To, že si mnohá zvířata vytváří bohaté zásoby potravy, které jim
pomáhají přečkat dlouhé zimní období, je všeobecně známý fakt.
Jedněmi z nejvíce shánčlivých, činorodých a uskladňováním
posedlých chlupáčů jsou veverky.
Nehodlám počínání divokých veverek, kterým jde ve volné přírodě
každý den o život a zima pro ně představuje období věčně
prázdných bříšek, které by bez včas ukrytých oříšků, žaludů či
bukvic nepřečkaly, nijak zesměšňovat. Věřte ale, že stejné
posedlosti propadají i veverky žijící v zajetí, a schovávací
náruživost jim nedokáže nijak zkazit ani skutečnost, že misky s
potravou mají každý den narvané k prasknutí.
V mé
smečce "domácích" veverek, která čítá mazaného černého samečka
Krýťu (žije v prostorné venkovní voliéře), retardovanou
nalezenkyni Zrzečku (hoví si ve voliéře uvnitř domu) a
požitkářskou samičku Kylču (obývá voliéru taktéž uvnitř domu) je
bezkonkurenčně největším a pro ukrývání zásob nejzaujatějším
maniakem Kylča.
Pro Kylču není schovávání ořechů jen vrozený instinkt, bezduchá
rutina či realistická nutnost k přežití, ale přímo celoživotní
vášeň. Na ledabylost, s kterou si Krýťa se Zrzečkou ukryjí ve
voliéře na zimu dva tři ořechy, a poté se cele spolehnou na to,
že je s přísunem krmiva nezklamu, se Kylča dívá s největším
opovržením.
Od deseti hodin dopoledne, kdy jí zpravidla otevřu dveře voliéry
a umožním jí tak šmejdit si po libosti po domě, se věnuje
ukrývání nových ořechů, kontrolování těch, které už před časem
schovala, případně - dle mého soudu - nesmyslným přesouváním
zásob mezi jednotlivými skrýšemi.
Tak je například vlašský ořech z rohu místnosti přesunut do
květináče s fíkusem, aby uvolnil tolik potřebné místo pro ořech,
který si do té doby spokojeně hověl pod vrstvou hlíny právě ve
výše zmíněném kořenáči.
Na podzim, kdy u Kylči "ořechová horečka" vrcholí, máme vlašské
či lískové ořechy - bez přehánění - všude. V rozích místností, v
květináčích pokojových rostlin, v koši se špinavým i čistým
prádlem, uvnitř bot, napasované mezi jablky v misce s ovocem, v
knihovně či pod polštáři. Dávno jsem si zvykla, že ze mě u
lékaře, kadeřníka či ve vlaku padají nakousané kaštany, které mi
přičinlivá veveruška "na rozloučenou" šikovně schovala za límec
mikiny, obratně vložila do manžety kabátu nebo "nabušila" do
kabelky.
Zarazit mě nemůže ani opatrný dotaz mé známé v supermarketu,
jestli vím, že mi za krkem vykukuje kolečko mrkve. Nad takovou
drobností majitel nepříčetného hlodavce jen s přehledem mávne
rukou. Všechny zdánlivé nesnáze jsou totiž bohatě vyváženy
pohledem na šťastného chlupatce, který s blaženým výrazem denně
vymýšlí další a další důmyslné skrýše, kam by vysněný oříšek
schoval.
I
když občas nadávám nad vyhrabaným květináčem, brblám při
shrabování hlíny nasypané na koberci a lamentuji, že se čtyřmi
psy a třemi veverkami pořádek v domě snad nikdy nebude, bez
jejího hemžení by se mi zdály místnosti i můj život strašně
prázdný.
A tak dál sleduji veverušku, jak originálně ukrývá vlašský ořech
do kbelíčku plného vody a slupek od oloupaných brambor.
Nerozčiluji se, když se pro něj o půl hodiny později vrátí a za
mohutného cákání, frkání a troušení bramborového sajrajtu všude
okolo sebe, vzácný oříšek opět vyloví, aby ho přesunula do koše s
vyžehleným prádlem. Kdepak! S úsměvem utřu hadrem mokrou
cestičku, kterou na dřevěných schodech do prvního patra zanechaly
naducané tlapičky zmáčeného potápěče a v srdci se kochám radostí,
že tady se mnou je.
text a foto ©
Kateřina Mojžíšová,
9.12.2006
http://veveraci.bloudil.cz/
NEPŘEHLÉDNĚTE: další články v
rubrice
POHLAZENÍ nebo v sekci LITERATURA |
