Derek Colloredo-Mansfeld - Jitka Vykopalová:  Schůzka v uměleckém duchu  
Derek Colloredo-Mansfeld
Již dlouho jsem chtěla seznámit Derka Colloredo-Mansfelda s jedněmi z mých nejoblíbenějších přátel, manžely Františkem a Jiřinou Makešovými.
A to nejen z důvodu jejich společných zájmů - umění a restaurátorství umění.
Zprostředkovala jsem toto milé setkání, které se uskutečnilo při obědě v jedné restauraci ve Stockholmu. Krátce řečeno: František Makeš patří k absolutně nejschopnějším a nejznámějším osobám na celém světě v oblasti konzervátorství a restaurátorství uměleckých předmětů, převážně obrazů. Jeho unikátní patent na odhalení falzifikátů ho udělal světově známým a vyhledávaným (v současné době připravují PN rozsáhlou reportáž o F. Makešovi a jeho manželce Jiřině).
František Makeš, sám také umělecký malíř, pracoval za asistence své manželky Jiřiny dlouhou řadu let jako správce královských sbírek na zámku Skokloster nedaleko Stockholmu. (Nyní jsou oba v penzi).
Během rozhovoru prozradili manželé Makešovi Derkovi velkou novinu: Na zámku Skokloster se nachází unikátní originál obrazu o rozměrech 2 x 2 metry, zobrazující Derkova prapředka ze 16.století, slavného Rudolfa Colloredo-Mansfelda!  (Obraz byl ukraden Švédy v Praze během 30-leté války.)
■  Viděla jsem na vás, Derku, jak jste byl velmi překvapený a jak vás ta zpráva ohromila. Vypadalo to, že tomu ani nemůžete uvěřit. Velice mě proto těší, že jste tuto zprávu obdržel od manželů Makešových prostřednictvím Pozitivních novin. Jak na to budete reagovat? Pojedete se na ten obraz na Skokloster podívat?
Já jsem velice rád, že se zde ve Švédsku nachází umění, které dokumentuje naši historii. Můj strýc Hieronymus C-M (otcův bratr), se mi kdysi o tom obrazu zmínil, než jsem se přestěhoval do Švédska. Ale jelikož já sám jsem nikdy tento obraz na zámku nespatřil, myslel jsem si, že se zmýlil. Hieronymus navštívil v šedesátých letech rodinu von Essen, kteří tehdy vlastnili Skokloster. To bylo dříve docela běžné, že lidé měli doma portréty svých nepřátel, tak jako např. i my máme v rytířském sále na zámku v Opočně portrét Gustava Vasy. Já se pokusím shlédnout obraz v co nejbližší době, jak jen to bude možné. Moc mě to zajímá a láká.
 
■  Člověk má ve zvyku říkat, že starší lidé si ”berou energii a nadšení” od mladých lidí. Ale toto se zdá, že je na cestě ke změně…  Když jsem se Derkovi zmínila, že manželé Makešovi pojedou non-stop ze Švédska do Německa a zpátky (cca 2000 km), aby navštívili skvělého profesora za účelem zmodernizování  speciálního programu na jejich počítači, a že je to při jejich věku  velice obdivuhodné, byla jsem přerušena Františkem, který mi žertem řekl: “Jakápak taková cesta při našem věku...? (budou zanedlouho slavit 75 a 89 let). Tak jsme se tomu všichni s chutí zasmáli.
To vzbudilo u  Derka vzpomínku a rozpovídal se o své 94-leté babičce Manette, o jejím životě a zvycích. Nyní jsem to byla já, kdo byl zcela ohromen a překvapen! Bylo to velice obdivuhodné a úsměvné…
Já jsem velice hrdý na svoji babičku Manette, která bydlí ve Woodstocku v New Yorku v USA. Máme spolu často kontakt prostřednictvím počítačového programu Skype, který umožňuje hovořit a vidět se navzájem díky webové kameře a obrazovce počítače.
My jsme spolu měli mnoho fantastických chvilek přes počítačovou síť. Člověk při tom může kamerou  ukázat a naopak vidět spoustu různých věcí. Také babiččin pes Fritz je u toho, když si “skypujeme”. Podařilo se nám pomocí Skypu a webové kamery také opravit malou chybu na její sekačce na trávu. (Já jsem jí říkal, co má udělat, ona dbala mých rad, a tak se jí podařilo sekačku zprovoznit).
Po smrti mého dědečka žije Manette doma sama, ale má hodně návštěv od příbuzných a přátel. Během jejího dlouhého života se 35x stěhovala, jelikož můj dědeček pracoval jako velvyslanec a konzul. Manette začala svoji fantastickou uměleckou kariéru ve 45 letech. Její obrazy, sochy a šperky jsou vystaveny v mnoha muzeích po celém světě. Např. v ”Metropolitan Museum of art” (”Metropolitním muzeu umění”) v New Yorku. Ona ještě stále tvoří, a já doufám, že v tom ještě dlouho bude pokračovat.
 
■  My sice máme již nyní starší čtenáře, např. 94-letou paní, která se udržuje v dobrém mentálním i fyzickém zdraví, a která čte Pozitivní noviny každý den (vytisknuté na papíře od svého syna). Mohli bychom získat fotografii vaší babičky Manette, abychom ji mohli představit našim čtenářům?  Rádi bychom jí věnovali zvláštní místo na naší webové stránce a ctili ji jako “Nejstarší čtenářku PN”, aby se stala vzorem pro ostatní starší české občany, aby se nevzdávali a učili se používat počítač v každém věku. Totiž slyšet, že se starší dáma při svém vysokém věku stále zabývá něčím takovým, je neobyčejně příjemné a neuvěřitelně povzbuzující. Např. dnešní mládež je velice znuděná a bez chuti do učení, proto se jim musí ukázat, že se lidé musí učit nové věci během celého svého života, aby se udrželi chytří, mladiství a zdraví.
Rozumím, ale obávám se, že ona toho má již velice hodně (viz odpověď na další otázku).
 
■  Kdy slaví Manette narozeniny? Pozitivní noviny by jí rády udělaly radost pěknou gratulací.
Jitko, já si bohužel nemyslím, že by to ocenila, protože ona má velmi mnoho pozornosti odevšad kolem sebe. Ona sama je v USA velká osobnost jako umělkyně, ale také požívá mnoho pozornosti prostřednictvím svojí dcery Martine, která byla primabalerínou v  ABT v New Yorku. To by bylo pro ni příliš mnoho.
 
■ Derku, já stále nemám zcela jasno v otázce šlechtických titulů. V PN se často píše o potomcích Přemyslovců a píšeme vždycky jméno s titulem. Jsme si vědomi, že šlechtické tituly byly v Československu zrušeny v roce 1918, ale jsou používány dodnes, pravděpodobně bez právnického podkladu. Pro mě to zní jako džungle – králové, princezny, knížata, hraběnky, rytíři... Ale zní to tak romanticky! Máte přes to přehled? Mohl byste nám osvětlit “pravidla” alespoň pro dnešní používání – dědické tituly a tituly, které si lidé vysloužili?
Existuje velké množství pravidel, o kterých by mohla být sepsána celá knížka, ale v naší rodině je to celkem jednoduché: Nejčastěji bývá nejstarší syn zvolen, aby byl nositelem titulu “kníže” (Imperial Prince), všechny ostatní děti používají titul “hrabě” (Count).
 
■  Vy často pracujete a cestujete po celém světě. Jak se staví lidé k šlechtě např. v těch zemích, kde provádíte podnikatelskou činnost?
Já si myslím, že zájem o šlechtu jde ”nahoru a dolů”, ale především toto téma vzbuzuje vždy diskuzi. Pozitivum a negativum v souvislosti s aristokracií vždycky vypluje na povrch. Ale celkově by se dalo říci, že aristokracie a šlechta bývá většinou spojována s historií, která je vždy zajímavým tématem.
V určitých obchodních souvislostech je to samozřejmě výhoda, pokud člověk může ukázat dlouhou a pravdivou historii.
 
■  Pokud byste měl krátce vystihnout české a švédské obchodní značky; které jsou nejvíce známé ve světě?
Pokud myslím na české obchodní značky, myslím především na kulturu a umění, např. na jména Mucha a Kupka. Ale Plzeňský Prazdroj a Škoda se musí také uvést. Švédsko se svojí IKEOU zařídilo interiéry téměř po celém světě, a Volvo, Saab, Ericcson se nacházejí v každém koutě světa.
 
■  Jestli vám dobře rozumím, jste obdivovatel (jako mnoho jiných) Ingvarda Kamprada, zakladatele veleúspěšné firmy IKEA, pro jeho enormní a tvrdohlavou snahu vybudovat takové obrovské nábytkářské impérium. Je váš vkus pro nábytek ve starém nebo novém stylu? Našlo by se u vás ve vašich soukromých sídlech něco z IKEY?
Vhodně umístěný nábytek z IKEY je jedinečný. Já jsem s velkým úspěchem zkomponoval produkty z IKEY se zařízením našeho zámku v Rakousku. Veškerý antický nábytek potřebuje kontrast, a v určitých souvislostech může nábytek z IKEY dát ještě více vyniknout např. baroknímu nábytku. Kromě toho je známo, že se nábytek z různých generací vždycky míchal.
 
■  Jako dítě jsem velmi ráda doprovázela svého otce-myslivce na hon. Ale jednou jsem se zúčastnila honu jako dospělá, a byl to pro mě naopak děsný zážitek. Bylo mi velmi líto, když nějaké zvíře bylo před mými zraky střeleno…, krásné živé stvoření… Jeden výstřel… a konec života. Lesnictví, honitba a lov zní zajímavě, ale myslím si, že to není nic pro ženy. Vždy během tohoto podzimního období je v Anglii věnována velká pozornost diskutovanému způsobu lovu – honu na lišku. Ve Švédsku se vyskytuje hodně divoké zvěře.  Každý rok bývá zastřeleno např. velké množství losů a srnčí zvěře.
Vy máte ve svém vlastnictví v České republice rozsáhlé lesní a polní porosty, a zřejmě správně předpokládám, že provozujete hony. Jakým způsobem lovíte a jak často? Necháváte i v  dnešní době střelenou zvěř s unikátními znaky vycpávat? Máte nějaký vzácný exemplář z poslední doby?
Lov a myslivost jsou velmi důležitou součástí našich lesů. Všichni ví, že pokud se vyskytne velké množství zvěře, stává se to velkým problémem pro les a porosty, kromě toho také pro zemědělce. Co se mě týče, já nelovím často, ale často se zúčastňuji honů. My máme každý rok několik velkých honů, prováděných tradičním způsobem, jako např. vyháněním zvěře pomocí honců, loveckých rohů, psů, apod., tedy způsoby, které patří k tradičnímu lovu. Každý hon je prováděn s velkým respektem k zvěři a přírodě. Máme také velkou oboru, přilehlou k zámku, kde se člověk může obdivovat mufloní zvěři, jelenům a divočákům.
 
■  Jedna z věcí, které mám ve Švédsku velmi ráda, je, že je zde všude velké množství hub. Sbírání hub je, podle mě, velmi příjemný a odpočinkový pohyb. A spatřit houby ve svém přirozeném prostředí je velmi krásné. Letos je neobyčejně úrodný rok pro houbaře. Pokud máte rád les a lov, máte také trpělivost sbírat houby v lese?
Sbírání hub je fantastické, nyní na podzim jdeme celá rodina do lesa na  “houbový lov”. Ale “houbový král” je můj desetiletý syn Maximillian. On je neobyčejně nadaný “nalézač hub”!
 
■  Derku, žijete se svojí rodinou již 11 let ve Švédsku, co se vám zde nejvíce líbí? Kde je ve Švédsku vaše nejoblíbenější místo  a proč? (Pokud si mohu tipnout odpověď – předpokládám, že to je nějaký skalnatý ostrůvek někde v moři?)
Já jsem nejlepší kamarád jachtaření. S mou lodí Josefínou a celou mojí rodinou jachtaříme v celém Stockholmském ostrůvkovém moři. Neexistují žádná slova pro pocit štěstí, který cítím, když jsem na lodi. Zcela fantastický a životnímu prostředí neškodný způsob dostat se z bodu A do bodu B.
Nemám žádné obzvláště oblíbené místo, myslím si, že celé Stockholmské pobřeží je krásné. Já dávám přednost možnosti připlout každý den do jiného přírodního přístavu.
Jelikož tento rozhovor pojednává více o samotném Derkovi, jako privátní osobě, než o celém rodu Colloredo-Mansfeld, chtěla bych na konec rozhovoru přiložit pro něj krátké, milé překvapení – totiž “minirozhovor” s jeho dobrým přítelem, který je jinou shodou okolností také mým přítelem... Je to Čech, usazený ve Švédsku již mnoho let, dřívější fotbalová hvězda s enormním zájmem pro fotbal a sport vůbec - Zdeněk Polák.
Položila jsem mu tři jednoduché otázky. Ale jelikož Zdeněk je velice povídavý a žertovný člověk (doufám, že mi promine, že to tak upřímně a přátelsky prozrazuji, právě za to ho máme velice rádi), a řekl mi a napsal velmi mnoho všeho možného kolem dokola, tak jsem z toho udělala zkrácený výtah...
■  Zdeňku, ty bydlíš také v Uppsale jako Derek, takže není divné, že jste se tam potkali Ale jak k tomu došlo? Jak dlouho se znáte?
My jsme se potkali prostřednictvím jeho ženy Evy, která mě jednou kontaktovala přes moje švédské přátele. Ona pracuje v Telii ve vedení podniku, které mělo nějakou schůzku v Praze. Já jsem jí pomohl aranžovat cestu a ona mi sdělila, kdo je její manžel. A tak jsem se dozvěděl o Derkovi, jeho mámě a o Opočnu.
Jednoho krásného večera v létě dorazil na moji chatu Derek se svojí mámou Kristinou. Nejprve jsem si myslel, že je to nějaká Derkova kamarádka nebo sestřenice, protože to je velice atraktivní a šarmantní dáma s mladistvým vzezřením. Představila se jako Kristina z Opočna, a já jsem ji hezky po česku přivítal: ”Tak vás vítám, milostpaní”. Ale ona odpověděla krásnou angličtinou, že její čeština doposud není ještě tak dobrá.
(V současné době je tomu ale jinak, Kristina rozumí a mluví česky již velmi dobře, pozn. PN).
Ten den jsem měl na návštěvě také dánské přátele a nálada byla velice přátelská a veselá. Chovala se velmi šarmantně a odreagovaně, a Derek také.
Při nějaké jiné příležitosti přijel Derek na mou chatu s celou rodinou, a tak jsem měl možnost je poznat blíže. Nějak jsme si “padli do oka”; Derek má rád srandu, tak jsem se ho pokoušel naučit česky veselé české kletby a nadávky, čemuž jsme se poté všichni zasmáli. Slíbil, že s češtinou začne hned, jak to bude možné (výuka češtiny není ve Švédsku tak běžná, pozn. PN).
Setkali jsme se s Derkem mnohokrát doma a společně jsme diskutovali o všem možném, mimo jiné se mi svěřoval s problémy, které má jeho rodina s restitucemi.
Jednou se mi ozvali mí přátelé z fotbalového klubu Slavie z Prahy a sdělili mi, že by chtěli stavět nový stadion v Edenu, ale že část pozemků patří rodině C-M. Zprostředkoval jsem setkání vedení Slavie s paní Kristinou i advokátem rodiny C-M. Jednání dopadlo ke spokojenosti všech a dnes Slavie začíná stavět nový stadion.
Navrhl jsem, aby se Derek stal čestným členem klubu, jako jsou takové známé osobnosti jako kameraman Miroslav Ondříček nebo režisér Miloš Forman. Derek se k tomu stavěl velmi pozitivně, i když si myslím, že fotbal není jeho silnou stránkou.
Také jsem navštívil Opočno a měl možnost se společně s Derkem dozvědět rodinnou historii a jak se věci mají. Myslím si, že Derek to myslí upřímně, že by se na Opočně věnoval zámku i povinnostem k tomu patřícím. Pozval mě také na vernisáž malíře Františka Kupky na Opočno začátkem září, ale bohužel časově jsem to nezvládl.
 
■  Co bys mohl říct o Derkovi jako privátní osobě?
Derek je velice pozitivní člověk se zájmem téměř o všechno (mimo fotbalu a sportu všeobecně, pokud do toho nepočítám jachtaření –  to on miluje). Rád se směje a žádnou legraci nezkazí, je to takový mezinárodní člověk, až mi někdy připadá podezřelé, že bydlí na “takovém venkově”, jakým Uppsala je, ale asi to má něco do sebe. To jsem poznal i já. (Zdeněk žertuje. Uppsala, je 140-ti tisícové město, ovšem při porovnání počtu obyvatelstva v souvislosti s rozlohou, která je asi 5x větší než Česká republika, se dá říci, ze Švédsko je, kromě velkých měst, řídce osídleno... Pozn.PN). S Derkem se nestýkám každý den, ale kontakt spolu máme, a pokaždé, když se vidíme, tak je to opravdu příjemné setkání.
 
■  Co bys mu chtěl vzkázat prostřednictvím Pozitivních novin?
Nevím, co mu sdělit přes Pozitivní noviny, ale asi jen málo, a to, že doufám, že se mu podaří vylepšit tu češtinu, a že už ho více nebudu učit české kletby a nadávky, ale spisovnou češtinu, která mu bude do budoucnosti více prospěšná.
 
VELICE DĚKUJI DERKOVI A ZDEŇKOVI ZA JEJICH OTEVŘENOST A PŘÁTELSTVÍ V SOUVISLOSTI S TÍMTO ROZHOVOREM.
 
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY V POZITIVNÍCH NOVINÁCH

Derek Colloredo-Mansfeld - Jitka Vykopalová: O důvod víc ...
 
 
Exkluzivně pro Pozitivní noviny: Jitka Vykopalová, Stockholm, 9.10. 2006
Foto: Jitka Vykopalová a z archívu Derka Colloredo-Mansfelda
DOPORUČUJEME:  
další články v rubrice
 
ZAJÍMAVOSTI  
nebo v sekci PUBLICISTIKA