Jiří Suchý: Chvála jizev / Generační problém
Rok 1962. Divadlo Semafor, Jonáš a tigl-tangl, s Jiřím Šlitrem.
O Jiřím Suchém je známo, že nemá rád jakékoliv oslavy, které se jej týkají. Narozeniny a svátky odnepaměti oslavuje nejraději prací. Proto nám k datu, kdy se bude hovořit a psát o jeho letošním životním jubileu, poskytl raději dvě své úvahy, napsané v roce 2002. Letošní 1. říjen pro něj bude (ač neděle) jako jakýkoliv jiný všední den.


Dovolím si tedy jménem všech autorů i čtenářů Pozitivních novin popřát panu Jiřímu Suchému k jeho 75.narozeninám hodně pohody do další tvůrčí práce, ještě více spokojených diváků v jeho Divadle Semafor, a připojuji k tomu všemu náš bouřlivý potlesk. 
Pavel Loužecký
                                                                    všechny fotky se dají rozkliknout na plnou velikost


   CHVÁLA JIZEV

 Tyto řádky vznikly o Dušičkách, a proto jsou napsány tak, jak jsou napsány. Já za to nemůžu.
Když mě maminka viděla na mém prvním ochotnickém vystoupení, okomentovala je jedinou větou: No, chlapče, herec z tebe nebude. Svým způsobem měla pravdu. Hraju sice divadlo už téměř půl století, ale většinou hraju sám sebe. Takže herectví proměn do různých postav je mi odepřeno. Práce, kterou na jevišti odvádím, je vlastně jakási atrapa herectví. Tím nechci říct, že nejsem dobrej - nemístná skromnost není můj styl.
Divadlo, které jsem původně přijímal jako náhražku za film, se stalo - znáte jistě tu frázi - nedílnou součástí mého života. Takže povodeň, která se usídlila v karlínském Semaforu, mi natekla taky tak trochu do duše. Proč se tu rozepisuju na toto téma? Protože vděčím té vodě za to, že mi vyvstal důvod k zamyšlení. Věc se má takto: Rok 2003. Pezinok, 1.ročník divadelného festivalu „To najlepšie z českého humoru“, s Jitkou Molavcovou
Ještě v minulé sezóně jsem chodil hrát divadlo tak, jako kdokoliv jiný chodí do jakékoliv jiné práce.
A najednou, na počátku nové sezóny, jsem neměl kam jít. Pracoviště mi zmizelo pod hladinou a mně bylo dopřáno ověřit si onu známou pravdu, že teprve když o něco přijdeme, uvědomíme si plně, jakou to pro nás mělo cenu. Nedovedu si zoufat, to mi naštěstí nejde.
Katastrofy, které se občas do mého života dostaví, komentuju po způsobu Joba: Hospodin dal, Hospodin vzal, jak se Hospodinu zalíbilo, tak se stalo. Šmytec! (Poslední slovo už nepravil Job, to jsem dodal já.)
Tím se jaksi vyrovnávám s prvním atakem té pohromy, ale pak se neustále v myšlenkách vracím k tomu, co jsem nakousl výše: Rána se zahojí dá se říci obratem, ale po ní zůstává jizva. Jizva na duši. Jizva, jak známo, nebolí. Ale nedovolí zapomenout.
To je nejspíš její smysl. A tak s přibývajícími roky přibývají i jizvy - mementa, člověk si je nese životem i s jejich povinností připomínat - tu kamaráda, který odešel dřív, než by měl, tu ztracený předmět, jizvu, která připomíná popel někoho nám blízkého, jizvu, která znamená utopené divadlo, jizvu po žlučníku, který zůstal na operačním sále, ale i jizvu po těžkém životním údobí, jizvu po myšlence, v niž jsme věřili, až jsme přišli na to, že si nezaslouží naši důvěru...
Když takto pěkně zjizveni proplujeme až na břeh života a sečteme všechny ty jizvy, bude to velmi užitečná inventura, která by nám měla připomenout nejen bolesti, jež jim předcházely, ale i všechny hojivé masti, které nám život kdy poskytl.
Tak takhle se mi to jeví, zatímco venku nevlídně poprchává.


GENERAČNÍ PROBLÉM
  
Je obecně známo, že... Anebo líp: Od nepaměti... Ano, to je lepší. Od nepaměti se starší generace ošívá nad tou mladší, která nesplňuje její představy, a mladší se pošklebuje té starší, a to z téhož důvodu. Absolvoval jsem obě stadia, a to první mám pořád ještě v paměti, a tak tu chci vydat jakési svědectví. Říká se tomu generační problém a seznámil jsem se s ním kdysi velmi zblízka.
Například, když jsem se v roce 1960 rozhodl napsat hru Taková ztráta krve, v níž jsem zmíněný problém hodlal předložit veřejnosti.Rok 1957. George Suchy, Presley od Prague...
Učinil jsem to z pohledu mladého a ukřivděného, protože ti, kteří rozhodovali o existenci našeho divadla, byli starší, bohorovní a prokazatelně nám nerozuměli a škodili.
Osvětová inspektorka, která nám hru přišla schválit, ji neschválila. Vysvětlila nám, ze žádný generační rozpor neexistuje, čímž vlastně potvrdila, že existuje, protože my jsme si mysleli pravý opak.
Od té doby jsem byl už o jeho existenci naprosto a pevně přesvědčen, a jsem o tom přesvědčen i dneska, jenže z druhé strany - nejsa mlád, jsa stár a vetch, opovažuji se poněkud nerozumět počínání mladé generace. Narozdíl od zmíněné soudružky však přiznávám mladým právo na jejich názory, o kterých si myslím své, ale pro které mám pochopení. A v okamžiku, kdy by někdo z mých vrstevníků toto pochopení postrádal, budu se na něho mračit.
Věřím, že každý má právo na omyl, a že právo těch mladých, méně zkušených, je dokonce větší, než naše. S přibývajícími zkušenostmi by se však jeho oprávněnost měla zmenšovat, myslím si.
Mám za to, že generační rozpor nejenže existuje, ale bude vždycky existovat a je zcela pochopitelný a mělo by se s ním počítat.
Říkám si samozřejmě, že oč my jsme byli lepší, než jsou dnešní mladí, o to jsou oni horší, takže se to pěkně vyrovnává, ale jsem ochoten tolerovat jejich milované decibely, a pokud si nechají oholit jen půlku hlavy, rád to budu považovat za manifestaci nonkonformismu. Těm kultivovanějším pak rád přiznám právo na filozofické názory, jichž jsem se naštěstí sám dávno zbavil.
 
Ale něco za něco: Očekávám stejný přístup k mým zřetelným názorům s prošlou záruční lhůtou a těm, kteří jsou ochotni jít proti nim dlažebními kostkami, přeju to nejhorší. A naopak, chovám obdiv, a mám dokonce úctu k těm mladým, kteří se zamýšlejí nad mou generací a zvažují, co dobrého z jejího odkazu by stálo za to zdědit. Sám se pokouším získat něco pozitivního od mladých a už jsem několikrát uspěl. Odkoukal jsem od nich například umění bezprostřední upřímnosti a naučil jsem se říkat "Čau". 
                  Rok 1957. Divadlo Na zábradlí, leporelo Kdyby tisíc klarinetů. Lidka Kovářová z Fialkovy pantomimy, J.S. a u klavíru Jaromír Vomáčka.“  Rok 1957. „Nápad, abych ve filmu Snadný život zpíval s Josefem Zímou písničku Dáme si do bytu měl režisér Miloš Makovec. Scénárista a textař Vratislav Blažek se mi později svěřil, že se snažil, aby text té písničky vypadal jako ode mne, což se mu – musím přiznat - docela povedlo. Nedlouho po premiéře Snadného života vyšel v Rudém právu velký článek, že v době, kdy se brojí proti chuligánům přichází najednou do kin film, natočený za dělnické peníze, kde je tahle písnička, na kterou se tam tancuje rock and roll. Takže po té kritice byla pak celá zpívaná pasáž z filmu vystřižena…“  Rok 2005. „Křest knihy Magdy Hettnerové: Jiří Suchý Mé srdce – tisíc kilowatt. Kmotrem byl můj bratr Ondřej.“
Jak již bylo v úvodu řečeno, postihne Jiřího Suchého v neděli životní jubileum, což je důvod pro to, aby tentokrát v zábavném pořadu Padesátník Českého rozhlasu 2 - Praha zazněly z jeho tvorby málo známé, anebo již zapomenuté ukázky z her v podání Miroslava Horníčka, Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna.
Z jubilantových písniček si pak můžeme připomenout ty, které v jeho uměleckých začátcích zpívali Jiří Popper, Rudolf Cortés, Slovák Miloš Marko, Hana Hegerová, Zuzana Burianová a Karel Gott.

   
    Padesátník začíná  1. října 2006 
    - jako každou neděli - pět minut po 15  hodině.

 Své gratulace oslavenci můžete zasílat Ondřeji Suchému na e-mail
 ondrej.suchy@semanovice.cz, který je svému bratrovi rád osobně doručí.

 foto z archívu Jiřího Suchého, 30.9.2006
 
 DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  VÍTE, ŽE ...?   nebo v sekci PUBLICISTIKA