POZITIVNÍ NOVINY Ondřej Suchý: Smutný příběh Jany Werichové

Poznámka: Všechny fotografie se na po kliknutí otevřou v plné velikosti
SMUTNÝ PŘÍBĚH JANY WERICHOVÉ
Stalo se to někdy hned zkraje roku 1981, kdy u mne v podvečer zazvonil telefon a na druhém konci se ohlásila – Jana Werichová. Ta Jana Werichová, která mi v minulosti vždy stroze a nezúčastněným hlasem vyřizovala vzkazy od svého otce, abych přišel tehdy a tehdy anebo naopak, abych tentokrát nechodil a zavolal, až se vrátí z nemocnice anebo až se mu udělá lépe. Stalo se totiž několikrát, že už tak těžce nemocný Jan Werich dostal pojednou vysoké teploty a následkem nachlazení ulehl na několik dní. S vytápěním domu na Kampě bývaly v zimě problémy.
Ten téměř půlhodinový rozhovor s Janou Werichovou na mě zapůsobil tak silně, že jsem následně přehodnotil svůj, do té doby celkem lhostejný postoj k ní, která byla o deset let starší a s níž jsem se předtím (a bohužel ani potom) nikdy v životě osobně nesetkal. Překvapil mě i důvod, proč zavolala. Prý co jsem říkal tomu, jak vymyslela ono známé rozloučení Jana Wericha s jeho přáteli – „a mějte se tu dobře“. Po otcově smrti rozeslala mnoha jeho kolegům a přátelům velké obálky, v nichž byl dvojlist čistého kartonu, a pouze uvnitř nahoře stálo:
Do dvojlistu byl pak vložený samostatný list se známým Werichovým vzkazem, umístěným pod jeho portrétem od fotografa Tarase Kuščynského. Vykoktal jsem, že to bylo krásné a že to muselo překvapit a dojmout všechny adresáty. Nechala si ta slova chvály ještě jednou zopakovat, byla jimi očividně potěšena. A pak mi začala povídat. Rozohnila se, když převedla řeč na Vladimíra Škutinu, který již v té době v exilu vydal knížku Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu! Že prý bude Škutinu žalovat, protože si její otec výslovně nepřál, aby někdy spatřila světlo světa. Tehdy jsem o té knížce nevěděl nic, tedy ani to, že končí Škutinovým přepisem Werichova dopisu z dubna roku 1969, v němž píše z Prahy do Portorože, kde její autor zrovna pobýval v Domě jugoslávských spisovatelů:
„…Dočetl jsem Vaše ‚Pražské jaro se mnou‘. Nemám, co bych tam změnil. Vracím Vám proto rukopis s autorisací. Ale protože bych rád v téhle zemi zemřel, a zemřel doma, naložte s ním, jak uznáte za vhodné, ale až já tady nebudu…“
Šlo o jednu a tu samou knihu? Přidal Vladimír Škutina po Werichově smrti k původnímu rukopisu ještě nějaké další přepisy ze svých televizních rozmluv s ním? A co o tom tehdy Jana Werichová, na rozdíl od jiných, mohla vědět víc?
Byl jsem překvapen, jak se do telefonu rozzlobila a jaká jména v tu chvíli Škutinovi dávala. Potom ale náhle zesmutněla a prozradila mi, že za pár dní odchází na „velmi dlouhou dobu“ do nemocnice. Popřál jsem, aby jí tam pomohli od všech bolestí a dodal, že se budu těšit, až se s ní budu moci v budoucnu poprvé tváří v tvář setkat. V tu chvíli jsem už ale mluvil s docela jinou Janou Werichovou. Smutně se rozloučila a za pár dní skutečně nastoupila do nemocnice, z níž už se domů nevrátila. Ve Svobodném slově vyšla 14. května 1981 čtyřřádková zprávička oznamující, že: „Jana Kvapilová-Werichová zemřela v Praze ve věku 45 let. Poslední rozloučení se zesnulou bude v pátek v 11 hodin v krematoriu ve Strašnicích“.

Stručný životopis Jany W.
Jana Werichová, provdaná Kvapilová, se narodila v Praze 18. 10. 1935. Dětství (od tří do deseti let) prožila s rodiči v emigraci v USA. Po návratu do vlasti se stala překladatelkou a herečkou - v roce 1957 vystudovala herectví na DAMU u profesorů Otomara Krejči, Antonína Dvořáka a Libuše Peškové. Začínala ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti (1957-58) odkud přešla do Městského oblastního divadla v Kolíně (1958-60). Začátkem šedesátých let byla rok v angažmá v pražském divadle Rokoko. V létech 1961 až 1963 byla členkou hereckého souboru Čs. státního filmu. V roce 1963 zakotvila v Hudebním divadle v Karlíně a Nuslích, kde nakonec v letech 1966-71 působila jako asistentka režie. Ve filmu se poprvé objevila ve snímku Direktiva (1949), který byl režijním debutem Václava Vorlíčka. Vyjma televizní komedie Uspořená libra (1963), v níž vytvořila, v partnerství se svým otcem a Jiřím Sovákem, komisní úřednici za poštovní přepážkou, hrála v českých filmech většinou jen epizodní role. Její nevelká filmografie obsahuje tituly: Císařův pekař a pekařův císař (1951), Velké dobrodružství, Únos, Pyšná princezna (1952), groteska Setkání (1953), Kolik slov stačí lásce, Kohout plaší smrt (1961), Vánice, Tam za lesem (1962), Až přijde kocour, Král Králů a televizní film Harlémská tragédie (1963) a Ať žijí duchové (1977).
V Čs.rozhlase si zahrála velkou roli po boku Jiřiny Šejbalové a svého otce v komedii Jaroslava Pipka a Vladimíra Rohleny Vavříny (1964).
Na 2 LP deskách vydaných v Pantonu, Táto, povídej (1971), si povídala s otcem Janem o začátcích Osvobozeného divadla, o Jaroslavu Ježkovi a o V + W v Americe. V Supraphonu spolu předtím načetli některé kapitoly z Werichovy knihy Italské prázdniny (1963).
Jméno Jany Werichové – překladatelky, příp. scenáristky – čteme u několika divadelních, filmových a televizních titulů. Napsala scénář ke středometrážní televizní komedii Drahý zesnulý (1964), pro televizi přeložila Uspořenou libru a Penzion pro svobodné pány, spolupracovala s otcem a režisérem Vojtěchem Jasným na chystaném filmovém přepisu Shakespearova Falstaffa. Podílela se na překladu libret muzikálů Loď komediantů a West Side Story. V rozhovoru s M. Prostějovským (Mladá fronta, 31. 7. 1966) se svěřila:
„Většina herců se těší, že si alespoň jednou v životě zahrají svou oblíbenou postavu. Například Richard Burton hrál zadarmo se studentským divadlem v Anglii jen proto, aby si zahrál Hamleta; a já bych zase byla ráda, kdyby někde chtěli hrát můj překlad Kaufmannovy komedie Jak se chovat při požáru.“
Na Prostějovského otázku, zda bude spolupracovat i s jiným divadlem kromě karlínského, tehdy odpověděla:
„Vlastně ano. Když jsme se po válce s otcem a s Jiřím Voskovcem vrátili z Ameriky, uvedlo Tylovo divadlo Wilderovu hru Jen o chlup. Voskovec ji tehdy aktuálně upravil a režíroval. Nyní uvažuje Národní divadlo o novém nastudování této komedie; a já ji upravuji do původní podoby.“

Kdo byla Jana Hálová?
Myslím, že málokoho z širší veřejnosti v minulosti napadlo, že na deskách, které v roce 1957 nahrál a vydal Supraphon pod názvem Čochtan vypravuje, je partnerkou v dialogu Werichova vodníka s dívkou Káčou jeho dcera Jana. Na desce bylo totiž uvedeno zcela neznámé jméno – Jana Hálová. Vlastně tak úplně neznámé zase nebylo. Ve stejném roce se například objevilo také na titulcích filmů Snadný život a krátkometrážní komedie Konec jasnovidce. Možná, že se některý divák podivil, když uviděl na plátně tvář Jany Werichové: Jak to, že se jejího jména v úvodních titulcích nevšiml? Jistě – kdo by si pamatoval jméno Jana Hálová? Používala ho na konci padesátých let, aby tak unikla podezřívání z protekcionářství a aby nikdo její hereckou dráhu nespojoval se slavným rodičem. Proto také ta její mimopražská divadelní angažmá, pro která se rozhodla.
Do zpravodaje Českého fonoklubu Jonáš napsal v červnu 1981 pod značkou KK přítel rodiny Werichových, ing. Karel Koliš, ve svém krásném nekrologu Za Janou Werichovou: „Kolovalo o ní mnoho nepodložených tvrzení a výmyslů, pramenících z dohadů, ale i z lidské závisti a pomlouvačnosti. Rozhodně hledala svoji vlastní cestu, chtěla si vybudovat život po svém, bez pomoci jiných. Snad proto ve svých sedmnácti nastoupila do zaměstnání jako laborantka, snad proto později na divadelní fakultě AMU přijala umělecké jméno Hálová…“
Ano, Jana Hálová je Jana Werichová.

Komplikovaná osobnost
Vracím se ještě jednou k zmíněnému článku Karla Koliše, který mi, mimo jiné, potvrzuje proměnlivost Janiných nálad, jichž jsem byl svědkem během onoho jediného, nezvykle dlouhého telefonického rozhovoru:
„Snad to bylo poznání, že není nejlepší herečkou, snad to bylo zklamání z vlastního osobního života. Chtěl jsem se vžít do jejího jednání a myšlení, pochopit ji. Chvílemi jsem měl pocit, že jsem získal její důvěru, vzápětí jsem byl překvapen jejím podezřívavým či odmítavým postojem. U velhartického krbu jsem se dověděl, jak hluboce byla poznamenána dětstvím stráveným v Americe, slyším ji vyprávět o spolužácích z ročníku na AMU …“
Podobné pocity měl i ruský bohemista Igor Inov (dříve Ivanov), autor Werichovy biografie, která vyšla v Leningradě v roce 1971 (aby byla zakrátko na základě intervence došlé z Československa stahována z prodeje): „Janu všude znali a chovali se k ní přátelsky, a ona jako by současně měla radost z přijetí, jehož se jí dostalo, a zároveň upadala do rozpaků, protože ty známky pozornosti přičítala spíš otcově popularitě a bála se zneužívat sympatií svých známých z divadelního světa.“
Inov v knize Jak to všechno bylo, pane Werichu?, která v českém překladu vyšla po roce 1990 již dvakrát, píše také - jako dosud jediný životopisec - o rodinných vztazích u Werichů nebývale otevřeně. Zaujala mě tato pasáž:
„Pan Werich nebyl žádný anděl. Jana mi vyprávěla, že když byla ještě malá holčička, otec ji někdy bral s sebou, jel do nějaké neznámé ulice, nechal Janu v autě samotnou a zmizel v nějakém neznámém domě. Jana na něj musela dlouho čekat, nudila se, byla jí zima a třásla se chladem. Tak už v dětství se v ní zrodil pocit křivdy, kterou způsobil otec, později prohloubený jeho naléháním, aby šla v jeho stopách, k čemuž Jana nebyla určená; posléze se to stalo příčinou jejího hereckého a literárního rozčarování.
Ale přesto otce milovala a rozuměla mu. Jak něžně mluvila o jeho náklonnosti k mrňavému Cvokovi, který tak legračně kontrastoval s impozantní postavou svého pána. O jeho nespočetných zájmech z různých období: chytání lososů a pstruhů, na což se díval jako na sport (v mládí hrál Werich vodní pólo a dobře plaval), o lovu včetně „třetího“ - houbaření, o pěstování květin, fotografování, vaření. (…) Pan Werich oplácel Janě stejnou láskou.
Zato s matkou neměla Jana vztahy zdaleka tak jednoduché. Paní Zdena (vím to od Jany) ji často urážela a ponižovala. Jednou se přiznala, že Janu nechtěla, jindy zas ji pojmenovala slovem pro ženy urážlivým, nebo ji začala podezřívat div ne i z krádeže. Jednou se paní Zdena nemohla dopočítat povlaků na polštáře a Jana si hned nevzpomněla, že jeden dala nějaké známé. ‚Dědeček z matčiny strany,‘ vyprávěla mi Jana, ‚byl alkoholik a oběsil se.‘ Sama paní Zdena se léčila na psychiatrické klinice, trpěla mánií, že ji všichni okrádají, a měla pověst člověka, který si lidi drží od těla. (…)
Werichovi starší opakovali u vnučky tutéž chybu jako u Jany. Horlivě Fanču vedli k hraní v divadle a ve filmu. Každou chvíli natáčela nějakou epizodickou roli nebo s komparsem, či pospíchala na hodiny k J. Suchému, na svůj věk příliš dospělá a ustaraná…“

Stala se Jana herečkou z donucení?
S kterýmkoliv z herců jsem mluvil, všichni mi tu více, tu méně otevřeně řekli, že Jana Werichová nebyla moc dobrá herečka. Nevím, z filmů to určitě poznat není, a na divadelní scéně jsem ji nikdy hrát neviděl. Překvapivé (protože rovněž zatím ojedinělé) je tvrzení Igora Inova, že Jan Werich na svou dceru naléhal, aby šla v jeho stopách, stejně tak, jako že pak Werichovi „horlivě vedli k hraní v divadle a ve filmu“ i vnučku Fanču.
Fanča, jinak Zdenka Kvapilová (Fanča se jí říkalo po Francis Ježkové), žije nyní už mnoho let provdána ve Švýcarsku, a tak nemám možnost se jí zeptat, jak to vlastně ve skutečnosti bylo. Pro odpověď jsem si proto zašel ke svému bratrovi Jiřímu, který je v závěru citace z Inovovy knihy zmiňován.
Jak to bylo s Janou a s Fančou?
Jiří Suchý odpovídá: „Jestli Jan Werich nutil Janu, aby se stala herečkou, nevím. Řekl bych, že by jen rád viděl, kdyby tomu tak bylo.
A Fanča?
Fanča byla bytůstka komplikovaná, a necítím se být povolán, abych o ní vynášel nějaké soudy. O jejím vztahu k divadlu leccos vím, leccos si nechám pro sebe, ale o jedné drobnosti se zmíním: Z dětí, které prošly Semaforem, byla Fanča jediná, která za mnou přišla s tím, že už ji to nebaví a vyzvala mě, abych si našel za ni jinou. To jistě o lecčems vypovídá.
Jinak – ta zmínka Igora Inova o těch hodinách mě poněkud zarazila. Pokud je to časová míra, pak je to v pořádku, ale vypadá to jako že jsem Fanče dával nějaké hodiny ve smyslu lekce – tak to ne.“

Co o ní vlastně víme?
Když jsem se odhodlal napsat tento pokus o malý portrét Jany Werichové, zjistil jsem, jak málo vlastně o ní dodnes víme. Kromě několika článků je jí věnována trochu větší pozornost – pomineme-li některé knihy samotného Jana Wericha a tu jednu od Igora Inova – už snad jen v knížkách Pavla Chrastila a Františka Cingera. V hereckých memoárech jejích kolegů, přátel či spolužáků, najdeme pouhé střípky. Jiří Sehnal, který si v emigraci změnil jméno na Jethro Spencer McIntosh a který byl krátký čas také členem divadla ABC, vzpomíná třeba na to, jak si Jan Werich svou dceru hlídal před mužskými: „Ten den, kdy měl Werich začít zkoušet, jsem stál u fermanu s Janou Werichovou, krásnou a vtipnou holkou s dolíčky ve tvářích. Studovali jsme rozvrh zkoušek. Při tom jsme si asi vyprávěli fóry a celkem dobře se bavili. Byli jsme v nejlepším, když tu mně někdo nakopl. Otočím se, vidím podruhé v životě Jana Wericha in natura. Byl o pět let starší než posledně, ale vypadal starší alespoň o deset. Měl už prošedivělé vlasy i plnovous, byl tlustší a bledší. Díval se na mě těmi čárkami, těma věčně zavřenýma čínskýma očima, zvedl obočí, řekl: ‚To je ten muž!‘ a majestátně zašel do své šatny, v níž kdysi sedával s Voskovcem, dneska sám. Celý on – nesnesl ani vteřinu, aby středem pozornosti, hlavně jeho dcery, byl někdo jiný než on sám…“
45 let nelehkého života, který jí přitom kdekdo záviděl.
Když se v deseti letech vrátila s rodiči z Ameriky, mluvila líp americkou angličtinou, než česky. Teprve v Československu si musela srovnat ve své dětské mysli nečekaný nový poznatek – že je její otec slavný a národem milovaný herec a autor. Pozdější manželství, v němž se jí narodila dcera, skončilo rozvodem. Dlouhodobá nemoc otce, nemoc matky, zákeřná nemoc, která nakonec postihla ji samu. Zemřela před čtvrt stoletím, přesto se ale dodnes stále setkáváme s jejím jménem! Na webových stránkách Městského divadla v Brně se například můžeme dočíst, že zde od roku 1996 uvedli už bezmála 700 repríz legednárního amerického muzikálu West Side Story – překlad: Jana Werichová, Pavel Kopta, Jiří Josek. Národní divadlo v Brně hrálo do roku 2000 muzikál Loď komediantů – překlad: Jan Werich a Jana Werichová-Kvapilová. Městské divadlo v Mostě uvedlo v roce 2001 hru Přišel na večeři - překlad Jana Werichová… Překlady, na nichž se Jana Werichová podílela, tak mají, zdá se, hodnotu nadčasovou. A z toho by měla jistě radost. Přesvědčila by se totiž o něčem, o čem možná někdy zapochybovala: Že svůj život neprožila zbytečně. Uspořená libra (úřednice za poštovní přepážkou)
Císařův pekař a Pekařuv císař                                    Až přijde kocour („…já pěstuju růže…“, aneb dívka z lidu)             (manželka vedoucího restaurace) Pyšná princezna (Madlenka)
Král Králů (kadeřnice Stáňa)


text © Ondřej Suchý, 10.12.2006 Foto z archivu Ondřeje Suchého a Jiřího Vlasáka
NEPŘEHLÉDNĚTE: další články v rubrice ZAJÍMAVOSTI nebo v sekci PUBLICISTIKA