Stanislav Moc:  Když mně zavolal agent

Když mně zavolal agent z Macksville, že má pro mne dům v S.Pointu, neváhal jsem ani okamžik a nabídku k pronajmutí přijal. Mělo to tu výhodu, že pozemek, na kterém dům stál, byl v přímém sousedství mé subdivize, a tudíž mi to dávalo naději, že mohu na probíhající práce dohlížet.
Do budoucna jsem si dělal plány, že až budu stavět dům na jednom z mých pozemků, budu to mít nejen blízko, ale mohu stavební materiál i ohlídat. Nevýhodou bylo, že jsem dům vzal, tak říkajíc, na slepo, aniž bych objekt viděl. Jenže sny vždy převáží realistickou objektivitu i opatrnost, jak v mém případě zvykem a já jsem si v sobotu odpoledne půjčil nákladní auto, které jsem si zamluvil u společnosti Kennards. Licenci mám ještě z dob, kdy jsem jezdil s autobusem, a vlastně už z dob Československa, kde jsem ji získal díky armádní organizaci Svazarm. V té jsem se celý rok před vojnou cvičil v řízení nákladních vozidel a doufal, že armáda mé snažení ocení přidělením nějaké zašívárny pro řidiče. Což, bohužel, se nestalo, protože odpovědní soudruzi rozhodli, že sice řídit budu, ale tank...

Teď mi to ovšem přišlo vhod, takže už v pět třicet odpoledne jsem se řítil s plně naloženým náklaďákem směrem na výpadovku do Newcastle. U Hornsby jsem se na hodinku zdržel, ale pak už to šlo všechno bez problémů až do nového domova. Tam na mne čekala žena s dcerou, které jsem chytře poslal napřed, ani ne tak na výzvědy, ale proto, aby mně pomohly se složením nákladu.
V Sydney mi pomohli kamarádi, ale v S. Pointu jsem nikoho neznal. Dorazil jsem tam po jedné hodině v noci, a i když na mne moje ženské čekaly, nemělo cenu nic skládat.
Ráno jsme vstali po šesté a zatímco dcera balila swagy na spaní, dali jsme se s ženou do práce. Šlo to pomalu, protože ženské se zajímají víc o rozbalování krabic a jejich obsah, než o nějaké sprosté skládání, na což, konec konců, mají nás. Skončil jsem sice před desátou, ale protože jsem musel auto do čtyř odpoledne vrátit v Sydney, nezbylo než do něj skočit a doufat, že to aspoň devadesát pojede, protože plně naložené to dělalo jen osmdesát, to už jsem vyzkoušeno měl. Přesto jsem pár minut obětoval na obhlídku právě pronajatého. Agent nelhal, dům stál, kde stát měl, a ze zadního dvorečku bylo vidět buldozéry, které zřejmě přes týden budují naši subdivizi. Což bylo tak všechno, co souhlasilo s agentovými sliby. A také koberce. Dům byl nově vykobercován jak slíbeno, ale jinak nevymalován a v hrozném čurbesu. Čurbesem nemíním jenom nepořádek, ale i špínu, rubbish a v prádelně chyběly dveře nejen do garáže, ale i ven. Dveře do ložnic sice nechyběly, ale buď se nedaly otevřít, nebo jim chyběly kliky, takže to přišlo na stejno. Garáž i carport sice u domu byly, jak také slíbeno, ale obě tato zařízení byla tak nízká, že jsem hned věděl, že se tam můj troop carrier nevejde, což se druhý den, když jsem se vrátil se zbytkem našeho majetku a v našem autě, potvrdilo. Zajel jsem pod carport jenom napůl, protože předek má nižší střechu a zbytek auta nechal cudně vykukovat ven. I šel okolo místní občan, slušně pozdravil a povídá „ tam vjedeš, já mám taky troop carrier a vejdu se tam..“
Povzbuzen jeho dobrou radou a lokální zkušeností, usedl jsem znovu za volant a opatrně pod střechu zajel. Skutečně, až na posledních deset centimetrů, kdy se ozval skřípavý zvuk dřené střechy o železnou střechu, šlo všechno dobře.
„Máš asi větší pneumatiky..“ zamumlal ten dobrák „ počkej, já si stoupnu na zadní blatník a zase to vycouvej“
Poslušně jsem vycouval s mužem visícím na zadním blatníku, a ani jsem u toho moc neklel. V novém prostředí si nemá cenu dělat hned od začátku nepřátele. Mentálně jsem si ovšem udělal pod střechou marku, kam až smím a ani o palec dál! Tahle zkušenost fachčila, ale jen do doby, než s autem zajela pod střechu moje žena. Nevěda o mé mentální marce, udělala stejnou zkušenost.. Tentokrát jsem na blatníku visel já a hrozně u toho klel... Ach, jak my muži dokážeme být stateční a projevit svůj názor naplno!
A specielně před vlastní ženou..

V pondělí ráno nastoupil do domu tým malířů, skládající se ze dvou dědků, na první pohled mužů, kteří holdovali alkoholu tak dlouho, že si ani nevšimli, že u toho zestárli a zapomněli, jak se má malovat. Zatím co se dvořili mé ženě, aby jim udělala „cup of tea“, já jsem se věnoval třetímu staříkovi, který se mi představil jako opravář dveří. Přivezl si na to nářadí v podobě vrtačky, několika stahováků a pily.
Z toho jsem usoudil, že svému řemeslu rozumí a pln optimismu jsem ho zanechal svému osudu a vrátil se k malířům. Ti mezitím zkonzumovali nejen „cup of tea“, ale i moje čokoládové sušenky, ty, co mám nejraději a pustili se do práce. Jelikož už jsme měli v bytě i nábytek, šla jim práce pomalu od ruky a barva kapala nejen na skříně, ale i na stoly, protože dědci začali od stropu. To je sice správný postup a já bych proti tomu nic neměl, kdyby dědkům pořád nepadaly z rukou štětky s barvou a to nejen na staré linoleum, ale hlavně na nový koberec..
No ale, abych jim nekřivdil, my jsme také nebyli ve všem perfektní a moje žena si sedla do vaničky s barvou. Já jsem se k ní okamžitě vrhl, protože si hned stoupla a hrozilo, že jí barva začne kapat z kalhot na zem a nemaje po ruce nic vhodnějšího, popadl jsem hrníček od čaje a jal se jím barvu nabírat z její vyšpulené zadnice. Šlo to docela dobře, než se ze štaflí zřítil jeden z dědků i se štětkou, který se v tom momentě asi zapomněl dívat na strop.
 
Po záchraně značného množství barvy z kalhot mé ženy, jsem šel zkontrolovat truhláře. Ten sice zmizel, ale dveře byly zaklihované, stažené a opřené o zeď v prádelně. Usoudil jsem, že než dveře zaschnou a lepidlo chytí, nedá se stejně nic dělat a ponechal ho jeho osudu. Ten den se už truhlář neobjevil, takže jsme museli přibít na rám dveří deku, aby to k nám neměli případní noční návštěvníci tak lákavé. Druhý den se tým dělníků vrátil úderem deváté. To už jsem je lépe znal, protože jsem si s nimi večer dal v klubu [Workers Club], s nímž nejen sousedíme, ale jež nám i dům pronajímá a pro nějž oni pracují, pár piv. Holt jsme se skamarádili. Takže jsme byli mates a dědci toho využili a po obědě zmizeli do útrob hospody, kde jsem je sice hned našel, ale nebyl schopen odtud dostat. Dveře stály pořád opřené o zeď prádelny..
 
Třetí den jsem si dával obzvlášť pozor, ale truhlář mi utekl do klubu už v půl jedenácté a když jsem ho tam našel, odmítl jít zpět a na usmířenou mi nabídl rum s colou. Odmítl jsem dát se tak lehce, šel za manažerem a oznámil mu, že dokud se nebudeme moci bezpečně v domě zavřít, odmítám platit činži. To zapůsobilo a už ve dvanáct jsme měli dveře z prádelny ve veřejích, ale teprve druhý den dveře mezi prádelnou a garáží.
Já si nerad dělám nepřátele, zvláště v novém místě, ale ukázat zavčas lokte je také prospěšné, jinak si z vás leckdo udělá rohožku.
Takže jsme na místě, už celkem zabydleni, a do domu nám přestalo táhnout. Žena všechno umyla, vydrhla a já denně kontroluji subdivizi a problémy s tím spojené. Stěhování proběhlo dobře, až na tu hodinu, co jsem ztratil v Hornsby, když jsem vezl nábytek sem. Jel vedle mně takovej malej Porshe, sporťák, co když vedle něj stojíte, tak je vám do pasu, a jel tak šikovně, že jsem ho měl vlevo, hned pod zrcátkem se zpětnou vizí. Jinými slovy, jel neviditelně! Já jsem chtěl zahnout vlevo, a tak jsem dal blinkr a pomalu se tlačil do levého proudu. Kluk ve sporťáku to viděl, jak mi posléze vysvětlil, ale myslel si, že nemám právo ho vytlačovat. No, právo jsem neměl, ale zato jsem měl ten náklaďák a naštěstí i pojistku, takže jsem ho vytlačil a to bez šrámu. Tedy na tom náklaďáku, Porshe tak odolný nejsou, i když stojej mnohem víc, takže jsme museli na policii a já ztratil hodinu času.

Já vám nevím, ale přece když jsem malej, slabej a tlačí se na mne nějaká obluda, tak uhnu! Kdybych tohle v 68ým nepochopil, když se na nás tlačil Sovětský svaz, kdybych prostě nezahnul, tak jsem tam dodnes a nikdy jsem žádnýho Porshe ani neviděl, natož odřel.. a taky neztratil hodinu na policii v Hornsby. Což je v pořádku a pořád lepší, než ztratit peněženku, ale že jsem druhý den odřel i své auto a to ještě v carportu, to je neodpustitelné...

text  © Stanislav Moc,  19.10.2006

DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...  nebo v sekci  LITERATURA