Jakub Srovnal: Než se ta písnička ztratí
Zkusme se vrátit zpět aneb Než se ta písnička ztratí
 
Kdyby byla mezi mladými lidmi uskutečněna anketa na téma „Karel Hašler“, málokdo by asi věděl, kdo vlastně Karel Hašler byl, jaká je jeho tvorba a za jakých okolností jeho bohatý život tragicky skončil.
Většinou bychom se zřejmě setkali s odpovědí: „Nevím“. 
Je velmi smutné, že dnešní mladí lidé nemají vážný zájem seznámit se s osudy lidí, kteří pro českou zemi obětovali vše, co kdy měli, dokonce i svůj vlastní život.
Avšak neházejme všechny do jednoho pytle. Měl jsem tu možnost seznámit se s lidmi stejného věku, kteří se zabývají historií, literaturou nebo uměním minulé i současné doby. PraJosef Stelibskývda, těchto lidí byla pouze hrstka. Kladu si otázku, proč se dnešní mládeži nelíbí líbezné melodie Karla Hašlera, Josefa Stelibského, Jaromíra Vejvody a dalších vynikajících hudebních skladatelů té doby.
Často se setkávám s odpovědí, že tato hudba je pouze pro občany důchodového věku ... a tak podobně. V podstatě mají pravdu, ale na druhou stranu si myslím, že se stačí pouze do těchto melodií zaposlouchat a porozumět jim. Vždyť tyto písně byly psány pro potěchu lidí.
Když skladatel lidové hudby Jaromír Vejvoda napsal v roce 1927 polku s názvem „Modřanská polka“ a o sedm let později v roce 1934 ji Vašek Zeman podložil textem, vzniklJaromír Vejvoda šlágr, který se hraje dodnes, a který všichni dobře známe jako „Škoda lásky“. Jaromír Vejvoda nečekal velký honorář, ale velmi si přál, aby se „Škoda lásky“ zapsala kladně do srdcí posluchačů. Povedlo se! Bezesporu také díky hudebním aranžím Eduarda Ingriše, známého trampského skladatele a písničkáře, který je také autorem známé písně "Teskně hučí Niagara". 
Polka „Škoda lásky“ dosáhla celosvětového úspěchu a v roce 2000 byla  vyhlášena právem jako „Hit století“.
Ne, mladí lidé dají raději přednost diskotékové hudbě, při níž se zboří dům, jak hlasitě hraje. Podle mého názoru je to i tím, že se doba velmi změnila v oblastiEduard Ingriš kultury. Přispěl k tomu zánik zpěvních síní, šantánů i kabaretů, ve kterých se tyto písně zpívaly, takže mládež nemá stejnou možnost se s těmi písničkami seznámit blíže. Je převeliká škoda, jak málo Čechů si uvědomuje, že naše kultura skýtá největší a nejvzácnější poklad, který máme - české písničky.
Jsem velmi zvědav, jaké písně se budou hrát za padesát a více let. Na toto téma by se dalo hovořit celé hodiny i dny. Kdo ví, proč se mládež za českou písničku stydí, a proto se k ní nehlásí. V tomto ohledu ji těžko pochopím.
Musíme doufat a věřit, že jednoho dne se vrátí písničky o staré Praze Karla Hašlera, trampské Eduarda Ingriše, vášnivá tanga Josefa Stelibského a mnoho dalších přenádherných melodií.
<  Jakub Srovnal
KAREL HAŠLER  I.
 
Karel HašlerDne 31.10.1879 se rodičům Antonínu Hašlerovi (31.5.1838 - Úherce) a Marii Hašlerové, roz. Schwarzové (31.9.1844 - Praha) narodil na Zlíchově syn Karel. Zlíchov, toť malá vesnice u Prahy, která v roce 1880 měla 54 domů a 1216 obyvatel.   
Karel Hašler se narodil ve „Staré škole“ v čísle 42. Tento rodný dům je dodnes zachován. Manželé Hašlerovi měli též, mimo jiné, i dříve rozenou dceru Aloisii, která byla o dva roky starší než Karel.
Ta se vyučila švadlenkou a později si přivydělávala jako industriální učitelka. Antonín Hašler byl zaměstnán jako sklář v podniku Josefa Inwalda, kde se vyrábělo nejjemnější české křišťálové, broušené a lité sklo. Původně se vyučil jako kolář. Zde se také seznámil s Marií Schwarzovou, kterou si později vzal za ženu.
Antonín Hašler byl povahy chmurné, samotářské a též velmi přísné. Skoro nikdy nezavítal za přáteli do hospody. Často chodil se synem k Vltavě chytat ryby, kde oba neprohodili ani slovo. Karlík byl z chytání ryb a nemluvností svého otce velmi otráven.Rodný dům Karla Hašlera na Zlíchově
V útlém věku podnikal Karel Hašler se svými kamarády často tajné výlety za Zlíchov a do blízkého okolí.
Jednoho dne se pořádaly dostihy, které se v té době konaly na Císařské louce. Hoši bádali, jak se dostat na závodiště. Najednou přijel k závodišti kočár a malý Karlík naskočil na zadní část vozu. Vůz najel na cestě na kámen a chlapec z kočáru vypadl přímo pod kopyta koní, kteří jeli za kočárem. Nastala velká panika. Lékař ošetřil Karlíka v nemocničním stanu a do zápisníku si poznačil jeho jméno. Pád se neobešel bez tržné rány na čele a dvou zlomených žeber. Když se Karlík v nemocničním stanu probral se zavázanou hlavou, první myšlenka padla na mámu, sestru a na přísného otce. 
Otec Hašler se dozvěděl o neštěstí od Lojzičky. Matka, v té době již vážně nemocná, se ze zprávy zhroutila. Otec pátral po synovi, kde se dalo, ale marně. Dozvěděl se, že byl odvezen do Všeobecné nemocnice v Praze. Když ho usměvavá sestřička dovedla k synovi, otec zvedl přísně ukazováček. Malý Karlík se rozplakal a řekl: „Táto, já za to nemůžu!“. Ten se pousmál a objal syna. Po několika dnech Karlíka přivedla domů sestra Lojzička.
Byl tak očarován městem, že se mu domů nechtělo. Koňské tramvaje, proudy lidí a tolik krásy města Prahy na něj silně zapůsobilo. 
Do školy se vrátil za čtrnáct dní. Škola Karlíkovi šla těžko. O počtech ani nemluvě. Vynikal akorát v tělocviku a ve zpěvu.
Roku 1890 stál malý Karlík spolu se sestrou a otcem na zlíchovském hřbitůvku u hrobu milované matky. Zemřela po delší nemoci na tuberkulózu.
Pak už nikdy neslyšel maminčiny písničky, které tak rád a často slýchával.
Karel Hašler, žák II. třídy měšťanské školy na Zlíchově, kterou opakoval pro nedostatečný prospěch, se často tajně procházel místy, které roku 1890 postihla velká povodeň. V té době se v malém chlapci začíná rodit celoživotní láska k městu, které miloval až do smrti - k Praze.
 
Čas neúprosně běžel a nastaly potíže, jakou cestou se Karel rozhodne jít dál. Ke studiu se nehodil a nebyly ani finance. V Hašlerově rodném domě bydlel též rukavičkář Matěj Rokos. Rukavičkářské řemeslo v té době kvetlo a zručný tovaryš si vydělal pěkné peníze. Jako starý Hašler, také Rokos chodíval k Vltavě chytat ryby. Hašler si Rokose vyčíhal a pobídl ho, aby se k němu přidal. Rukavičkář nevěřil svým uším. Tak dlouhou větu od Hašlera nikdy neslyšel. Nabídku přijal, ale dlouho mu vrtalo v hlavě, co má Hašler za lubem.
Při lovu se mluvilo velmi málo. Toho dne ulovili oba plné sítě a spokojeni si kráčeli domů. Před hostincem „Na růžku“ pozval Rokos Hašlera na sklenici piva. Starý Hašler na tuto nabídku kývl. Rokos zahřmotil na krčmáře: „Abys zbořil hospodu Filipe, jakého ti vedu hosta!“
Hostinský vyvalil oči: Hašler v hospodě, to tu ještě nebylo!
„Dáš si celou, nebo ti to mám natočit do štamprle?“, bodl šenkýř. Pivo Hašlerovi nechutnalo. Zanedlouho se Hašler Rokosovi svěřil, jestli by se mohl Karlík učit v dílně rukavičkářskému řemeslu. V tu chvíli Rokos pochopil, co měl Hašler v úmyslu. Sdělil mu vše potřebné a druhý den se otec vytasil se svým plánem synovi.Mladý Karlík zatím neuvažoval o své budoucnosti a na otcův návrh kývl.
 
Na Kampě, v Hroznové ulici, stával dvoupatrový dům rukavičkáře Antonína K.Steinhilbera, kde se patnáctiletý Karel Hašler učil řemeslu. Začátky nebyly jednoduché. Zkušení tovaryši se mu smáli, když musel stát na dřevěném stupínku, aby mohl dosáhnout na pracovní stůl.
Za čas se Karel osvědčil jako zručný tovaryš a všechen smích jiných tovaryšů zmizel.
Dostával týdně dvě zlatky, občas vykouřil lacinou cigaretu a někdy se svezl koňskou tramvají na Smíchov. Jeho zručné práce si všiml dílovedoucí a oznámil mu, že je pořádána soutěž rukavičkářských tovaryšů. Šest nejlepších bude posláno na čtvrtletní zkušenost do Francie na náklady spolku.
S touto novinou se Karel svěřil doma. Sestra bratra upřímně objala. Jen otec se tvářil zachmuřile, ale radost ze syna v něm velmi překypovala.
Mladý Hašler by byl rád, kdyby poznal dalekou Francii, ale trápila ho myšlenka, že by opustil rodinu, rodné místo i Prahu. Často se kochal pohledem z Petřína, chodíval uličkami Malé Strany a poznával Prahu podrobněji. Nevěděl, čím ho město tak mocně přitahuje. Častokrát vzpomínal na písničky milované matky. Pokládal si otázku, jak takové písničky vznikají. Neměl zdání, že je píseň projevem duše. Věděl při svých toulkách Prahou, že je tolik krásných míst, která by si zasloužila nějakou tu písničku: Petřín, Malá Strana, Hradčany a další nádherná místa staré Prahy. Chtěl ji ze sebe vyloudit, ale nedařilo se.
V té době ještě nic netušící Karel Hašler neměl zdání, že o pár let později bude skládat písničky o staré Praze, které se budou hrát za sto i více let. O tom však až příště.
 
Pokračování…
 
Poznámka redakce:
Milí čtenáři. Pokud vás život Karla Hašlera zaujal, v antikvariátech se občas objevuje kniha herce Rudolfa Deyla "Písničkář Karel Hašler", kde autor líčí Hašlerův život podrobněji, a odkud náš mladý autor Jakub Srovnal (21) také své více než zajímavé články čerpal.

text © Jakub Srovnal, 6.12.2006

DOPORUČUJEME:  další články z rubriky  VÍTE, ŽE ...?  nebo v sekci PUBLICISTIKA