jsme kola svázali řetězem dohromady, protože je nebylo kde připoutat. Takhle to měl nějaký potencionální hydrolik mnohem těžší, páč by musel ukrást kola tři a ne jen jedno. Tři najednou by těžko nacpal do auta.
Stoupání do sedla vzalo asi půl hodiny, ale když jsme konečně vystoupili nahoře na dřevěnou terasu vyhlídky, byl jsem zcela bez dechu. Vyhlídka to ovšem byla báječná. Wine Glass Bay se svým bílým pískem a smaragdově zelenou vodou je pastvou pro oči. Však tu také kdysi zakotvila královská jachta a sama královna si nechala na břehu připravit piknik. Jedla jej stříbrným příborem, protože po odjezdu jachty místní rybář našel na břehu truhlu se stříbrnými příbory, kterou zapomněli sloužící jejího Veličenstva vzít sebou. Protože to nebyl Čech, ale potomek trestanců z Británie, rybář poslal královně dopis s dotazem, kam truhlu odeslat, a na obrátku dostal odpověď, že si příbory může ponechat coby dar.
„Věřil bys“, řekl Jan „že se ještě nestalo, aby někdo, kdo vystoupil až sem, odolal a nesestoupil na samu pláž Wine Glass Bay? Takovej případ jsme tu ještě neměli.“
„ S tím se jdi vycpat“, odvětil jsem znepokojeně „Austrálie je krásných zátok plná, a ve většině je voda tak teplá, že se v ní mohou koupat i lidé. Nejen Tasmánci a tučňáci..“
„Uvidíš, jak budeš rád a šťasten, žes nás poslech a celou túru absolvoval. Ten pocit je k nezaplacení..“ trval na svém Jan.
„Nikdy!“ zvolal jsem rozhořčeně „proč bych měl zrovna já klesnout až na dno nějaké sklenice od vína?“
„Ale no tak“ řekl Péťa „ přece bys netrhal partu?“
Při stoupání z pláže nazpět jsem litoval své slabosti pro kolektiv, a že se blbec vždycky nechám ukecat. Výstup byl příkrý a trval dvakrát tak dlouho jak z druhé strany. Když jsme nakonec sestoupili až k našim kolům, měli jsme toho všichni tak akorát.
„Kluci“, žadonil jsem prosebně „slibte mi, že už žádnou budku, kde se platí, objíždět nebudeme, já to rád zacáluju, ale další jízdu po písku bych nepřežil.“
Nikdo neodporoval, a tak jsem považoval svůj návrh za přijatý. A pak jsme zjistili, že u vstupu do národního parku žádná budka není, protože ji už před rokem zrušili. Naše objížďka po pláži byla úplně zbytečná. My blbouni jsme obelstili jen sami sebe! I Jan brblal, že mu to zkazilo radost z výletu. Načež Péťa řekl, abysme nelitovali, že jsme aspoň měli jistotu. Což je český.
 
Na cestě nazpět jsem zjistil, že jsem se hluboce mýlil, když jsem si myslel, že pojedeme většinou s kopce. Kopce se nějak obrátily a dlouhá táhlá stoupání až do úplného vyčerpání byla najednou z téhle strany. To, co jsem při cestě sem považoval za dlouhé kopce, se nějak scvrklo, že jsem se ani nevydejchal a už jsme zase byli pod nějakým stoupáním. Takže když jsme dojeli k řece, vůbec jsem neodporoval, jsa znovu vybrán k hlídání kol. Moji druzi se vrhli do vln a jali se plavat pro člun. Naštěstí nám tentokrát byla situace nakloněna. Sice byl odliv jako ráno, ale voda už klesla a kluci museli přeplavat jen jeden hluboký kanál, jinak bylo všude vody po kolena. Díval jsem se, jak se na druhé straně brodí mělčinou. Vítr měli v zádech.
Mezitím se ke mně přidal místní muž neurčitého věku, který chtěl vědět, jestli nechci převézt kola na druhou stranu, že by to za patnáct dolarů udělal. Vysvětlil jsem mu situaci, a když jsem mu prozradil Péťovo jméno, muž vyhrkl : „Péťa? Ale toho znám! Patnáct let ho znám! Proč mi nezavolal, to bych vás převezl zadarmo!“
„Víte, von má fungl novej motor a měl strach nechat ten člun celej den tady. Prej se tu už jeden motor ztratil....“
Pak se vrátili kluci, naložili jsme kola a vydali se hlubokým kanálem k Péťově farmě.
„Vole“, řekl Péťa „víš s kým ses to bavil?“
„Ne“
„To byl Hydrolic!“
„Hydrolic, jó? Péťo, nebudeš se zlobit, když ti něco řeknu na rovinu?“
„Proč bych se měl zlobit?“
„Ten dnešní triathlon byl bezva, fakt, to teda všechna čest..., ale vode dneška, bejt tebou, bych se vybod na sportování a dával si víc majzla na ten novej motor.“
 
Ten nádhernej kluk a můj kamarád z té povídky, Péťa Mahler, dvanáct dní po mém odjezdu náhle zemřel. Zemřel jako chlap. Ve svém člunu, plném nachytaných ryb. Našli ho na podlaze, když si všimli, že člun driftuje a nikdo v něm nesedí. Praskla mu main artery. Takže to už mohu prozradit, ze svých přebytků pálil slivovici a dobře, setsakra dobře! V našem lese se už opravdu kácí a stromy začaly padat nebezpečně blízko i kolem mne...

text  © Stanislav Moc,  18.9.2006

DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...  nebo v sekci  LITERATURA