ČT
odvysílala hodinový sběrný dokument T. Kopáčové (Kristova léta, dámy…) o
životních příbězích (a většinou stescích) několika českých třicátnic. Jako
mnohé další, měly tyhle dámy velké plány, ale ani jejich ambice, píle,
inteligence a urputnost jim ono niterné štěstí, rozuměj, ženskou
spokojenost (jen jedna z nich žije šťastně provdaná, se dvěma dětmi, leč
občas také pochybuje), nepřinesly.
V dobře udělaném dokumentu se ovšem opět ozval onen věčný sen českých (a
nejen českých) žen – princ na bílém koni. A tyhle čerstvé třicátnice
samozřejmě mezi řečmi deklarovaly i další moderní požadavek na prince –
kromě toho, že bude, jako princové přece bývají, romantik a milionář – jeho
koníčkem musí být i domácí práce.
Ač
inteligentní, samostatné, řeklo by se „emancipované“, přes občasné
proklamace o tom, jak jsou vlastně šťastné, jsou tyhle ženy jaksi
nenaplněné, tedy niterně, bytostně nešťastné. A hlavně, neschopné navázat
hlubinný a hlavně pro ně uspokojivý vztah s nějakým partnerem. Mívají
většinou velmi vysoké nároky. Chtějí příliš (přinejmenším onoho zmiňovaného
prince). Jsou totiž, jako již jejich matky, naočkovány filmem. A jak jsem
poznamenal při sledování dokumentu, bohužel ani ony ještě nečetly knihy
manželů Peaseových o zásadních (evolučně daných) rozdílech mezi muži a
ženami, a netuší, že čím víc budou hovořit pesimisticky, tím
pesimističtější bude i jejich život.
Tvrdím dále, že i jejich generace, právě tak jako generace jejich matek,
byla naprogramována iluzí, které pracovně říkám „princ Hollywood“. Film je
totiž jedna velká iluze, a to hned čtyřiadvacetinásobná (při sledování
filmu náš mozek registruje 24 filmových diapozitivů během každé vteřiny, my
ale vidíme jeden plynulý pohyblivý obrázek). Právě tak je nejen podle mne
iluzí (dlouhodobě škodlivou) i ona dokonalá Láska s velkým L, o které tyhle
(a nejen tyhle) dámy všech věků tak rády sní.
Co
když je skutečně platí, že dvě poslední generace českých žen, které se
narodily a vyrůstaly jak po roce 1948, tak po roce 1968, byly, každá po
svém, kromě jiného postiženy právě infekcí hollywoodských iluzorních
ideálů. Iluze (a působnost) filmu (a dnes televize) je tak silná, že proti
ní zatím neexistuje jiná obrana než askeze. Jestliže ovšem generace matek
dnešních dam v kristových letech ještě prošla výchovou (v rodině ale i
škole), která systematicky vštěpovala dětem základní rodinné hodnoty (např.
úctu k autoritě a k rodičům – těm se ještě běžně vykalo, a většinou jsme
byli ještě pokřtěni aj.), o které se mohlo myšlení tehdejších žen opřít,
současné dámy jsou v tomto ohledu již dokonale vykolejeny, nezakotveny.
Teď zdánlivě odbočím: v mozku je každý vjem v půl vteřině zhodnocen ve
čtyřech rovinách. Ta první, týkající se toho, oč mi jde (ne podle pořadí
důležitosti) umí rozeznávat, co je sen a co realita (blázince bývaly a jsou
stále plné těch, kterým právě tohle nefunguje, a kteří skutečně do morku
kostí věří, že jsou Napoleoni nebo princezny Diany). Druhá rozhoduje o
prioritě následných činů (když na křižovatce čekám na zelenou, můj mozek
velmi dobře ví, že nesmí vzpomínat, co jsem měl večer k večeři, nebo
plánovat, co udělám, až dojdu tam, kam jdu).
Mozek ovšem také potřebuje nějakou jednotící, sjednocující ideu. Dnes už
snad není třeba obhajovat názor, že člověk který v něco věří (a nemusí to
být jen náboženství, ale i buddhismus, relaxační metody, vlastní tělo) je
zdravější a snáze překonává různá ta (emoční) úskalí života.
Co když tedy mozky současných žen (po tolika letech tak silné indoktrinace
filmem) prostě fungují, jak jim káže princ Hollywood, a zvláště v případě
romantické lásky a zamlženy emocemi nedokáží spolehlivě rozlišit sen od
reality? Jejich činy pak občas, zvláště v životních krizích, postrádají
nejen logiku, ale i „zdravý“ rozum…
Naši rodiče, kteří prožili své rodičovství v 50. a 60. letech, již o
celoživotní opěrné hodnoty svých rodičů pomalu přicházeli, následná (přísně
ateistická, často světonázorově neukotvená, jak taky, a politickým vývojem
bezperspektivního života za železnou oponou hluboce zklamaná) generace
ovšem již „nevěřila“ nejen v Boha, ale ani v autoritu rodičů (či manžela).
A to nezmiňuji další negativní vlivy stále špatnějšího porodu a mediální a
marketingové reklamy drog a násilí, což by bylo na další a delší zamyšlení.
Mimochodem, podobně zajímavý generační rozdíl existuje i v pojetí sexu.
Zatímco u oné mnou označené první generace druhé poloviny 20. století byly
dívky ještě poznamenány puritánskou výchovou generace předešlé (a moc
možností vymanit se z ní tehdy nebylo), a sex a manželský sex z valné
většiny prostě přetrpěly, generace dívek, které zažily kousek svobody v 60.
letech si sice zkoušela „užít“, ale bez oné sjednocující ideje ona
podvědomě vtisknutá a zděděná princovská romantika (a potěšení z nevázaného
sexu) byla ve většině případů rázem utnuta realitou života v normalizované
společnosti a poté nástupem AIDS. Jejich dcery (a víme přece, že dcery
v naprosté většině opakují, pokud nemají dost informací, snahy a možností,
chyby svých matek) už braly a berou sex přece jen volněji, jenže zase tu je
záplava ženských časopisů a záplava telenovel (kdysi se chodilo do kina
maximálně jednou za měsíc či týden!) a vnucované modely ženství - a to vše
stále v oparu princem Hollywoodem tak propagované Lásky.
Co
když je Láska, vážené dámy, jen kulturní program, na který v té současné
podobě zadělali trubadúři středověké Evropy, a který pak muži, spisovatelé
a režiséři (a lékaři) dovedli právě ve formě červených knihoven a
hollywoodských trháků (a porodnictví) k iluzorní dokonalosti? Ony ty
hollywoodské a jiné filmy totiž vždy končí „happy endem – polibkem nebo
svatbou. V životě to ale tímhle jen začíná. Přírodě (a evoluci) totiž
rozhodně nejde o lásku, ale o předání genů. A právě tak tyhle na své
partnery si stěžující (a na prince z Hollywoodu naivně čekající) ženy
většinou naprosto nechápou, co míní slovem Láska všichni duchovní mistři.
Zatímco v našich krajích totiž tohle slovo navíc splývá do několika málo
základních variant (a je agresivně spojováno se sexem), v jiných kulturách
vyjadřuje nepřebernou mozaiku variant.
„Ve vyšších stupních rozvoje člověka láska (tedy ta holly- a bolly- woodská,
viz níže, a ona dámami ve zmíněném dokumentu tak propíraná, pozn. aut.)
neexistuje. Láska je věc nespolehlivá, nestabilní a krátkodobá, není na ni
spolehnutí…“ tvrdí dnes nejen dr. Plzák, ale i Ind, žijící dlouhodobě
v Praze, dr. Góvind Rádžpůt, který ze své zkušenosti dodává:
„V mezilidských vztazích je pro Indy hlavní přirozenost, a spoléhají se na
věci trvalé a stabilní, jako je rozum a vědomí. V manželství jsou pak
hlavními prioritami povinnost a zodpovědnost, které jsou také předávány
dalším generacím.“
Intelektuálky, feministky a další vzdělané české třicátnice samozřejmě
okamžitě vzplanou: bez lásky to přece nejde! Copak Indky se nevdávají
z lásky (a často mají na mysli tu „první“, nejlépe na celý život, a nejlépe
k princi na bílém koni, spěchajícímu opravit kapající vodovodní kohoutek)?!
Vážené intelektuálky, dnes už to samozřejmě není, co bývalo (vliv
Bollywoodu, tedy obrovských filmových atelierů v Bombaji, které vyrábí
téměř 1000 nových sladkobolných, romantických filmů ročně!) se nedá
přehlédnout, ale na tamním venkově jsou sňatky stále ještě doporučovány a
„vypočítávány“ astrology. Indická dívka svého ženicha vidí poprvé třeba jen
týden před svatbou, jenže ten k ní „pasuje“ tak, že je jejich vztah brzy
hlubinný, dlouhodobý, celoživotní a pro společnost velmi přínosný: jsou
dokonale kompatibilní. A tak zatímco v Indii je rozvodovost
několikaprocentní, u nás, v krajích, kde panuje a vládne Láska, se rozvádí
polovina všech manželství.
Rozumějme si, záměrně zevšeobecňuji. Chci totiž upozornit na většinou
nevnímané hlubší příčiny pozdějších celoživotních omylů, ale zároveň
naznačit cesty vedoucí k nápravě. Samozřejmě očekávám bouřlivě nesouhlasné
reakce „potrefených“, ale na to jsem zvyklý. Jen mi opět bude líto, že
s vaničkou rozhořčení takto ženy opět vylijí i ono pomyslné „dítě“ hledání
skutečných příčin a reálného řešení. Jen mi bude opět poněkud
líto, že rozhořčené ženy (ale v tomto jsme právě tak poškození i my muži)
si nedokáží, ani pod tíhou rostoucího počtu nepřímých i přímých důkazů,
položit třeba jen teoretickou otázku – co kdyby na tom skutečně něco bylo?
Máme jiné řešení? Asi ne. Nebylo by pak v zájmu nás všech třeba jen
teoreticky připustit relevanci „fejetonistova“ tvrzení?
Možná je nejvyšší čas radikálně přehodnotit Lásku (to individuálně), a také
způsob, jakým vnímáme a hodnotíme mateřství, rodinu a roli ženy (to
celospolečensky). K tomu nám Bůh a poznání a zdravý rozum a tolerance
(nikoliv tedy princ Hollywood) a pozitivní přístup nejen k sexu a lásce
pomáhej…
text © Vlastimil Marek, 7.11.2004
