V salónku pro uzavřené společnosti společenského domu, jak se teď dost často říká restauracím na sídlištích, se zábava svatebních hostů pěkně a živě dostávala do proudu. Svatebčané i hosté byli po dobrém obědě, při němž nevěsta a ženich jedli z jednoho talíře, když předtím u vchodu jeden z pikolíků rozbil talíř a hned dával do ruky ženichovi lopatku a smetáček, aby smetl střepy na hromádku.

Ženich Karel poznamenal: „ Střepy i štěstí budeme smetat a brát oba dva. Tak to nameť na lopatku a společně to vyhodíme.“

Nevěsta, štíhlá, tmavovlasá a hnědooká i snědá dívenka, nyní už několik hodin mladá paní, se s úsměvem sehnula a nametla hromádku střepů na lopatku. V tom se ozval hlas.

"To nevěsta nemá, to není podle obyčeje. To má jen ženich." 
Do vchodu se tlačili další hosté, a tak čelo skupiny muselo postoupit dále, což se stalo hlavně díky ženichovi, který vzal nevěstu na obě ruce a musel ji přenést přes stuhu, kterou drželi dva číšníci. Podařilo se jim vymáčknout ze ženicha slušný výkon, protože zdvihali stuhu stále výše, dost přes půl metru, a on ji musel s ženuškou v náručí překročit.

Slov bylo v sále jako včel v menším úle. Jak by taky ne. Příbuzní se sejdou v moderním čase dohromady tak akorát na svatbách anebo na pohřbech. A tak je o čem povídat, vyzvídat, říci svůj náhled i zdrbnout a nedej bůh i pomluvit.

Otec ženicha, menší než syn, byl příjemný usměvavý padesátník. Z jeho tváře vyzařovala bodrost, dobrota a veselost. Z úst byla písnička na spadnutí, ale jaksi se to ještě tak brzy nehodilo. Teď si rozprávěl se synem a snachou a probírali průběh dopoledního pořadu.

"Mně připadal oddávající jako jeden z mušketýrů Dumasových." pronesl jeden z ženichových kamarádů.

"Ale nebyl tak rozšafný a tu řeč četl. Taky by ji mohl umět nazpaměť, když říká jedno a to samé několikrát každý týden." 
"Jó chlapče, dnes již zase tolik oddavků není. Lidé se do ženění už tolik nehrnou." - prohodil jeden z hostů sedících u stolu, z debatujícího kroužku.

"Mně se  jeho slova líbila. A říkal to z hlavy. Nečetl to." - špitla nesměle dívka sedící vedle.

"Správné by bylo, aby oddávající pronesl takovou řeč, která by oslovila ty, co vstupují do manželství. Tito lidé jsou v této chvíli pozorni a vnímají, co se jim říká. A taky na to vzpomínají. A ne kázat obecné věci pro všechny stejně. Nemám pravdu Karle?"

Ženich Karel přikývl a položil úsměv na svou, ani ne jednodenní manželku, která mu jej vracela jako zrcadlo. Aby číše byly plné, o to se starali rádi číšníci, v plné shodě s pány rodiči z obou stran manželů, aby nedej bože někdo neřekl, že na svatbě jejich dětí to bylo jako U Suchánků nebo u Snědeného krámu.
 

Do šumu slov, dobré pohody a smíchu se ozval zvonečkový zvuk z dialogu sklenky a lžičky, kterou klepal dočasný předsedající této společnosti. Byl jím otec nevěsty, elegantní, vysoký, snědý muž tmavých vlasů, živých očí, jedním slovem fešák. Možná by i leckterá z přítomných kamarádek nevěsty podlehla ráda jeho kouzlu. Po opakovaném zacinkání se společnost utišila. Ještě nebyla zas kór ovíněná a rozjetá. Slunce bylo nedlouho za polednem.
 

"Přátelé, vážení hosté a všichni milí přítomní. Našim protagonistům dnešního shromáždění a hlavním aktérům došla do této chvíle řada blahopřejných telegramů. Někdy bývá zvykem tato blahopřání číst na svatební hostině. Pokud to nebude proti vaší vůli neporušovat tento obyčej ..." - zde se řečník na chvíli odmlčel. "... mohli bychom...",  zde byl vyzván potleskem a voláním ano, ano, "... přečíst blahopřání."

Po malé chvíli dohadů, kdo by měl přání přednést, byl deklamováním pověřen jeden z blízkých kamarádů ženicha a jeho přítel ze studií. Jemu bylo dáno také právo, aby z hromádky asi třiceti telegramů, jež přišly na ozdobných blanketech, některé osobně doručeny, vybral ty, jež neopakovaly stejná slova a klišé.               
 

Josef, dobrý to kolega a kamarád ženicha povstal, vzal pěkný štůsek obálek a řekl. 
"Přátelé! Všechna blahopřání, která došla a byla jistě míněna upřímně a od srdce, předčítat nebudu. Jedno z této skupiny zní: Mnoho štěstí, lásky, potěšení, zdraví a porozumění přeje teta Máňa s rodinou. Jak jsme slyšeli, přání prosté, takměř vyčerpávající a dobře reprezentuje devadesát procent dalších podobných. Přesto jsem vybral dvě z došlých, jejichž obsah by měl zaznít nejen pro uši novomanželů, ale i dalších zde přítomných, kteří mají takovýto den již za sebou, anebo je ještě čeká. Zde první ze dvou, které jsem vybral:

Vážení novomanželé. Nepřeji Vám nic – v sále to zašumělo, protože předčítající Pepa, udělal za přečtenými slovy maličkou pauzu - co si nechcete přát sami. Jistě sami dobře víte - zde se Josef podíval na novomanžele, kteří seděli vedle sebe jak hříbci na pasece a usmívali se jako sluníčko na mandelinku -co je třeba si přát. Rudla Holub, bez choti, poněvadž t.č. ještě svobodný."

V salonku se ozval potlesk. Nevěsta naklonila hlavinku ještě víc k ženichovi Kájovi a zašpitla.  
"Jedno z mých přání je nebydlet u Vašich. Nebo to nedopadne dobře."

Josef vzal další blanket, zadíval se na svatebčany a s příslušným pathosem začal.

"Co přeje Blahoslav Neděla novomanželům: Na své cestě životem jste došli do přístavu manželského. To není žádný úspěch ani zásluha. To se podaří leckomu. Ale od zítřka nebo popozítří budete vyplouvat každý den ze svého přístavu-domova, který je chráněn hrází zprvu zamilovanosti, ale posléze, a to především, láskou, která je trvalejší zamilovanosti. Chráněni hrází dobrých předsevzetí  budete vyplouvat na moře všedních dnů, a to nebude vždy klidné. Budou také bouřlivé dny, různá lákadla, svody a překážky, tíživé a těžké chvíle, občas beznaděj, malá i větší selhání. A tak vám přeji na začátek, abyste se hodně otužili a navzájem se vyzkoušeli. A taky vám přeji, abyste se hned na začátku párkrát pěkně pohádali. Tím se dobře pročistí vzduch jako po bouřce, a dá se nacházet cestička k toleranci a vzájemné úctě. Je lepší ten ledovec, který se může v manželství utvořit, hned na začátku objevit, a ne až, skryt pod hladinou, nabude nebezpečnou velikost. To už může být pozdě a do záchranných člunů se už nevejde to, co hezkého jste vykonali, vytvořili, co se vám podařilo, a k tomu patří především rodina, kterou tvoří vždy děti. Anebo toho je tak málo, že není ani jednoho záchranného člunu třeba. Přeji vám dobrou plavbu. Doufám, že jste dobří plavci a záchranné čluny nebudete potřebovat."
 

Shromáždění se ponořilo chvíli do klidu. Znamenal asi souhlas a zamyšlení. Ale na svatbu se nechodí mlčet a nořit se do ticha. Za chvíli bylo v sále veselí, jak se na dobrou svatbu sluší.

A i na této svatbě zazněl zpěv, vtípky a střípky. Některé jsem zdvihl do těchto řádků.

text © Milan Dubský, 23.11.2006

DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZAMYŠLENÍ  nebo v sekci LITERATURA