Martina Pfeffer:  Klapy klap... aneb rozjímání nejen o Jarošově mlýně

Mám jednoho virtuálního přítele, který bydlí v cizině stejně jako já. Protože nás dělí několik stovek kilometrů, občas si spolu „zaskypujeme“, čili internetově zatelefonujeme a pohudrujeme si.  Jak to v Čechách chodí od desíti k pěti, od politiky až po nemožné televizní vysílání v ještě nemožnější soukromé televizi, a proč v naší náhradní zemi fungují morální a etické hodnoty mnohem lépe, než v českých luzích a hájích.
Nedávno mi ovšem poslal e-mail, který mě moc zarmoutil. Kromě jiného mi napsal:
„Čím dál více se mi do Čech nechce a v posledních měsících jsem to už omezil na minimum. Až jednou nebude maminka, tak tam přestanu vůbec jezdit. Nelíbí se mi tam a mám z téhle země hrůzu, a stydím se, že jsem se tam narodil“. Víte, vůbec nic mu nezazlívám a do jisté míry ho chápu. Když jsem začala v Praze žít s mým rakouským manželem, častokrát jsem se divila, proč se rozčiluje nad dopravní pokutou „bez lístku“, nad pralinkami pro pana doktora, nad tučnou obálkou za dítko, toužící po studiu na vysoké škole. Když musel náhodou ve tři hodiny v noci na zubní pohotovost,  téměř na kolenou mě prosil, ať ho zavezu za hranice, protože si připadal jako v technickém muzeu. Zhýčkaný cizinec? Ale vůbec ne! Stačil mi jeden rok života ve Vídni a začala jsem ho chápat. Ne, ani tady není všechno dokonalé. Jenže s policisty se zásadně nesmlouvá, doktoři od vás nic neočekávají a studovat může každý, kdo složil maturitu – i bez tučných obálek!

Přesto celých jedenáct let mého zahraničního pobytu nedám na moji rodnou zemi dopustit. I když mi před časem v Praze vykradli auto, naštvala mě protivná prodavačka a doktorka stanovila špatnou diagnózu mojí dcery, což zapříčinilo pozdější hospitalizaci ve vídeňské nemocnici s četnými komplikacemi, přesto jsem hrdá na moje české občanství - z přesvědčení. Protože Čechy a Morava neznamenají jen zkorumpovanou politiku, ukradená auta, otrávené prodavačky a televizi Novu. Pro mě jsou to převážně obyčejní lidé, kteří hovoří stejnou řečí jako já, a kteří se nenechají zkazit  a přes všechna negativa kolem sebe zůstali věrni svým ideálům.

Přesvědčují mě o tom články v Pozitivních novinách a taky lidé v zahraničí, kteří investují peníze a čas, aby pomohli dětem či postiženým lidem ve své rodné zemi, anebo plný sál nadšenců kroměřížské sokolovny, kteří přijdou podpořit svoje vídeňské komedianty. A v nedávné době přispělo setkání s lidmi v Jarošově mlýně k hřejivému pocitu, že se za svůj český pas nemusím ani trošku stydět!
 
 
Znám jedno údolí, znám já pěknej mlejn...
 
"Na úpatí strmé stráně "pod Babkama"
(to jest pod zakrnělým lesem),
kde na struze, do níž "stávkem" vodní síla z Bytyšky,
čili Bílého potoku od Byteše tekoucího, je svedena,
mlýnek s pilou stával …"
 
Na začátku léta jsme si s mojí skvělou přítelkyní Aničkou udělaly výlet do Jarošova mlýna ve Veverské Bitýšce. Jednak mě inspirovaly přátelské e-maily, které ve mně vzbudily zvědavost na  pana mlynáře, jednak moje přítelkyně-iniciátorka obdivovala zase pěkné internetové stránky s fotografiemi a průpovídkami, takže i ona byla zvědavá na toto muzeum cechu mlynářského. Panu mlynáři jsem zavolala, slovo dalo slovo, a tak jsme v neděli dorazily na místo činu. Musím se přiznat, nejdříve jsme obě byly dost rozčarované. Čekaly jsme starý mlýn s vodním kolem a nejraději i s vodníkem a jeho vrbou - zkrátka v našich představách chyběla jen princezna ze mlejna! Jenže my stály před čtyřposchoďovou omšelou budovou ze třicátých let a strohý dojem doplňovala škodovka na nádvoří, která snad pamatovala Gagarinův let do vesmíru. Z našeho rozčarování nás ale vysvobodil pan mlynář a jeho mladá dcera. Přivítali nás s otevřenou náručí a sympatická slečna Edita si nás hned ulovila na voňavé „vodníkovy dušičky“, které nám padaly „rovnou do ledvin“. Měla jsem pocit, jako bych přijela ke své rodině po pěti letech odloučení.
 
Zatím co nás obletovala pohostinná slečna Edita, pan mlynář vyprávěl nejen svůj osud kluka ze zestátněného statku, ale hlavně o vyženěném mlýně. S každou novou historkou byl mlýn i jeho ochránce stále zajímavější.
(O historii se blíže dozvíte na internetových stránkách www.jarosuvmlyn.cz ).

 
Po téměř dvouhodinové důkladné prohlídce zajímavého technického interiéru s unikátním dřevěným vybavením, jež bylo v roce 2002 vyhlášeno za národní kulturní památku,  kdy už jsem zhruba věděla, jak se mouka mele a jak vznikají oblíbené ovesné vločky, na mě najednou padla nostalgie dob dávno minulých: V mých uších hrála zvonkohra strojů, ucítila jsem vůni čerstvě semleté mouky a kromě klapotu důmyslného zařízení jsem v duchu slyšela i moji moudrou babičku, která mi už jako malé holce vštěpovala do hlavy: „Pod drsnou kůrkou se skrývá měkké jádro“.  Pořekadlo vztahující se nejen na nás smrtelníky.  A já se v duchu povznesla nad můj první dojem a nechala se očarovat krásným „jádrem“.
 
Po prohlídce  k nám zavítal ještě rodinný přítel pan Kratochvíl, který si na nás celou dobu počkal, jen aby nám ukázal svou opravdu unikátní sbírku historických pečetí. A dál? Ještě jsme poseděli a povídali – jako za starých dobrých časů. Na otázku, proč vlastně opatrují tento rozlehlý, ale už nevýdělečný mlýn, mi slečna Edita s jiskrou v očích bez zaváhání prozradila: „Pro nás je to památka na babičku a dědu. Jakoby tu byli celou dobu s námi!“ Když jsme se loučily, tak jsme ještě každá dostala dárek na cestu z muzejního obchůdku.
 
Ptáte se, co má společného začátek mého příběhu s Jarošovým mlýnem?!
Mlýn doslova volá po nutných rekonstrukcích, všude je cítít velký nedostatek peněz. Ale za celou dobu si nikdo nepostěžoval, nikdo nenadával. Pan mlynář s dcerou nás vřele pohostili, věnovali nám svůj čas, snažili se. Lidé, kteří mají sami málo se i o to „málo“ rozdělili s námi, naprosto cizími lidmi. Jsou to totiž lidé se srdcem na dlani.
 
Když jsme se vracely zpět do naší „ciziny“, tak mě hřálo u srdce, že pohostinnost, uctívání rodinných tradic, i když „to zrovna nic nenese“ – spíš naopak, jistá dávka bohémství či chcete-li cimrmanovství, to jsou vlastnosti, kterými se my Češi můžeme rozhodně chlubit. A kdo mi nevěří, ať se sám přesvědčí!
 
Ještě jednou vám, pane mlynáři a slečno Edito, velice děkuji. Za váš čas, vodníkovy dušičky a za moje  ideály o nás Češích!

text a foto  © Martina Pfeffer, 11.11.2006
 

OHLAS

(zasláno Václavu Židkovi) 

Poděkování … 

... Vám, jako předsedovi Redakční rady PN a panu Pavlu Loužeckému, šéfredaktorovi a vydavateli PN, ač nás osobně neznáte, děkujeme za Vaši důvěru a vydání souhlasu k sepsání a k následnému zveřejnění článku Klapy, klap …, který po osobní a pro nás nezapomenutelné návštěvě velmi citlivě, láskyplně a se svým osobním vyznáním k zemi, kde se narodila, sepsala paní Martina Pfeffer z Vídně.
Paní Martiny si velmi vážíme a děkujeme jí nejen za zájem, návštěvu mlýna, ale i ochotu a nám věnovaný čas. Každý z nás občas potřebuje takové to „poklepání na rameno“ a pár slov o tom, že třeba nějakou práci, která se mnohým jiným může zdát neúčelná a k ničemu, nedělá zbytečně, a o to víc nás těší, že se najdou lidé, kteří naši snahu a úmysl dovedou pochopit a ocenit. Velmi příjemné a milé bylo zcela bezprostřední setkání s paní Martinou Pfeffer a se stejně milou paní Aničkou Vaďurovou, výbornou a obětavou náčelnicí divadelního spolku Vlastenecká omladina ve Vídni. 

Ing. Karel Zatloukal, mlynář
Jarošův mlýn - Muzeum řemesla mlynářského a kulturní památka ČR
Na Bílém potoce 89
664 71 Veverská Bítýška
tel:. +420 549 421 444, +420 777 140 523
e-mail: info@jarosuvmlyn.cz
www.jarosuvmlyn.cz

 
NEPŘEHLÉDNĚTE:   další články v rubrice  ZAMYŠLENÍ  nebo v sekci PUBLICISTIKA