Jiří Suchý:  Za našich mladejch let
Každá generace postupně dochází k onomu známému „Za našich mladejch let to bývalo lepší než dnes“.
Když jsem byl mlád, smál jsem se těmhle názorům tatíků, a teď, když už jsem méně mlád, přistihávám se občas, že si myslím totéž. Samozřejmě, že v tom hraje roli i jistý sentiment, vyrábějící z minulosti jakousi romanci, která v konfrontaci se syrovým dneškem neobstojí. Ale určité věci se skutečně pohoršily.
 
Ne, nechci se řadit k těm, co operují faktem, že dřív stála houska třicet halířů. Tolik? Za mých mladých let vzpomínali staří na dobu, kdy se taková houska sehnala za krejcar. Dokonce mě ani neirituje současná móda, která občas dráždí mé vrstevníky. Spíš se pozastavuji nad tím, jak snadno ta mladá generace odepisuje minulost.
Není to tak dávno, co průzkum odhalil, že jméno Jan Palach jí jen matně připomíná něco, o čem slyšeli ve škole. To se mnou lehce zamávalo. Tahle ignorance není specialitou české mládeže.
Před několika léty se v televizním dokumentu ptali na ulici, kdo je to George Gershwin. Místo odpovědi, že je to zakladatel moderní americké hudby, pokrčili rameny. Myslím, že by u nás Jaroslav Ježek nedopadl o moc líp.
A teď dokonce čtu v novinách, že 28. říjen by se nemusel zas tak slavit, jelikož to datum už nikoho nevzrušuje. Neznám autora, ale vsadil bych se, že neprožil tu první republiku, kdy i na mne, tehdejší dítě, dýchla ozvěna roku 1918, že neprožil protektorát Böhmen und Mähren, kdy tato ozvěna, kterou jsme si nedovedli ubránit, nám byla osudově odebrána. Nezažil snad ani první poválečný 28. říjen, kdy se národ zvedl z nelichotivé polohy, a tak, autor, neobtěžován historií, snadno se zříká jejích velkých okamžiků, kterých zase nemáme tolik. Jestli přesto prožil tyhle chvíle a neváží si jich, pak je to horší, než jsem si myslel.
 
Když jsem se přiznal k onomu „za našich mladejch let to bývalo lepší“, měl jsem na mysli právě náš vztah k minulosti. Nezažil jsem první světovou válku ani císaře pána, ale přesto jsem hleděl s obdivem na statečnost našich legionářů, na vytrvalost a sílu těch několika málo lidí, kteří vrátili našemu národu sebevědomí.

Ale jak se tady svěřuju papíru, dostavují se pochybnosti. Nemluvím náhodou jen za tu citlivější část svých generačních souputníků? Není ono to dneska stejné? Není úcta k minulosti záležitostí jen těch, kteří k tomu mají intelektuální a citové předpoklady? Nebyla většina mladých lidí i v oněch třicátých a čtyřicátých létech taky natolik pragmatická, že se nechtěla zdržovat proklamovaným respektem k tradici? No nazdar!

Teď si uvědomuju, že mí životní divadelní vzoři V + W si rozverně utahovali z „fangličkářství", jak nazývali náš sklon k oslavám. Byliť tenkrát ve věku postpubertálním, když začali proti němu brojit... Jak ono to vlastně je? Je to klasické tvrzení, že za našich mladých let to bylo lepší, pravdivé? Nemělo by se opravit na „za našich mladých let to bývalo stejný"?
                                                                                                                             (fejeton z roku 2002)
 
  12.11.2006
  text  © Jiří Suchý
 
DOPORUČUJEME:   další články v rubrice 
ZAMYŠLENÍ  nebo nebo v sekci PUBLICISTIKA