POZITIVNÍ NOVINY Renata Šindelářová: Vydolujme raději svá srdce!


Myslíte si, že se krajina kolem vás mění? Že jen trošku? Občas přibude nějaký ten dům, vyroste strom? Zkuste se podívat na staré fotky. Jak se krajina změní za pouhých dvacet, třicet let. A zajímavé je především pozorovat, jak jsme do této změny zasáhli my, lidé. Na to, jak je člověk ve skutečnosti bezvýznamný tvor (tím myslím titěrný drobeček obklopený masou materiálu), zasahuje do rázu krajiny skutečně dost výrazně. Jako příklad uvedu Krušné hory. Je to krajina, která by mohla povídat, nebo spíš vzpomínat, připodobněná unavené stařence, na bujará mladá léta.
Zárodek Krušných hor, odpočívající v lůnu moře, se zrodil, když třetihorní tlaky z alpské oblasti způsobily četné zlomy zemské kůry. Vznikl tzv. Podkrušnohorský zlom, podél kterého poklesla oblast pánve a děťátko Krušných hor začalo růst do dnešní, dospělé výšky. Milióny let tomu děvčátku trvalo, než vyspělo do své 130 km dlouhé a bohaté krásy. Tato horská dáma se může chlubit četnými rudnými ložisky – mědí, cínem, stříbrem, uranem – v pohoří a podkrušnohorské pánve zase svými usazenými horninami - jíly, jílovci, písky, štěrky a hnědým uhlím. Doslova poklad!
Jenomže žádný poklad nezůstane skryt napořád. A tak v době bronzové objevili lidé ložiska cínu, což byl prvotní impuls k osidlování zdejší oblasti. Obyvatelstvo postupně přibývalo, přestože zde vládlo drsné klima. Až do 13. století velmi pozvolna, potom již rychleji. Usadili se zde Sasové a Durynci. Bohatství drahých kovů lákalo samozřejmě především horníky, kteří začali kultivovat neúrodnou divočinu, stavět první domy a především začali dobývat, nebo-li krušit nerosty. Ano, tušíte správně, že název Krušných hor se neodvíjí od krušného živobytí, ale právě od těžby, krušení, a používá se nejméně od 16. století, což je doloženo v kronice Petra Albina. Drsné klima přívlastku „krušné“ však přizvukuje, neboť zdejší hřebeny často ošlehává severozápadní vítr doprovázený dešti. Tento drsný ráz počasí způsobuje výrazný výškový rozdíl 500 až 700 metrů mezi úpatím a hřebenem hor (vzpomeňme na vznik Podkrušnohorského zlomu). Má to i výhody. Hory tvoří přirozenou hradbu a přináší plus do oblastí pod nimi – srážkový stín zemědělskému Lounsku. Samotný hřeben Krušných hor je „parovinatý“, nevystupují zde výrazné vrcholy. Převážná většina z nich má nadmořskou výšku v rozmezí od 800 do 1000 metrů nad mořem, přičemž nejvyšší hora Klínovec stoupá 1244 metrů nad moře.
Ale vraťme se k tomu nejcharakterističtějšímu prvku Krušných hor, k těžbě. Zatímco zpočátku zdejším usedlíkům přinesla spokojené živobytí a malé vesničky se rychle rozrůstaly v bohatá města, v 17. století vývoj stagnoval. Jedním z důvodů např. byl sílící nedostatek dřeva na výdřevu štol, což zase svědčí o značné likvidaci lesů. Babička hor si tehdy nejspíš oddechla, ale lidé trpěli hlady. Museli si poradit jinak, a tak začali vyrábět hudební nástroje, rozvíjeli krajkářství, zúrodňovali půdu. Pak přišla pro horskou dámu druhá rána. V druhé polovině 19. století se začíná těžit hnědé uhlí v Podkrušnohorské pánvi, a na přelomu 19. a 20. století objevuje slavná fyzička Marie Curie-Sklodowská v jáchymovských odpadových rudách radium (dřív se tu těžilo především stříbro). A tak se rozjíždí nová vlna těžby.
Po 2. světové válce dochází v Krušných horách k další významné změně, odsunu Němců, který hory doslova vylidní. S nimi bohužel mizí kulturní tradice a rodinné vazby. Do hor přichází noví majitelé. Rychlý a nečekaný zásah pro babičku, navyklou na jistý způsob života. Nyní se vše mění. Většina těžebních prací se přesunuje do pánevní oblasti, kde se rozšiřuje průmysl a energetika. (Z důvodů dolování uhlí zaniká během následujících čtyřiceti let téměř sto vesnic a měst. V některých městech byla zničena jen část, např. v městě Most padlo za oběť historické centrum.) V Jáchymově, kde dokázali využít léčivé emanace radioaktivní vody k lázeňským účelům, léčení ustupuje na úkor těžby uranové rudy pro Sovětský svaz. Životu nebezpečné práce zde provádí političtí vězni. (Např. autor románu Zdivočelá země, Jiří Stránský, zde pobýval coby vězeň odsouzený za špionáž.)
A pak průmysl stále více rostl a babička hor stále více chátrala. Boom zdejší industrializace přinesl koncentraci elektráren, které houfně začaly „trávit“ oxidem siřičitým zdejší ovzduší. V podobě kyselých dešťů se pak síra dostávala do půdy. Zdejší oblast dostala nové pojmenování: "Černý trojúhelník" (Ústecký kraj, jižní část bývalé NDR, Ostravsko a jihozápadní oblast Polska). Ten proslul jako nejznečištěnější místo na světě. Na horských vrcholcích se nacházely jen pahýly stromů, holá torza věštící smrt. (Paradoxně v jiných českých horských lokalitách, nacházejících se v pohraničních oblastech, se díky komunistické politice a nekompromisní ochraně státních hranic nacházely jen divoké zelené lesy a čistá přírodní krása, uchráněná před zásahy lidí.) Babička Krušných hor trpěla za své bohatství.
Zpočátku vláda před problémem zavírala oči a zavírala je i lidem, když vyplácela zaměstnancům pracujícím v tehdejším Severočeském kraji stabilizační příspěvek, lidově zvaný jako „pohřebné“. Potom však problémy vypluly na povrch a muselo se s tím začít něco dělat. Povinností elektráren se stalo odsíření, které významně snížilo hodnoty oxidu siřičitého v ovzduší, začalo se s revitalizací lesů, které začínají opět dýchat. Babička hor odložila svou plynovou masku. Svou původní divokou krásu však již zpátky nezíská, neboť do budoucna se zde počítá nejen s hromadnou výstavbou větrných elektráren, jež zasáhnou do vzhledu krajiny, ale plánuje se i s výstavbou další tepelné elektrárny.
Zdá se, že tato krajina byla vždy postižena a ničena, ale nic není černé nebo bílé. Až do války tu lidé rozvíjeli kulturu, žili si spokojeně. To jen, že mám tendenci bránit kraj, v němž jsem vyrostla. I tak se projevuje vlastenectví. A tak se nezlobte za kritiku na stránkách veskrze pozitivních. Nakonec i tím, co právě není ryze kladné, můžeme kladného dosáhnout. Velice doufám, že po těch několika staletích, po které Krušné hory jakoby zaklel čaroděj, rozezlený nad chamtivostí lidí, čeká vyčerpanou babičku hor důstojný důchod. Snad jí pomohou hojivé masti těch, které Krušné hory mají rádi, a i když zde třeba nebydlí ještě ani dvě tři generace, zamilovali si je. Protože kdyby tomu tak nebylo, musela bych se stydět za to, že patřím k těm, kdo během chviličky bezohledně zničili krásu vyvíjející se milióny let.
Inspirací nejen mně, ale nám všem, by pak mohla být kniha Petra Mikšíčka "Sudetská pouť aneb Waldgang“, která se mi shodou okolností dostala do rukou právě ve chvíli, kdy jsem psala tento článek. V samotném závěru knihy, v níž autor popisuje svou několikatýdenní pěší cestu po hranici Čech, hodnotí tento svůj počin jako objevení cosi hlubokého v sobě, lásku, kterou v sobě měl už dávno, ale nyní se vynořila na povrch pod vrstvami civilizačního prachu.
"Když se člověk rozhodne jít sám dlouhou dobu v přírodě, stane se mu věc, která může nadlouho ovlivnit jeho život. Během takové pouti totiž nepoužíváte dominantní komunikační kanál - lidskou řeč plnou smluvených symbolů, pojmů a emocí, a místo toho se naladíte na mnohem tišší hlas přírody," píše Mikšíček, a vzápětí nepřímo vyjadřuje, že by podobnou pouť měl absolvovat každý. Já osobně si představuji takovou „sudetskou pouť“ podobně jako „svatou pouť do Mekky“, sloužící k nalezení svého já, k pochopení své vlasti, vyjádření úcty k předkům, v širším kontextu k obnovení uhnívajících kořenů přirozenosti v nás. To říká můj cit. Rozumnější část mého já mi zároveň našeptává, že je to přirozená cesta, jak zajistit udržitelný rozvoj, tolik potřebný pro naše děti. Milujme krajinu, v níž žijeme, a dávejme jí to najevo, protože i ona potřebuje naši lásku.

DOPORUČUJEME: další články z rubriky ZAMYŠLENÍ nebo v sekci LITERATURA