Martina Pfeffer:  Hurá, poctivci ještě nevymřeli!
Hurá, poctivci ještě nevymřeli!
 
Já nevím, jak vy, ale já jsem expert na ztrácení či zapomínání: V létě sluneční brýle, popřípadě deštník, v zimě zase rukavice, v horších případech pak klíče či peněženku. I když v mém případě existují i výjimky: Pletené palčáky za babku se mě drží několik let, jakékoliv kožené rukavice od Ježíška nanejvýš týden.
Jakmile jsme se ovšem všichni „zmobilnili“, rozšířil se seznam ztrát a nálezů o dalšího života důležitého doplňku našeho všedního života: Mobilní telefon. A tak i v naší rodině šílíme, hledáme, ztrácíme a nalézáme. Buď zapomenu, kam jsem tento prostředník mezi životem ženské na mateřské a  normálním pozemským životem odložila, a pak mi nezbývá než čekat na  vysvobození po mně toužícím volajícím. Nebo se stane nejoblíbenější hračkou dvouleté dcery a já pak žadoním, vyhrožuji a vyhledávám možné skrýše mojí čiperky. Ovšem jedničkou v hledání nebo ničení mobilů je bezpochyby moje drahá polovička. Uznejte sami: 
 
Nokia I. – utopena vloni v srpnu při divoké pánské jízdě na jednodenním sjíždění Vltavy. Místní vodník se mohl těšit hned dvakrát! Ještě poněkud podnapilí vodáci-amatéři do sebe vrazili loďkami právě ve chvíli, kdy oba horlivě vyťukávali esemesky. Následoval krach podobající se zkáze Titaniku a pak už jen tichý žbluňk!
 
Nokia II. – vypraná a vysušená v krásné nové pračce. Hádejte, kdo poprvé otestoval náš stopařský talent?! Naše čiperka našla tentokráte geniální úkryt, takže po dvou hodinách praní a vysoušení byl telefon krásný, čisťoučký a my jsme si ho mohli dát akorát tak za rámeček!
 
Samsung – uloven, odcizen partou kluků se zeleným kohoutem na hlavě. Když se můj muž vracel posledním metrem domů z podnikového dýchánku, přisedli si již zmínění krasavci. On okamžitě pochopil, že i přes svoje sportovní vlohy v prázdném vagóně nad ocvočkovanými spoluobčany nevyhraje. Samsunga bez protestů vydal, a tak toto setkání sice přežil bez permanentního make-upu, ovšem rodinný rozpočet ochudil nejen o koupi nového mobilního telefonu plus SIM karty, ale ještě o pár stovek za pár nočních hovorů. 
 
Ovšem zhruba před měsícem se přetrhl onen řetízek smůly! V zápalu horečné diskuze s pracovním kolegou a lahodného pojídání sushi, maki a jiných delikates, se zkrátka nevědomky zapomnělo na zánovní Motorolu. Nic netušící muž – vášnivý cyklista – se vrátil večer domů z práce a hned zmizel v koupelně. Připravovala jsem právě večeři, když se mi rozezpíval můj telefon a  na displeji Georg.
„Miláčku, potřebuješ umýt záda?“
„Hmm, doblý večel, tady Halumi Kanzaki. Vy u nás mobil nechal, my čekali, že pšijdete, vy nikde. Kam vam ho můšu pšivést?“
Nejdříve jsem se omluvila za „umytá záda“, potom jsem poděkovala s nabídkou, že právě vymydlený choť si na kole svůj mobil rozhodně vyzvedne sám. Bez večeře a dobře mu tak! Ovšem poněkud komický cizokrajný hlásek, s námahou lovící každé slovíčko, trval na svém, že bez problému zapomenutý předmět osobně doručí.  A tak jsem mu s výčitky svědomí nadiktovala naši adresu.
 
Neuběhla ani půlhodina, když před dveřmi stál mladičký Asiat. S úsměvem od ucha k uchu mi radostně a zároveň s jistou asijskou ceremonií podával telefon. Jakmile uviděl, jak sahám po peněžence, už se bral na odchod: „To je nolmálka, nejste plvní!“ a ztratil se jako pára nad hrncem. Najednou mě zahřál krásný pocit, že slušňáci v naší společnosti  ještě opravdu nevymřeli!
Slavnostně jsem předávala manželovi jeho nalezený poklad a vychvalovala mladého poctivce. A víte co on?! „Hmm, klidně si ho mohl nechat... Stejně je to takovej nemožnej křáp.“
No, nezabili byste ho?!!! 
 A přeci existuje …
... ten malý zásadní rozdíl!

Příroda je zodpovědná za to, že rozdíly mezi pohlavími jsou tak patrné a očividné. A přece je dáno do rukou samotného člověka, aby z těchto domnělých priorit vyzvednul to nejlepší. V tomto má především zkušenost něžnější část naší zeměkoule, které byla dána již od nepaměti do vínku neustálá snaha o zkrášlování sebe samé.
S postupem času dokázaly ženy podnítit celou škálu nejrůznějších průmyslových odvětví, které napomáhají k ukojení  dámských tužeb, potřeb a snů. Ale i muži se nás snaží doběhnout. Vytrénovaná těla v podobě pěstovaného anti-pivního bříška, nejrůznější vůně, cinkrlátka v uších a jiná nápadná zkrášlovadla. Přesto je to převážně žena, jež  používá barvy, rafinované kreace z látky,  lesk a kouzlo, aby ukázala svému protějšku, že právě ona je ten krásnější exemplář. Ale ve finále všech snah a úsilí, když si  odmyslíme  kousek po kousku všechny nápomocné atributy, najednou je tu prostý člověk,  od přírody zvědavý a dobyvačný. Ovšem nastanou situace, které nás přesvědčí, jak krásně si s námi matka příroda pohrála!
 
Ještě za studentských časů jsem tišila svoji finanční nouzi v malé hospůdce, a zároveň  se přiučovala také něco o životě. Hrát si na víkendovou servírku byla celkem legrace a já zaostřila svůj pohled na lidi kolem sebe. A výsledek mé dlouhodobé praxe? Hosty dělíme na dvě zásadní skupiny: Muži a ženy!
Názorný příklad: Pánská a dámská jízda. Muži přicházejí na smluvený čas přesně a objednávka je velice jednoduchá: Osm mužských – osm piv! Možná existují světlé výjimky, například řidič s prosbou o kolu, ale všech osm objednává zároveň, neloudají se a nepřemýšlejí „nad nesmrtelností chrousta“!

U „dámského“ stolu to ovšem vypadá zcela jinak: Některé dámy nemají absolutní pojem o přesnosti. Osm žen přichází zpravidla k osmi rozdílným časům. Jestliže se zeptám těch prvních, co si budou přát, dostanu většinou odpověď: „Ještě očekáváme společnost!“ Jedné ujel autobus, druhá musí nakrmit dítě nebo manžela, anebo obojí! Třetí? Ale – pes jí rozkousal pasující zelené boty a ona se musí kompletně převléknout, aby vše dohromady ladilo. No uznejte, k zelenému saku červené sandály?! Skandál! Co by tomu řekly ostatní?!
Jakmile se ale objeví další dvě, nedočkavě a  horlivě mávají, jestli si konečně mohou něco objednat. Dobrá, trpělivě čekám na objednávku.
„Tak co si mám objednat, možná jeden čaj. Ach, raději ne, potřebuji vzpružit, tak snad kafíčko. Víte co, přineste mi jedno cappuccino. Ale s pořádnou pěnou a bez cukru!” Ty ostatní ještě stále rozmýšlejí, nakonec se rozhodnou pro suché bílé víno a jednu minerálku.
Když konečně opouštím stůl, stačí na mě jedna z dam decentně zavolat: 
„Prosím vás, místo té minerálky také jedno cappuccino, s cukrem!” Hmmm, hmmm, stačím vyloudit souhlasný úsměv. 
Na cestě do výčepu se jen letmo zeptám u druhého - pánského  stolu: „Dáte si ještě něco?” Samozřejmě, pánové si objednávají to samé a já si poznamenávám osm piv.
Když jsem donesla víno a dvě cappuccina, přisedly si další dvě dámy. „Přineste mi prosím jedno latte machiato“. „Mně jednu matonku, ale perlivou!“. Když jsem bleskurychle splnila  jejich přání, konečně dorazily chybějící dámy.  Nejdříve si vyžádaly nápojový lístek, aby po jeho zhruba dvacetiminutovém studiu došly k názoru, že si dají minerálku: Jedna bez ledu, druhá ráda s jablkovým džusem. Při servírování jsem ještě stihla notovat rozkaz od druhého stolu: „Ještě jednou“ a informace byla okamžitě uložena do paměti.
Mezitím mě při servírování minerálek dáma s bílým vínem požádala ještě o jednu neperlivou vodu. „Přejete si ještě něco?“ ptám se raději všech a potlačuji skřípání zubů.
„Děkujeme, všechno je v pořádku“. Nejsou sladké?! Servíruji další minerálku. Samozřejmě si během pěti minut jedna z dam popřemýšlela, a ráda by si objednala cappuccino. Dívám se ještě jednou tázavě na ostatní dámy, vyptávání ovšem vzdávám.
A pak přichází velké finále: placení! Pánové zaplatí s tučným spropitným, poděkují srdečně a jsou pryč - dámy hledají nekonečně dlouho ve svých drobných, zaplatí s malým spropitným a zůstávají minimálně půl hodiny v nekonečném loučení.
 
Co zbývá dodat: Vive la petite difference !

text  © Martina Pfeffer, 21.10.2006
první grafika © www.ateo.cz
 
DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...  nebo v sekci  LITERATURA

OHLASY

Nic není náhoda
 
"Chybovat je v povaze každého člověka, ale jen hlupák ve svém omylu setrvává."
Cicero
 
Mám pár známých, u kterých zcela bezpečně poznám, odkud mi telefonují. Když je jejich hovor rozmáchlý, plný pomlček a otázek, je mi jasné, že nevolají ze svého telefonu. Krátký, věcně informativní telefonát prozrazuje, že dotyčný bude muset za hovor zaplatit z vlastní kapsy.
Nedávno se mi na displeji objevilo cizí číslo volajícího. Proto mě překvapilo, když se na druhém konci ozval syn. Nutně mi potřeboval sdělit, že: Letos nepojedou na hory, kanárek má avitaminózu, soused nové auto...
"Ty, poslyš," přerušila jsem ho, když hovor trval více jak deset minut, "odkud voláš?"
"Z práce. Proč se ptáš?"
"No jen jsem ti chtěla připomenout, že hovor z pevné linky na mobil tě bude stát dost peněz..."
"Ale nebude," zasmál se on. "Tomu zlodějovi šéfovskýmu nedám nic! Okrádá nás na platě, tak si to vybíráme alespoň takhle..."
"Tak to byste snad měli řešit jinak," zvýším hlas. "Takhle to je totiž prachobyčejná krádež, a jako každá špatnost se člověku vrátí!“
"Ale houby," odtuší syn. "To by to přece ve světě vypadalo jinak! Rozhlídni se kolem sebe, kolik zlodějů si u nás žije jako v ráji."
"Všeho do času," řeknu a zavěsím.

Večer mi to však nedá a pokouším se synovi zavolat. Nic. Mobil je němý. Volám tedy snaše a dozvídám se, že synovi telefon spadl do bazénu a je definitivně zničený.
"Páni," skoro se až leknu, "tak to si teda boží mlýny opravdu přichvátly!“
 
Libuše Čiháková, l.cihakova@quick.cz  22.10.2006