Jitka Vykopalová: Člověk nemůže věřit všemu, co noviny píší!

Člověk nemůže věřit všemu, co noviny píší!
 
Mám k tomuto tvrzení názorný příklad z vlastní zkušenosti: Švédské noviny mívají někdy až 64 stran, tak to je i docela fuška je celé přečíst.
A mně se často sejdou až tři různé deníky denně, ze kterých vyhledávám a překládám pro naši činnost potřebné aktuální články. Proto, když už nevládnu číst vše najednou, ale zdá se mi být něco zajímavé, vytrhávám si stránky a články si čtu později, třeba při cestě z práce. Tak tomu bylo i s touto zajímavou stránkou, kde mě nejprve zaujal článek o úžasném odhalení zatajované skutečnosti jedné tragické historické události v dynastii Habsburků…v tu chvíli jsem pomyslela na pana Drocára, jak mu ”zasvítí oči úžasem” až mu tu novinku řeknu…(už si ani nevzpomínám, zda mu tou zprávou zasvítily, myslím, že ani ne, protože on toho ví tolik, že ho z historie leccos tak hned nepřekvapí.)
Ale jiný článek na stejné stránce mě doslova ohromil: Jakým pompézním způsobem byli dříve přijímáni noví velvyslanci ve Švédsku! Zajímavé, pomyslela jsem si, to by bylo něco, oč bych se mohla podělit se čtenáři PN.
Byla jsem hrozně zvědavá, co se v článku píše, ale jelikož jsem měla za sebou perný pracovní den a cestovala jsem přeplněným metrem v dopravní odpolední špičce, bylo dost obtížné se plně soustředit na čtení. Tak jsem text ”přeletěla letmo očima” a zapamatovala si to nejdůležitější a nejzajímavější, to ostatní, např. některá švédská slova, se kterými jsem se ještě nikdy nesetkala, jsem jednoduše přeskočila s myšlenkou, že až to budu písemně překládat, tak se k tomu vrátím.
 
Druhý den, aniž bych si článek detailněji přečetla, mě napadlo, že bych měla nejprve požádat o povolení autora článku k publikaci do jiného média, abych se nedostala do problému s autorským právem, a nebo abych to nepřekládala zbytečně, kdybych povolení nedostala. Vyhledala jsem proto redaktora zmíněné stránky novin a zavolala mu. Kupodivu zvedl okamžitě sluchátko, takovou rychlost jsem ani nečekala. Celá potěšená jsem mu sdělila, jak mě článek zaujal, jaké to muselo být krásné, celá ta ceremonie, a že jsem Češka, žijící ve Švédsku, a že mě mrzí, že to bylo právě po incidentu s českým velvyslancem, kdy to vše bylo ukončeno.
Náš hovor byl na obou stranách veden ve vážném tónu. Ovšem jen do chvíle, kdy jsem požádala, zda mohu článek pro naše čtenáře přeložit do češtiny a dát ho na web - zda mohu dostat na to autorské právo od autora článku. Vyslovil se, že má obavu, že nikoliv, že si myslí, že to nebude možné. Zamrzelo mě to, ale nevzdala jsem se. Požádala jsem ho, zda by mi dal kontakt přímo na autora článku, že mu zavolám sama. To už ale z jeho hlasu začalo být patrné, že se usmívá a záhy mně vysvětlil, že jsem byla napálena, že je to bluf, že je to vše vymyšleno! Zalapala jsem po dechu a cítila se v ten moment jako největší nevzdělanec na světě. Jak jsem se jen ztrapnila! Proboha, proč jsem si ten článek nepřečetla pořádně, určitě bych na to přišla sama, že to takhle nemohlo být. Ne nadarmo se říká: dvakrát měř a jednou řež! V té trapné situaci nepomohlo ani to, když mi řekl, že nejsem první, kdo mu volá, že už jich bylo přede mnou několik – a Švédů. No prosím, a to je jejich rodná řeč, které dobře rozumí a znají historii, a přesto se nechali napálit!
Upřímně řečeno, i v tom kvapném přečtení článku mi bylo trošku divné, proč by nový velvyslanec měl předat kreditní karty, a ne pověřovací listiny, ale nějak dlouho jsem nad tím nedumala, četla jsem rychle dál. Pozastavila jsem se ale nad tím, že jsme za Rakouska-Uherska měli velvyslance Čech a Moravy (?!), a také se mi zdál podivný trest udělený velvyslanci, když byl za něco pokárán... Hm, teď, když to čtu, tak se tomu směji a vidím ty ”chytáky” v textu. No jo, ”po bitvě je každý generál”...
A také by mě nikdy ani ve snu nenapadlo, že by nejrozšířenější švédský deník někdy psal v ironickém duchu – za ta léta, co ty noviny čtu, jsem se s tím fakt nikdy nesetkala. Asi jsem tu předposlední stránku nikdy tak důkladně nečetla?
Inu, vše je někdy poprvé...
 
PS. Jakou jsem měla malou škodolibou radost, když mi jeden blízký známý, shodou okolností o pár dní později ukázal výstřižek z novin s tímto, pro mě již známým textem a řekl, že je to moc zajímavé, že on sám o tom nevěděl, a to tu žije téměř čtyřicet let ... Nechtějte vědět jak zareagoval, když jsem mu řekla, že je to bluf...

                                             6  Článek, o kterém je řeč  6
Jedno z tajemství hlavního města Stockholmu
Vstupní brána pro gondoly pod ministerstvem zahraničí
 
Pokud se člověk vydá z náměstí Gustava Adolfa přes Severní most a zahne doprava směrem k Parlamentu, podívá se zpátky proti Strömmen (vodní tok), zaznamená podivnou, půlkruhovou bránu pod budovou ministerstva zahraničí v úrovni vodní hladiny.To je stará vstupní brána pro gondoly, která je již dlouhou dobu zavřena a stejně tak dlouho je zapomenut nádherný podzemní sál, který nyní může jen vzpomínat na zašlou slávu a fascinující historii, a který se právem považuje za důvod, proč se Stockholm nazývá “Benátky Severu”.
Budova, ve které sídlí ministerstvo zahraničí, byla vystavěna v letech 1847-1850 na objednávku tehdejší královny-vdovy Marie Eleonory, dřívější choti krále Karla XV. Johana.
Královna-vdova měla největší zálibu v návštěvách Itálie, obzvláště Benátek, které ji vnukly myšlenku vybudovat tzv. Benátskou vodní pergolu, kouzelnou podzemní jeskyni, která se svými třpytícími se vodními plochami, zvukovou ozvěnou a iluzorní hrou světel dostala každého do stavu extáze.
Až do období let před první světovou válkou bylo zvykem, že nově jmenovaní velvyslanci byli přivezeni na gondole na ministerstvo zahraničí, aby zde předali své kreditní karty.

                      
 
Ceremonie vypadala takto:
Na nábřeží u Riddharholmu proběhlo nalodění na gondolu, která byla ozdobena švédskými vlaječkami a švédskými erby a byla poháněna zpívající posádkou s vesly. Na ulici Strömgatan, na nábřeží, stáli uniformovaní trumpetisté. Za tónů trumpet se otevřela mohutná brána a gondola vplula do prostor pod ministerstvem zahraničí, aby se záhy ocitla v nádherném skalním sále, osvětleném plápolajícími pochodněmi a kapajícími krápníky.
Operní pěvecký soubor a operní balet, oblečeni v dobovém oblečení z lesklého hedvábí, předvedli své umění čerpající ze švédských lidových písní.
Z balustrády se nad gondolu naklonil ministr zahraničí, převzal kreditní karty a přivítal nového velvyslance ve Švédsku. Vojenská jednotka vystřelila slavnostní salvu, která vytvořila ozvěnu. Velvyslanec odplul na gondole stejnou cestou zpět.
Mnoho diplomatů si ještě dlouho poté vyprávělo, že tato přijímací ceremonie byla pro ně nejsilnějším zážitkem z jejich působení ve Švédsku.
Vstupní brána pro gondoly byla zcela uzavřena po jedné dramatické události v roce 1912. (Nově jmenovaný velvyslanec Čech a Moravy propadl během vojenské salvy panice a spadl do vody. Jelikož bohužel neuměl plavat, byl kašlající a huhňající vytažen z vody.)
                                                          
PS. V té době se stávalo, že velvyslanci z různých zemí byli pozváni na ministerstvo zahraničí k převzetí důtky a pokáráni.V tom případě museli potom sami veslovat na gondole, jako zvláštní vyjádření nevůle Království švédského.

text © Jitka Vykopalová, Stockholm, 13.11.2006

DOPORUČUJEME:  další články z rubriky  VÍTE, ŽE ...?  nebo v sekci PUBLICISTIKA