Hana Rubišarová:  Brouk Pytlík aneb Chytří lidé mezi námi
Brouk Pytlík aneb Chytří lidé mezi námi
 
Jistě někdo z vás pochopí, co mám na mysli, řeknu-li pojem ,,brouk Pytlík.“ V první řadě každého napadne Ondřej Sekora a jeho legendární Ferda Mravenec.
Odtud se vlastně toto označení vyvíjí.
Sekorův brouk Pytlík se v jistém smyslu dá přirovnat k literárnímu typu, neboť právě lidí, pro něž využijeme tohoto názvu, se vyskytuje v naší společnosti opravdu hojné množství.
Jak se tento druh pozná?
Zcela jednoduše. Obvykle totiž, jak z jejich chování vyplývá, všechno vědí, a ač kolikrát mluví naprosté nesmysly, nikdo jim jejich názory nevyvrátí. Dojde-li k určitému dialogu, v němž jeden z komunikujících je právě takový ,,Pytlík“, častokrát může zcela normální rozhovor vyústit až v pořádnou hádku. V těchto situacích uděláme možná nejlépe, zvolíme-li ústup.  Přesvědčení těchto jedinců zdá se většinou opravdu silné a nenechají si svůj názor vyvrátit za žádnou cenu, i když tím mnohdy své okolí obtěžují. Nevadí jim, co si ostatní myslí, neustále si ,,melou“ to své a nic jiného je nezajímá.
Často o rozebíraném tématu nemají ani potuchy. Jsou schopni radit chirurgovi, jak držet skalpel.
Okolo mě se těchto případů vyskytuje poměrně dost. A vždy, když trávím čas ve společnosti těchto lidí, dochází ke zmíněné situaci, končící dlouhou výměnou názorů. Příčiny těchto sporů bývají ve většině případů opravdu banální, až směšné. Naposled jsem si jeden z těchto rozhovorů nahrála a při zpětném poslechu nabyla zjištění, že právě tento člověk, jemuž náleží svrchu uvedené označení, se od původního tématu dostal až k naprostým hloupostem, nedávajícím žádný smysl.
Občas se musíme nad pevností jejich přesvědčení pozastavit až s obdivem.
Tyto situace nás mohou rozesmát, ale leckdy jejich chování ústí až v obtěžování. Někteří tito jedinci mají schopnost společnost kolikrát až otrávit.
Může nastat i situace, kdy svým úpěnlivým a rozhodným přesvědčováním o své pravdě druhého zcela znejistí a najednou ani on vlastně nezná pravdivost věci, a to obvykle značí vítězství oponujícího ,,brouka Pytlíka.“
Jak se tedy ubránit?
Mnohdy stojí za nejlepší řešení zvolit ústup – ne snad přiznat protivníkovu pravdu, ale odmítnout pokračování rozhovoru na dané téma. Ze zkušeností totiž vím, že potvrdíme-li tomuto ,,broukovi“ jeho přesvědčení, akorát se tím posílí pro příště.
Na druhou stranu se ale někdy stane, že daní lidé o svém chování vědí, ale zkrátka neumějí přestat, a přiznávají své nikam nevedoucí hledání nesmyslných argumentů se zdůvodněním obavy z prohry. Ovšem existují i tací, co vše činí nevědomky a zcela vážně. Stojí však za uznání jejich nevinnost v tomto směru. Leckdy nikoho z nich ani nenapadne, jaké přezdívky se jim dostává.
Každý z nás má však mouchy jiné, nad nimiž se kolikrát stojí za to taky zamyslet. Berme lidi jako tvory chybující.
Jako ,,brouci Pytlíci“ nikdy nevymizí z naší společnosti, tak se lidé nezbaví svých chyb. Zkrátka nikdo není dokonalý!
Kouzelná babička
 
Určitě nemám na mysli známé babičky s berličkou, nůší na zádech, jež v převleku zkouší dobrotu toulavých Honzů, chtějících poznat svět, to opravdu ne. Já tuto kouzelnou babičku popravdě ani neznám.
Před pár lety, když se u nás před domem ještě scházela parta místních dětí a pořádaly se nesmrtelné hry, se skoro pravidelně zpoza rohu vždy objevila tato paní.  Tvořila ji drobná postava a nikdy nešla bez své tmavé nákupní tašky. Líbil se mi její stálý úsměv, styl chůze, bylo nemožné přehlédnout její sympatickou a milou tvář. Naše setkání se nikdy neobešla bez pozdravu, pokaždé na mě zaostřila, kdo jí to vůbec přeje dobrý den, usmála se a vesele pozdrav opětovala. Tato pravidelná střetnutí mi přinášela radost. Působila na mě hrozně zvláštním a tajemným dojmem. Nikdy jsem ji nespatřila s nějakým člověkem, vždy šla sama, to mi na druhou stranu přišlo líto.
Naše další setkání začala každé pondělí.  Pondělní rána před odchodem do školy ve mně vzbuzovala zvláštní napětí zda se potkáme – velice mě to bavilo. Místem střetů byla pasáž za naším domem. Už zdálky byl vidět její úsměv, jenž mě vždycky zvláštním způsobem zahřál. Mimo pozdravu ještě přidala přání pěkného týdne a mně se zdálo, že potom opravdu pěkný byl.
Jednoho dne ale naše potkávání skončilo. Společná místa vidění zůstala zvláštně prázdná. Musím přiznat, že se mi po ní zasteskne i teď po letech. Opravdu jsem si z ní vytvořila jakousi kouzelnou babičku, která dokázala potěšit svým milým úsměvem a příjemným tónem, zkrátka celá její osoba vytvářela ve mně pocit jakéhosi sluníčka. Vytvořila jsem si k této tajuplné cizí paní zvláštní vztah, měla jsem ji moc ráda, i přesto, že jsme si byly ve skutečnosti úplně cizí. 
Mrzí mě její nikdy neobjevená totožnost, i když to mi asi dávalo ten pocit její kouzelnosti.
 
text © Hana Rubišarová, 13.11.2006

DOPORUČUJEME:  další články v rubrice  POHLAZENÍ nebo v sekci LITERATURA