Jednou z nejstarších rukodělných výrob, která se po letech vrací na výsluní zájmu lidí, je drátování. Práce s obyčejným drátem, ze kterého lze šikovnou rukou za pomocí jednoduchého nářadí vykouzlit nejrůznější předměty, roztodivné tvary i ornamenty, má u nás bohatou historii. Svébytný obor lidové výroby, který před dvěma stoletími přivedli k dokonalosti především slovenští drotári, se postupně zdokonalil a povýšil až na roveň uměleckého řemesla. Dnes se v Čechách, na Moravě a především na Slovensku drátenictví souběžně rozvíjí ve třech rovinách – řemeslné, umělecké a amatérské. Jedním z nejlepších slovenských uměleckých dráteníků současnosti je Jaroslav Rod.  S tímto příjemným a stále pozitivně naladěným chlapíkem se můžete během roku setkat na jarmarcích a výstavách v Praze, Brně, Olomouci, Českých Budějovicích, Berouně, Teplé u Mariánských Lázní, Rožnově pod Radhoštěm, Bratislavě, Trnavě, Trenčíně i ve své domovině – v milované Dubnici nad Váhom. Náš rozhovor byl pořízen ve třetí říjnové dekádě na výstavišti v Českých Budějovicích.

■  Co Vás, Jarku, přivedlo k drátenictví a co pro vás znamená?

„K drátenictví mne kupodivu přivedla manželka. Divíte se? Je to prosté: Když si vezmete za manželku úspěšnou designerku, tak v podstatě nemáte na vybranou. Se svým výběrem jsem však spokojený. Mám totiž rád práci, která se vyvíjí a kde je stále něco nového. Rád stojím před náročným úkolem, kdy je potřeba přemýšlet, hledat a nalézat, jak návrh co nejlépe realizovat. Na uměleckém drátenictví je z hlediska tvorby asi nejzajímavější právě ono hledání, protože - i když se to na první pohled nezdá - možnosti drátenických technik ještě nejsou ani zdaleka vyčerpány.“


 

■  Pocházíte z regionu, kde má drátenictví tradici?

„Kdepak. Narodil jsem se v Praze-Strašnicích, chodil tu do školy i maturoval. Jednou jsem jel na celé prázdniny do Liptovského Jána. Město i jeho okolí se mi zalíbilo a já věděl, že jsem chycen.

Od té chvíle každá moje cesta v době volna vedla právě sem - na Slovensko. A když jsem pak shodou okolností i na vojnu narukoval do Brezna, rozhodl jsem se, že zde již zůstanu. Navíc jsem tu potkal i svoji budoucí ženu Marcelu, která v Kremnici vystudovala uměleckou průmyslovku. Rozhodování o tom, kam po vojně, pak už bylo pro mne jednoduché: odložil jsem vojenský mundúr, naposledy na bráně zasalutoval službukonajícím dozorčím a pospíchal do Kremnice.“

      

■  Může se nadšenec, jen tak pro radost a pro potěšení z tvorby, pustit do drátování?

„Ovšemže může. Není to tak těžké. Stačí opravdový zájem, určitá míra zručnosti, trpělivost a chuť učit se něčemu novému. Technologické postupy dráteníků při výrobě běžných předmětů nejsou nijak složité, ovšem umělecká tvorba předmětů s dekorativními funkcemi je už obtížnější. Je dobré vědět, že základem techniky vždy bylo a je ruční ohýbání a vázání drátu. Pájení a svařované spojů již znamená výrazné porušení technologické čistoty. Přiznávám, že někdy jsou však tyto moderní postupy při tvorbě nezbytné.

Víte, nejprve člověk musí vědět, co vlastně chce dělat, a podle toho si pak zvolí odpovídající metodu a materiál. Když si chceme oplést krásný hrneček na kávu, musíme vědět, že je na to třeba ocelový drát, a technologii musíme zvolit takovou, aby byl náš oblíbený hrneček nejen pěkný, ale i funkční. Jednoduchá síťovina jej dokáže ochránit před rozbitím, složitější způsoby s ornamentálními nebo geometrickými motivy zase zvyšují jeho estetický účinek. U výtvarných věcí musíme zvolit pevnější nosný drát a k tomu přišijeme prvky tenčí - „aby to vypadalo.“ Největším problémem je sladit barvu použitých drátů tak, aby drát stejné barvy byl k dispozici v různé síle. Základem je měděný drát. Pro snadnější údržbu dáváme přednost drátům, které se používají na elektromotory a transformátory. Pak není problémem výrobek opláchnout vodou, aniž by podléhal korozi, pokud ovšem koroze není součástí našeho výtvarného záměru.

S potěšením pozoruji, že drátenictví (zejména jemnější práce a práce s výtvarným akcentem) nyní prožívá renesanci. Na Slovensku, ale i v Čechách se pro zájemce o drátenictví dokonce pořádají praktické odborné kurzy. V Praze dobře funguje vzdělávací Cech česko-moravských uměleckých dráteníků, a tak není problémem dostat na řemeslníky kontakt. Navíc je v knihkupectvích k dostání solidní odborná literatura. Nejlepší ze všeho však je, když zájemce vidí na vlastní oči, jak se co dělá a když se může od mistra učit přímo.“
 

■  Předvádíte hodně?

„Poměrně často a rád. Dávám přednost tradičním folklórním festivalům a skanzenům, ve kterých pořadatelé provozují řemeslné jarmarky, a nebo jezdím tam, kde se předvádí tradiční řemeslná výroba. Jsem potěšen, když vidím, že lidé mají o rukodělnou práci a o tradiční řemesla našich předků opravdový zájem.“

■  Má, Jarku, řemeslo budoucnost?

„Jsem přesvědčen o tom, že každé řemeslo, stejně tak jako každá poctivá práce, má budoucnost. Ať je to řezbář, košíkář, hrnčíř, perníkář, dráteník, kovář nebo dekoratér, vždy v jejich výrobcích najdete nejen nezaměnitelný otisk rukopisu konkrétního člověka, ale i magický závan odkazu našich předků.“

text a foto © Milan Richtermoc, 26.10.2006

DOPORUČUJEME:  
další články z rubriky  VÍTE, ŽE ...?  nebo v sekci PUBLICISTIKA