A zatímco v jiných
evropských zemích mají seriózní čtenáři a diváci alespoň několik seriózních
novin a časopisů, nebo
alespoň jeden kulturní či vzdělávací televizní kanál a alespoň jednu či dvě
specializované seriózní rozhlasové stanice, u nás je situace velmi tristní:
vládcem trhu je soukromá televize (tedy bulvár a reklama až v první řadě),
denníky jsou stále bulvárnější, časopisy už bulvárem jsou (všechny se řídí
pravidlem kolik dáš do obálky, tolik stran rozhovoru dostaneš) a
nejposlouchanější „veřejnoprávní“ rozhlasová stanice vysílá i v roce 2004
do omrzení zastydlou pop hudbu 80. let.
Žena nedávno
prolistovala jeden z těch mnoha ženských, a i ona, milovnice filmů pro
pamětníky, musela konstatovat, že po dvou hodinách četby nenalezla nic
jiného, než plky a drby (a ty ještě v co nejkratších článcích, jen
vyplňujících prostor mezi fotografiemi oděvů, šminek, jídel a mezi
reklamami - aby se nám čtenářky proboha neunavily!).
I na síti sítí už dnes
ovšem musím víc času trávit mazáním spamů a pracným prokousáváním se
blbostmi, než příjemným a přece jen seriózním čtením.
Vývoj nových
technologií ovšem nikdy nespí a tak, když pozoruji jakousi stále
všeobecnější bezmoc diváků a divaček, čtenářů a čtenářek vůči stále
důmyslnějším a účinnějším útokům médií a reklamy na jejich mysli a
především peněženky, nabízím tvrzení a zároveň varování:
Tak jako nejsme evolučně (tedy způsobem, jakým zpracováváme vjemy a mícháme
je s emocemi) připraveni na atomovou energii či symfonické orchestry,
naprosto netušíme, jak se vyrovnat se současnými masovými médii. Nejsme na
ně evolučně připraveni. Naše mozky (a především jejich způsoby vnímání a
zpracování informací) jsou vůči filmu, televizi a reklamám v nich, aniž to
většinou tušíme, bezmocně bezbranné.
Zopakujme si: film a
televize jsou velké iluze. Iluze v tom smyslu, že ve skutečnosti vidíme 24
(u televize 25) obrázků za vteřinu, ale protože náš mozek neumí zpracovat
vizuální vjemy tak rychle, „zdá se nám“, že vidíme pohyb. Domysleme to –
když divačka nad upozorněním, že reklama ji ovlivňuje víc, než tuší, mávne
rukou, protože ona přece tu vložku s křidélky viděla jen tři vteřiny, nemá
pravdu. Nedochází jí, že její mozek fotografii té nejlepší menstruační
vložky s tím nejsavějším účinkem (mimochodem, všimli jste si že krev je
v reklamách vždycky modrá?) registruje každou vteřinu 24x, tedy za ony tak
krátké vteřiny celkem 72krát! Takové zboží pak automaticky, aniž by k tomu
měla nějaký aktuální důvod, koupí (a pro ty nevšímavé pak ne náhodou mají
v supermarketech i speciální regály se zbožím označeným „viděli jste
v televizi“).
O tom, že právě tak
nejsme připraveni na celou řadu dalších jevů, svědčí např. nejen klasický
případ Indiánů, kteří nebyli připraveni na alkohol, a proto je tak
devastoval, ale celá řada dalších jevů a situací našeho moderního života.
Nebyli jsme např. připraveni na dostatek cukru, a „vyspělé“ populace dnes
tak tloustnou. Evoluce musela našim předkům naprogramovat výhodnost
konzumace cukrů (proto nám sladké tak chutná), protože tehdy cukrů bylo
velmi málo a vyskytovaly se jen sezónně. Jenže svět se změnil, sladkostí
dokážeme vyrobit co hrdla a břicha ráčí, a např. za posledních 25 let i
donedávna vyhublí Číňané konzumují třikrát víc tuku a masa, dvakrát víc
cukrů a šestkrát víc vajec a alkoholu (a to jsou čísla jen průměrná, ve
skutečnosti jsou obyvatelé velkých měst a bohatých oblastí mnohem tlustší a
více nemocní než obyvatelstvo chudého venkova).
Chcete jemnější
příklad, týkající se naší „evolučně naprogramované“ psychiky? Naše emoce a
pocity, které již od paleolitu tak uspíšily sociální a kulturní vývoj
člověka, byly vyvinuty a vyzkoušeny pro život v tlupě maximálně o 20 – 30
členech. Máme tak emoční brzdy, které výborně fungují mezi členy rodiny a
klanu, které ale přestávají fungovat, jsme-li členy davu, jedná-li se o
někoho, koho neznám, nebo koho, když nad jeho městem stisknu páčku
v bombardéru, stejně nikdy neuvidím.
Pokud se kdysi pomátl
člen malé tlupy, bylo snadné si s ním poradit a škoda jím napáchaná nebyla
velká. Jenže dnes se pomatenci stávají straníky, politiky nebo diktátory a
mají pak moc (dnes zbytnělou super vlivem televize) velet velkým armádám.
Politické, sociální a správní systémy, které metodou pokus omyl dlouhodobě
budujeme, přitom reagují velmi pomalu, zatímco současná společnost se mění,
právě tak jako výpočetní kapacitu a rychlost počítačových čipů, stále
rychleji. Atd.
Vraťme se k emocím. Evoluce
nás naprogramovala, abychom se, kvůli přežití, dokázali velmi rychle
rozhodnout (metoda útěk nebo útok): něco v křoví šustlo, nám se ve vteřině
dramaticky zvýšila hladina adrenalinu, který je i energetickým
mobilizátorem, a pokud to byl zajíc, zaútočili jsme (a pokud lev, utekli
jsme). Dnes sedíme za stolem, koukáme na monitor, na kterém si pouštíme
horor z DVD, lekneme se, tělo vyprodukuje adrenalin, ale sedíme dál.
Neběžíme, nevyplavíme z krve (v savaně tak důležitý, ale dnes jaksi
nadbytečný – sedíme přece v bezpečí domova za stolem a počítačem) stresor,
a divíme se pak, jak to, že tolik lidí trpí depresemi, neurózami,
dlouhodobým stresem a řadou dalších tělesných i duševních problémů z toho
vyplývajících.
Masová média nás dnes a
denně systematicky zásobují horory, a protože evoluce naprogramovala náš
mozek a tělo, aby si při opakovaných dávkách nějakého vjemu či látky zvyklo
a otupělo, požadujeme stále víc. Stovkami obrázků a záběrů vražd a
katastrof otupělí šéfredaktoři, kteří z nich v honbě za vyšší sledovaností
pro nás pak vybírají „ty nejlepší“, rozuměj, ty nejkrvavější z nich,
nelidským hlukem ohluchlí zvukaři, kteří v touze po kvalitnějším, rozuměj,
stále hlasitějším zvuku, ohlušují posluchače hudebních festivalů a z každé
etnické hudby dělají stejně dunivý heavy metal, velké potravinové řetězce,
které již roky v touze po stále vyšším zisku barví zeleninu, kácí stromy,
aby bylo vidět na jejich logo a využívají výrobce (aby vaše zboží vůbec
vzali, musíte jim zaplatit) a sprostě zneužívají bezbranné prodavače - to
vše jsou příklady, jak se nám mega a super dnešek vymkl z lidských rozměrů
a šílí. Nejsme na tyhle super a mega rozměry (softwarově a hardwarově,
chcete-li) připraveni. Nezvládáme. Neumíme a nedokážeme se bránit.
Je nejvyšší čas se to naučit. Tak jako musí každý řidič autobusu dělat
velmi náročné řidičské ale i psychologické testy, tak by měl nejen každý
politik, ministr či generál, ale i šéfredaktor či redaktor deníku,
časopisu, televizního zpravodajství, hudebního vydavatelství, rozhlasové
stanice, ale i každý režisér či producent hudebního vydavatelství projít
náročnými testy. Zkouškami. Aby věděli, co svou na zisk (a ne na člověka)
orientovanou produkcí způsobují.
Tak jako je dnes na
krabičkách cigaret varování ministra zdravotnictví (a podobné by mělo být i
na celé řadě jiných potravin, konzerv a lahví), tak by mělo být nějaké
podobné varování ministra informatiky na každém televizoru (a také v
každých novinách a v každém časopise)! Tak jako nám chybí poznání sebe
sama, tak jako nám chybí ekogramotnost, tak nám také, stále naléhavěji,
chybí mediální gramotnost.
Tak jako už víme, že jsme sami před sebou a v nejvlastnějším zájmu
zodpovědní za to, co jíme, pijeme a posloucháme, měli bychom převzít
zodpovědnost i za to, co čteme a na co se díváme v televizi.
Technologický vývoj nás posadil do Rolls Royců, ale my jsme zatím, emočně a
vjemově, jeli jen v Trabantu. Jsme nadšeni a opojeni rychlostí jízdy, ale
nemáme potuchy, jak nekonečně dlouhá je v takové rychlosti brzdná dráha.
Jak to asi dopadne, až se objeví první prudká zatáčka?
Děti by se měly už ve
škole učit o nebezpečí masových médií, o lidské evoluční nepřipravenosti na
média a reklamní triky, a o tom, že obraz světa v televizi je jen obrazem,
nikoliv skutečným světem, a je záměrně a v dlouhodobých důsledcích velmi
nebezpečně zkreslený. Měly by se už ve škole dovědět o metodách
(sebe)obrany. Měly by se učit číst mezi řádky, rozeznávat komentář od
zprávy, odhalovat televizní a filmové (a politické a marketinkové) fígle a
triky, měly by si umět důležité zprávy ověřit z více zdrojů atd.
Měly by se učit umění odolat vrozenému pokušení splést si reklamní obraz
plného talíře s plným talířem. Měly by zkrátka od malička vědět, jak jsou
dnešní média nebezpečná. A odtud už vede logický krok ke změně znaménka:
namísto negativních je třeba systematicky vyhledávat a podporovat pozitivní
(zprávy, vztahy, postoje a skutky).
text a foto © Vlastimil Marek, 4.11.2004
