POZITIVNÍ NOVINY

3.
Vážení a milí, tak jsem tu už potřetí se svým vzpomínáním. Minule jsem mluvil o Leonidu Jengibarovi a Karlu Gottovi, ke kterým se budu ještě mnohokrát vracet, ale dneska si opět odskočím do svého dětství, tedy do padesátých let minulého století. V souvislosti s mým dětským poznáváním vaší země, vaší kultury a jejích představitelů, se totiž odehrávaly až absurdní situace. Tak například v neděli, vždy po mši svaté, na kterou jsem chodíval s rodiči už proto, abych si v kostele koupil nějaké svaté obrázky, jsem nastoupil do tramvaje a jel na Václavské náměstí, kde byl můj druhý oblíbený stánek, Sovětská kniha. Tam jsem si za další našetřené kapesné kupoval například diafilmy a hlavně - zvukové dopisnice, ve kterých byly nalepené malé černé gramplastínky s písničkami. Stály jednu korunu. Občas byl jejich obsahem i notový záznam oné písničky, případně fotografie autora či interpreta.

Během desítek let, které od té doby uplynuly, se mi mnoho těchto dětských „pokladů“ ztratilo a tak jsem jednou ve svém rozhlasovém zábavném pořadu Padesátník, v rámci rubriky Chvilka pro ruskou písničku, poprosil posluchače, zda by mi některé tyto dopisnice, pokud je doma vůbec ještě někdo má, neposlali. Že se mi po nich stýská. Netušil jsem, co se stane! Víte kolik mi těch psaníček přišlo? Na 130! Ty, které jsem měl nejradši, jsem si pak v rádiu nechal přetočit, a tak vám dnes mohu dvě z nich pustit. Písničky byly minutové, víc by se na tu destičku ani nevešlo, a po těch létech jsou hodně ohrané – omluvte proto jejich zvukovou kvalitu. Nejhranější byla Veselí cestovatelé. Tuhle písničku jsem měl moc rád, protože jsem si při ní v duchu vybavoval různé kamarády, které jsem získával prostřednictvím časopisu Ogoňok, kde otiskovali adresy těch dětí, kteří si chtěli dopisovat s někým z Československa. Vyměňoval jsem si s nimi především pohlednice – Prahu za Kyjev, Moskvu, Leningrad a další města… Nostalgicky na tu dobu vzpomínám, asi tak jako každý kdo přijde do určitého věku, kdy se ve vzpomínkách stále častěji a častěji vrací do bezstarostných dětských let. Mě do nich vrací například i písnička, kterou se s vámi pro dnešek rozloučím. Ve zvukovém psaníčku z té doby ji zpíval Rašid Bejbutov…
4.
Dneska vám chci říci něco o svém bratrovi. Jmenuje se Jiří Suchý, je o 14 let starší než já a už bezmála půl století stojí v čele souboru pražského divadla Semafor. Není vyloučené, že někdo z vás už někdy o něm, či spíše o divadle Semafor, v minulosti slyšel. Semafor je autorské divadlo, kde se hrají hudební komedie a kabarety. Z jeho souboru vzešlo mnoho našich zpěváckých hvězd – jedna za všechny, Karel Gott. Můj bratr je autorem většiny her, je autorem dnes už asi třináctiset písní, je hercem-komikem, zpěvákem, ale také výtvarníkem a režisérem. Když mně bylo v roce 1954 devět let, jel Jiří na zájezd do Sovětského svazu. Se skupinou českých výtvarníků navštívili tehdy Kyjev, Leningrad, Minsk a Moskvu a možná, že právě skutečnost, že po návratu přišel do naší školy vyprávět své zážitky z téhle cesty, způsobila můj prvotní zájem o ruské dětské knížky, filmy, desky a časopisy. Říká se, že život někdy tropí hlouposti a tak se stalo, že v době, kdy můj bratr stál o to jet se svým divadlem do Moskvy, nebylo tehdy v zájmu našeho státu, aby zrovna on u vás reprezentoval naší kulturu. A opět jeden paradox: Zatímco on k vám jet nesměl, firma Melodija vesele vydávala na deskách jeho písničky v podání našich zpěváků. Smutné bylo, že když si koncem šedesátých let padli do oka s klaunem Jengibarovem, mohlo se tak uskutečnit jedno pozoruhodné představení. Jiří byl v roce 1967 pozván slavným francouzským hercem a mimem Jean-Louis Barraultem do jeho divadla Odeon v Paříži. Vystupoval tam se svým recitálem a odehrál tam s velkým úspěchem celkem deset představení. Vzpomínám si – neboť jsem byl tehdy u toho – jak ve francouzské televizi o něm mluvili jako o „českém Chevaliérovi“. Jiří věděl o potížích, jaké začal tehdy mít Leonid Jengibarov s výjezdy do zahraničí. A tak usiloval alespoň o to, aby přijel do Československa, odkud by se pak do Paříže dostali společně snáz. Díky Leonidovi mohlo jít v Paříži o velkou senzaci – on byl skutečně mimořádný umělec, kterému by brzy tleskal celý svět. Bohužel, bylo to už po roce 1968 a hranice byly zavřené nejen pro Leonida, ale i pro Jiřího. A tak se stalo, že se po roce 1954 dostal můj bratr do Ruska až teprve v roce 1991. Ve Stanislavského divadle uvedl se souborem Semaforu tři představení své hry Vetešník.
Ještě dnes vzpomíná na ovace, jaké jim při posledním představení připravilo moskevské publikum… Tentokrát se rozloučím písničkou, kterou v 60. letech Jiří napsal v duchu ruských častušek se skladatelem a též komikem Jiřím Šlitrem do hry Jonáš a tingl-tangl. V téhle hře putoval jako kabaretiér Jonáš světovými metropolemi, až se ocitl v Moskvě. A právě tam zazněla následující písnička o Petruškovi.
text © Elena Jaroševská, Ondřej Suchý, 02.12.2006
foto z archivu Ondřeje Suchého http://www.radio.cz/ru