FRANTIŠEK SCHWARZENBERG          *   24.3.1913, Praha         †   9.3.1992, Unzmarkt, Rakousko      Vysíláno v Rozhlase odbočky Čs. Národní Rady Americké, Chicago, 21.prosince 1957

Mým domovem je údolí Vltavy. Tam jsem vyrůstal. Tam bylo na světě nejkrásněji. Vždyť tam také znám každý kámen a každý strom, každou peřej i mělčinu. Vím dosud, jak široká jsou vrata každého jednotlivého jezu a vím, o kolik stoupla voda, když je zatopena „navigace“. Znám všechny mlýny na řece i na jejích přítocích, znám plazy a vím, jaké dříví se odkud plavilo.

Vím, ve které skále hnízdí výři, kde stojí štiky, vím, kudy přecházívá zvěř na druhý břeh i kde na jaře vykvetou první podléšky a plicníky. Vím, kde je třeba zabrat veslem či kormidlem, aby dlouhé vory nenarazily o břeh, vím, kde se máčely houžve. Znám všechny přívozy a vím, jak daleko je třeba píchat proti proudu, aby voda neodnesla pramici. Vím, na kterých stráních se dosud udržel tis a ve kterém zákampí zůstane zjara nejdéle ležet sníh. Poznal bych dosud podle zabarvení mlhy, zda stoupne či zda po celý den bude zakrývat protější břeh.

Znám každou sochu svatého Jana a vím, u kterého kříže se kdo utopil. Vím, komu která povodeň co odnesla či připlavila. Vím, kterého roku sedřela velká voda kůru na starých stromech podle břehu řeky. Vím, že bude pršet, když je slyšet hukot vlaku na červenském mostě a že bude hezky, když je jasno nad Makovou.

Podle korouhví bych dosud poznal, ze které vesnice se přes řeku převáží procesí na Svatou Horu u Příbrami.

Vím, kde se rytíř Batěk serval s orlem, kde Záviš byl popraven. Vím, kde vládli páni z Růže, Švamberkové či Zmrzlík ze Svojšína. Znám hladomornu, kde král Václav věznil svého syna a vím, kudy chodila Bílá paní.

Vím, kudy táhl Maradas a kde Karel Lotrinský převedl svá vojska přes Vltavu. Vím, kde se pásly ovce, darované francouzskou královnou z  versaillského Trianonu a kde byly postaveny umělé vodopády pro návštěvu cara Alexandra. Vím, kde pytlačili pruští vojáci v roce šestašedesátém. Znám palouk, kde poslední český král střelil daňka, vím, kde bleskem padl stoletý strom, kde začla veliká vojna a pamatuji, se které skály do vltavského údolí hleděl první president Československé republiky. To všechno totiž Vltava viděla.

Ale věděl jsem toho dříve ještě mnohem víc. Jako kluk jsem s určitostí věděl, kde bydlí skřítkové, ve které jeskyni spí draci a šarkani, na kterém palouku za nocí tančí divožínky – a Bůh ví, co jsem toho všeho ještě nevěděl.

Navrchu, za Starým Sedlem, kde lesy přecházely v pole a přítmí ve sluneční jas, tam se tomu lidé smáli a nechtěli mi věřit. Ale ve vltavském údolí mi nikdy nikdo neřekl, že to jsou výmysly. Nevím – snad mi nechtěli kazit klukovskou radost – snad si sami nebyli jisti, zda to přece není pravdou.

Vždyť to vltavské údolí bylo světem pro sebe, odloučeným od hluku a shonu roviny a města. Žilo svým vlastním životem, zasněným životem a nám se zdálo, že tam nic není nemožným, že tam máme blíž k pohádce než k zastávce železniční tratě. My věděli, že u nás přestává strohá skutečnost planiny a začíná kouzlo. Kouzlo Vltavy, většinou líbezné a stříbropěnné, někdy drsné, jindy dravé, k někomu i kruté. Kouzlo, které každého z nás, kdo jsme tam vyrůstali, poznamenalo nadosmrti.

A konečně, poslechněte si Smetanovu „Vltavu“. Uslyšíte tam noční rej divožínek a lesních panen. Tož věřil-li Smetana, poutník z daleka, proč bychom o kouzlu pochybovali my, kteří jsme tam žili?

Od Šumavy, od Budějovic a od Hluboké až po vyšehradskou skálu jsem znal celý tok Vltavy. Ale vskutku doma jsem byl od Zvíkova k Orlíku a dál až po Nalžovice k Mastníku. Ano, mým skutečným domovem je vltavské údolí pod Orlíkem: Krkavčí skála, Kůzkovina, Žďákov, Solnice, Náklí, Kukačka, Dolejší Přívoz, Velký Vír, Radava. A dále Cholín a Častoboř. Tam jsem vyrůstal, tam jsem byl mlád, tam jsem poprvé slýchal koledy. Na ta místa o vánocích nejvíce vzpomínám.

Až dá Bůh a my se budeme vracet do vlasti, tento svůj domov více nenajdu. Bude zatopen. Na Vltavě se stavějí přehrady. Vltavské údolí zmizí pod vodou. Vrátím se do kraje, který nepoznám. Své mládí arci více nenajdu, ale neshledám se ani s tím údolím, ve kterém jsem prožíval léta své mladosti.

Těžko je mi dnes rozloučit se v mysli s vltavským údolím. Úzko je mi u srdce při pomyšlení, že pohádka mládí zmizí v tůni pod hladinou jezera. Je to jako smrt matky. Je to jako nový exil. Až se vrátím, budu ve své vlasti bezdomovcem.

V tom však nejsem sám. Vždyť se tak nějak děje nám všem, kteří jsme odešli do ciziny. Kolik asi kdo najde přátel, až se vrátí? A najde-li pak dům, kde vyrůstal a bude-li se tam smět nastěhovat? Leckdo se vrátí do vsi a nebude pamětníka, který by věděl, ze kterého statku odešel do světa.

Až přijdeme domů, vrátíme se jako do cizího. Nebudou nám rozumět, budou se nás ptát, proč jsme odcházeli, a když jsme odešli, proč jsme nezůstali ve světě. Až budeme pod vodou hledat svůj zapomenutý domov, povědí nám, že nepotřebovali kouzla vltavského údolí, že chtěli více elektrického proudu, aby si ulehčili těžký život. A co my na to odpovíme? Řekneme si, že lidi jsou více než stromy a skály.
Vždyť přeci víme, pro koho přišel kníže míru na svět a pro koho se Slovo vtělilo. Byť se nám stýskalo po tůních a peřejích, přec víme, pro koho i my se zde snažíme pracovat, koho máme nejvíce rádi a koho chceme vidět svobodného. Ne stromy a kameny, ne lesy a skály, ale lidi!

Zapomeňme dnes, jak je nám u srdce, když slyšíme o svém zatopeném domovu a nemudrujme, jaký bude návrat. Postarejme se raději, aby zase bylo, jak bývalo, aby i ty nové přehrady sloužily skutečně lidu a ne drábům.
 

DOPORUČUJEME:   další články z rubriky  HISTORIE