POZITIVNÍ NOVINY Lubomír Mikisek: Dojetí

Posledním soustem jsem vytřel talíř a sáhl po ubrousku. Pak jsem si upravil uzel na kravatě, pozorně prohlédl sako a kalhoty a zapálil si cigaretu.
Za okny pršelo, ale v kavárně bylo teplo a útulno. U rohového stolku sedělo několik studentů a občas se z jejich hloučku ozval dívčí smích. Číšník stál opřený o servírovací stolek a kradmo nahlížel do otevřené zásuvky, v níž měl rozečtený časopis, chvílemi však zvedl hlavu a pátravým pohledem přejel celou místnost. Jako vždycky skončil u našich šachových stolků, ale ze zkušenosti věděl, že hráči jsou zaujati hrou a jen málokdy mají nějaké přání. Většinou dokáží prosedět dlouhé hodiny u studeného šálku s kávou, nakonec udiveni tím, že si ji vůbec objednali.
Čekal jsem na jeho pohled a pak jsem významně pozvedl prst. Číšník zavřel zásuvku a přistoupil ke mně.
„Přejete si pane?“
„Dvě deci červeného,“ řekl jsem a odklepl popel z cigarety.
Číšník pokývl, na účtenku napsal cenu a s prázdným talířem se vzdálil.
Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že do příchodu Heleny mi zbývá ještě asi hodina času. Chtěl jsem si zahrát šachy, a proto jsem přišel o něco dříve, než jsme měli domluveno, ale nenapadlo mě, že v této době tady nikdo ze šachového klubu nebude. Zachmuřeně jsem začal rozestavovat figurky na šachovnici a potom jsem se rozhodl, že se půjdu podívat na dva osamělé hráče u posledního stolku. Napil jsem se vína, udusil cigaretu v popelníku a povstal jsem.
„Budete hrát, mladý pane?“ ozval se vedle mě hlas.
Otočil jsem se a pohlédl do tváře starému, vysokému muži, který se na mě tázavě díval.
„Prosím, jestli máte zájem…“ ukázal jsem na protější židli, „ale jenom dvě tři hry, čekám totiž na svoji přítelkyni,“ dodal jsem na vysvětlenou.
Stařec přikývl. „Vy hrajete závodně?“ zeptal se.
„Ne, jen někdy… příležitostně,“ zalhal jsem , protože jsem ho nechtěl odradit od hry.
„Víte,“ pokračoval muž, „já se ptám proto, že bychom mohli hrát o nějakou malou částku, jen tak symbolickou, aby to bylo trochu napínavější… Já jsem totiž také amatér.“
Každá koruna dobrá, pomyslel jsem si, zvláště teď po maturitě. „Dobře,“ přisvědčil jsem, „za každou hru padesát korun.“
„Ehm…, no tedy víte…, to se mi zdá přece jenom trochu moc,“ starý muž se utápěl v rozpacích, „abyste pochopil, mně je osmdesát let a nemám moc velkou penzi.“
„Ale sám jste to navrhl,“ poznamenal jsem udiveně, „nutit vás ovšem nemohu…“
„Tak dobře,“ vzdal se stařec „ já to tedy zkusím.“
„Jste na tahu,“ řekl jsem a díval se na něho, jak si pečlivě upravuje figurky v základním postavení. Zvláštní děda, pomyslel jsem si, má docela odvahu. Vůbec netuší, koho proti sobě má a chce hrát o peníze. Měl jsem mu říci ještě větší částku, aby mi to stálo za to, ale já mu ukážu, ten se bude divit… Pozoroval jsem ho, jak nad každým tahem přemýšlí, váhá a hodnotí celou situaci, jak se bojí zaútočit, aby něco nezkazil a jak opatrně stahuje své figurky do obrany. Díval jsem se na jeho bílé vlasy, sčesané dozadu, na vějířky vrásek okolo očí a na hladce vyholenou, životem poznamenanou tvář.
Rád jsem sledoval lidi kolem sebe, často je doslova studoval a snažil se analyzovat jejich chování, ale tenhle stařec mě fascinoval. Někoho mi připomínal, ale současně jsem věděl, že jsem ho nikdy nespatřil. Bylo to podivné, hrál jsem skoro poslepu, při každém tahu jsem vrhl na šachovnici letmý pohled a pak jsem se opět věnoval svému pozorování.
„Šááášek,“ řekl muž bodře a s jakousi radostí posunul svého střelce o jedno pole.
Pohlédl jsem na své postavení a udiveně zjistil, že když ustoupím králem, ztratím věž, když představím jezdce, dostanu vzápětí mat. Sakra, dědovi to pálí, pomyslel jsem si, a začal pozorně hrát. Ustoupil jsem králem, vyměnil věž za střelce a po několika tazích jsem nastražil léčku. Pak jsem se pohodlně opřel na židli a s chutí jsem ho pozoroval.
Muž dlouho přemýšlel, nemohl se rozhodnout, několikrát už vztáhl ruku, aby ji zase nechal nerozhodně klesnout. Popel z cigarety mu padal na staromódní sako, bezmyšlenkovitě se po něm ohnal jako po dotěrném hmyzu a rozetřel ho po hnědé látce v šedivé nevzhledné mapy. Nevnímal, zapomněl na svět, ve višňové špičce mu zůstal už jen opálený filtr, ale držel ji mezi rty jako něco, co je s ním nerozlučně spjato. Nakonec se váhavě rozhodl, přijal nabízenou oběť a vzápětí zjistil, že mu hrozí neodvratný mat druhým tahem.
Díval jsem se zkoumavě na starcovu tvář a v jeho očích jsem spatřil nejprve zděšený údiv, pak směs smutku a lítosti a nakonec bezmocnou rezignaci. Bylo to tak opravdové a bezprostřední, že mě to pobavilo, až jsem musel sklonit hlavu a zakrýt úsměv.
„Vyhrál jste,“ ozval se chraplavě muž a shrnul figurky na jednu hromadu. „Už mi to nemyslí,“ dodal zkroušeně a znělo to, jako by se omlouval. Z odřené náprsní peněženky vytáhl padesát korun a položil je na okraj šachovnice.
„Hrajete dobře, byla to jenom náhoda,“ řekl jsem ke svému vlastnímu údivu, „ty peníze si zatím nechte a dáme si odvetu, tu určitě vyhrajete,“ usmál jsem se na něho povzbudivě.
Napil jsem se vína a začal hru svým obvyklým zahájením. Pak jsem pohlédl na soupeře a pojednou jsem před sebou viděl známé šumavské údolí, dům na kraji vesnice, kde jsem prožil dětství, kluky ze školy, třídního učitele Procházku, i školníka s jeho věrným jezevčíkem. Před očima se mi střídaly obrazy jako z němého filmu. Viděl jsem zasněžené šumavské lesy a stráně a to ticho… Přímo fyzicky jsem cítil to uklidňující ticho, které ten zastrčený kout tak odlišovalo od civilizace. A viděl jsem také maminku, jak s odřeným kufříkem nastupuje do sanitky okresní nemocnice a jak ji stejná sanitka za čtrnáct dní přiváží zpět s nevyléčitelnou nemocí. A sebe, jak si po jejím pohřbu svlékám sako s příliš krátkými rukávy a po tváři mi tečou slzy. A viděl jsem také tátu. Jak statečně polykal před vyřezávanou skříní z minulého století a neustále opakoval: „Co si počneme….Co jenom budeme dělat…“
A pak i ten poslední den…
Na gauči jsem měl připravený otevřený kufr se svými věcmi a vedle něj ležela kytara. Otec seděl u stolu s kostkovaným ubrusem a bezmocně, s jakýmsi zoufalým výrazem ve tváři četl dopis, který stručně sděloval, že jsem přijat k dennímu studiu na střední zemědělské škole. A druhý dopis od tety z okresního města… Ať už jen chlapec přijede, cítím se tu tak sama, připravila jsem mu pokojík v podkroví a u mě se bude mít dobře…, psala těžkým písmem bez teček a bez čárek, písmem starého člověka, pro kterého takové detaily už nic neznamenají.
„Tak i ty mě opouštíš,“ řekl tehdy otec smutně a byla to slova na rozloučenou.
„Vždyť já sem budu často jezdit, táto,“ bylo mi ho líto, ale v tu chvíli jsem o tom byl opravdu pevně přesvědčen. Pak jsem zaklapl kufr, sáhl po kytaře a ve dveřích jsem se ještě naposledy ohlédl. Otec seděl nehybně, hlavu měl složenou v dlaních a zdálo se, že spí… Potichu jsem za sebou zavřel a ještě od autobusové zastávky jsem se několikrát otočil. Okna a dveře však zůstaly zavřené.
V myšlenkách jsem se vrátil zpět do kavárny a náhle jsem se zastyděl, když mě napadlo, že za celou tu dobu jsem byl doma u táty pouze třikrát. Podíval jsem se na starého muže a najednou mě přepadl jakýsi neodbytný pocit, že jsem tomu ztělesněnému stáří něco dlužen. Kdyby se mě někdo zeptal, nedokázal bych odpovědět, ale ten pocit byl stále naléhavější, cítil jsem ho zřetelně, jako svou záchranu a ospravedlnění sebe před sebou samým.
„Jste na tahu,“ upozornil mě stařec a nervózně si odkašlal.
Sklouzl jsem pohledem na šachovnici a zarazil se. Moje pozice nebyla právě nejlepší, ale ihned jsem objevil, že tahem jedné věže mohu vyhrát. Bylo to jediné správné řešení, jestliže ho nezahraji, přijdu vzápětí o druhou nekrytou věž a partie rychle skončí mojí prohrou. Automaticky jsem chtěl uchopit figurku, ale pak jsem zaváhal… Koutkem oka jsem zahlédl ruku, třesoucí se utajovaným napětím, spatřil promodralé žíly a do prstu zařízlý starodávný snubní prstýnek a vzpomněl jsem si na podobnou ruku, ležící na modrobílém kostkovaném ubrusu.
Jemně jsem vzal za hlavičku bílého střelce a posunul ho po diagonále o tři pole. Udělal jsem docela bezvýznamný tah, jako bych vůbec nezpozoroval skrytou hrozbu.
A pak už jsem jen sledoval, jak starý muž radostně ožil, jak se hra chýlí ke konci a k mé vlastní prohře, a náhle mě zcela ovládl jakýsi zvláštní pocit uspokojení, něco tak hřejivého a tak těžko definovatelného, že jsem musel polknout dojetím.

DOPORUČUJEME: další články v rubrice POHLAZENÍ nebo v sekci LITERATURA