POZITIVNÍ NOVINY Lubomír Mikisek - Jarmila Moosová: Modrý pohled

Hledejte na netu jméno plzeňského spisovatele Lubomíra Mikiska. Pokud narazíte také na jeho fotografii, bude na ní zcela jistě v bleděmodré košili. Hrdinové jeho povídek často bývají vystrojeni ve stejně modrou. Rovněž tak obal jeho druhé knihy je nebesky modrý. A oči samotného autora? Modré – prý …

< Říká se, že modrá je barvou naděje. Když se na ni zaměřím v souvislosti s vámi, vidím určitou paralelu. Z vaší tvorby na mě dýchá klid a rozvaha s příslibem příjemně strávených chvil. Je to pouhý shluk náhod, nebo vaše vědomá volba?

Není to shluk náhod, ale skutečně jistý záměr. Je možná pravda, že barva oblečení není zase až tak důležitá (i když někde jsem kdysi četl, že podle barevnosti lze poznat, jaký je jeho majitel člověk a jaké má charakterové vlastnosti), protože život není jenom o věcech radostných. Jsou bohužel i události smutné, mnohdy nepříjemné, ale naděje zůstává vždycky.

< Když jsem si koupila vaši první knihu PŘÁNÍ, musela jsem se co nejrychleji podělit o hluboký zážitek s první kamarádkou, která překročila práh mého bytu. A pak jsem svoji knihu pár týdnů neviděla. Ne snad proto, že by ji tak dlouho četla – naopak. To díky řetězové reakci ji jedna po druhé hltaly bezmála všechny naše kamarádky. Je až neuvěřitelné, jak dokážete vystihnout mnohdy pečlivě utajované pocity ženy. Prozradíte mi, co je toho příčinou?

Myslím si, že duševní a pocitový svět ženy je plný velkých událostí, a přestože se ona sama před okolím tváří, jak je všechno v pořádku, její nitro často volá o pomoc. Téměř vždy je to vidět na očích, ale okolí je někdy nevšímavé. A tak se snažím ta zdánlivě nedůležitá dramata trochu zachytit ve svých povídkách.

< Z webových stránek nakladatelství CARPE DIEM jsem se o vás něco málo dočetla. Navzdory tomu, že vaše profese nemá příliš společného s poetikou, publikujete již hezkou řádku let v různých časopisech a sbíráte za svoji literární činnost mnohá ocenění. Ale mě by zajímalo, kde a kdy to všechno začalo – vzpomenete si?

Ano, psát jsem začal někdy v roce 1979, nejdříve malé etudy a fejetony, později i delší povídky, u kterých jsem nakonec zůstal.

< Dá se říct, že, pokud tomu tak již není, brzy vás budou čtenáři /čtenářky/ označovat za dobrého znalce ženské psychiky. Má na tom podíl skutečnost, že doma vás obklopují výhradně ženy?

Ne, to skutečně ne. Příčina je jinde. Už od mládí mě zajímal duševní svět žen, občas jsem pátral po důvodu, proč mnohdy něco jiného říkají a něco jiného si myslí.

Neboť pro někoho může být někdy dost náročné číst v podtextu toho, co bylo vysloveno.

< Budíte dojem klidného a vyrovnaného člověka. Je to váš povahový rys, anebo jste do tohoto stavu dospěl životními zkušenostmi?

Asi to skutečně budou ty životní zkušenosti. Člověk se v určitém věku opravdu stává jaksi klidnější a vyrovnanější.

< Po pravdě řečeno vám závidím, že jako současný prozaik jste publikoval již druhou knihu v kamenném nakladatelství – mnozí tvrdí, že se takový úspěch dnes rovná bezmála zázraku. Předcházela tomu dlouhá cesta?

Neřekl bych, že dlouhá cesta. Prostě jsem se jednoho dne rozhodl vydat své nejlepší povídky knižně a pak už to byla věc pouze technická, a mám-li být upřímný, také finanční. Vydat knihu není dnes levná záležitost, to všichni autoři vědí, ale když jsem zjistil, že bych snad mohl získat příspěvek v podobě grantu, tak jsem neváhal. Také jsem měl štěstí na velmi dobrého nakladatele, který umí udělat pěknou knihu. (Tím se ovšem nechci dotknout ostatních a říci, že to nedokáží….)

< Abychom byli konkrétní: Jedná se o právě vydanou DUHOVOU KULIČKU. Je dílem tří plzeňských autorů. Vedle vás zde mají svůj prostor vyhrazen také pánové Milan Čechura a Jiří Ulrich. Považujete to za dobré řešení?

Možná je to trochu nevšední projekt, ale to byl právě náš záměr. Každý máme jiný styl psaní a tak nás kdysi, v jedné malé vinotéce, napadlo, jak by to vypadalo, kdybychom všichni tři napsali povídku na společné téma, které by dovolovalo plně rozvinout fantazii autora, ale zároveň splnit danou podmínku. A tím vlastně začala jakási naše občasná literární spolupráce. Stará paní na lavičce v parku – to bylo naše první společné téma a čtenář se může v Duhové kuličce přesvědčit, jak se s ním každý autor vypořádal.

< Vraťme se ještě k tématu ženského prožitku: Znamená to, že vás „žena“ zaujala natolik, že jste si troufl ve svých příbězích promlouvat jejími ústy, či to byl pouze literární pokus, který se vydařil?

Ne, ne, žádný pokus to nebyl, ale naopak, moje volba a záměr. Jak jsem již naznačil výše, duševní svět ženy se mi zdá natolik zajímavý a zároveň složitý, že stojí za to o něm psát, vcítit se do něj a přiblížit se mu.

< Všechny moje přítelkyně bez rozdílu, včetně mě osobně, trpěly bezprostředně po přečtení knihy náhlou absencí přítomnosti hrdinek a hrdinů vašich krátkých povídek, o „zákeřnosti“ nečekaných a rychlých konců nemluvě. To je pro autora sice lichotivé, ale nabízí se zvídavá otázka: Kdy se pustíte do románu?

Už jsem se do románu pustil a pokud se mi jej podaří napsat tak, jak ho nosím už několik měsíců v hlavě, myslím, že by mohl ženské čtenářstvo opravdu zajímat. Protože to bude román o ženě a pro ženy…. Příběh asi padesátileté ženy (jak jinak, že ano), která zůstala sama a ještě touží něco hezkého v životě poznat a někoho mít.

< DUHOVOU KULIČKU velmi citlivě a zdařile ilustrovala vaše dcera Veronika. Jste patrně pyšným otcem. Má v genech váš cit pro krásno?

Myslím, že skutečně cit pro krásno má… Nevím zda po mně, ale pravdou je, že malování jako takové se jí stalo velkým koníčkem.

< Příběhy literární prvotiny PŘÁNÍ jsou proloženy vašimi vlastními verši. Uvažujete také o vydání sbírky poezie, nebo je vám próza přece jenom bližší?

Nad sbírkou poezie jsem ještě neuvažoval. A ani to nemám zatím v úmyslu. Všechny básně, které jsem napsal, byly stvořeny právě jen pro knihu PŘÁNÍ. Takže máte pravdu, próza je mi skutečně bližší.

Jsou večery osamělé

chvíle ticha a noci celé

kde chybí dotek něžné ruky

a jsou chvíle opuštěné ženy

a duté zvuky starých hodin

a vzduch se chvěje touhou

bez lásky a bez naděje

jenom s přáním

zastavit tu cestu dlouhou

a vrátit zpět ty marné kroky

a pak se vzbudit z toho snu

co trvá už celé věky

< Do této chvíle mám pocit, že hovořím s literátem, psychologem a filosofem v jedné osobě. Ale kdo je Lubomír Mikisek, když za sebou zavře obrazovku monitoru svého počítače a jde se někam odreagovat? A kam vůbec?

Někdy si myslím, že ani odreagování nepotřebuji, ale samozřejmě, že asi ano. Příroda, chata, v létě posezení u ohně nebo dobrá kniha – to jsou věci, k nimž se uchyluji, když si potřebuji trochu oddychnout. Ale těch chvil je málo a jsou vzácné.

< Do světa Múz se zpravidla utíkají lidé pro potřebu vytvoření alternativního světa. A co vy – žijete svůj život ve vlastní režii, či byste tu a tam rád něco podrobil korekci?

Určitě je stále co zlepšovat, zdokonalovat sám sebe, svoji práci i tvorbu a v neposlední řadě i okolí, v němž člověk žije. Ale všichni víme, jak je to často složité, náročné a jak to stojí spoustu úsilí a obětí. Ale takový je život a patří to k němu jako jeho nedílná součást.

< Máte pro chvíle, kdy se dostavuje tvůrčí únava, svoje oblíbené krédo, či se takové u vás ještě neobjevují?

Do fáze, kdy bych se, po stránce tvůrčí unaven, uchyloval k oblíbeným krédům, jsem ještě nedospěl. Kdysi jsem ale jedno své vlastní oblíbené krédo měl: Nejdůležitější v životě je vědět, kdy člověk nesmí zaváhat.

I když má stále trvalou platnost, přece jenom v návalu práce, starostí a psaní si na něj již málokdy vzpomenu. Ale zároveň vím, že bych měl vzpomínat častěji.

< Představila jsem se vám jako redaktorka internetových POZITIVNÍCH NOVIN. Velmi by mne zajímal váš názor na tento magazín. Ta otázka není samoúčelná. Chci vás přivést k myšlence stát se jedním z našich autorů. Také já už vím něco málo o naději. Splní se mi PŘÁNÍ?

Pozitivní noviny opravdu velmi rád čtu a často se k nim vracím. Je v nich všehochuť zajímavého, příjemného a hlavně pozitivního. A to je věc, které není nikdy dost. Budu-li mít možnost, rád svými povídkami přispěji k jejich vytváření.

http://zora.bloguje.cz/420832-tri-deci-plzenskeho.php

http://carpe.cz/carpe-diem/index.php?act=katalog&typ=3&id=63

http://carpe.cz/carpe-diem/index.php?act=katalog&typ=3&id=76

DOPORUČUJEME: další články v rubrice ROZHOVORY nebo v sekci PUBLICISTIKA