Květa Fialová - Naďa Konvalinková:  Divoženky
Tornádo Lu – mondéna v dobových koktejlkách po samé kotníky, v ruce s dlouhou dámskou lulkou, přidrženou u smyslně našpulených úst, ve velkých očích pohled vpravdě ohnivý, když v báru houstne dým …
„Princezna mi říkají …“ – divoženka s girlandami květů kolem ramen, ňader a boků, ztělesněná LÁSKA rozpustilého Honzy, co se stal málem králem … – obrazy, které z mysli nikdy nezmizí.
Jsou zkrátka na světě bytosti lidské, co přitahují naši pozornost přímo magneticky. Pro mě jsou jimi právě tyto dvě ženy: Květa Fialová a Naďa Konvalinková. Ne divoké, ne divé, jednoduše div: Nestárnoucí přívětivo, krásno a milo. Ne náhodou jsou také dobré kamarádky. Proto jsme se domluvily, že se sejdeme společně. Ale čas a povinnosti k nám nebyly milosrdné. Takže jsem nakonec navštívila každou zvlášť. Nu což, aspoň nebudou po sobě opakovat. Ovšem místy jsem měla stejně dojem, jakoby se slyšely na dálku. A když jsem u paní Fialové podotkla, že stejnou svítící barevnou kouli – pozitivní světýlko – má také paní Konvalinková, pronesla významně: „To má ode mě!“ – Inu, přítelkyně.
■  Ztvárnily jste jedna jako druhá celou řadu báječných a rozličných rolí. Přesto, dle mého, vám nejvíce sluší postavy ze světa „za zrakem“. Nepochybuji, že ho důvěrně znáte. Jak?

Naďa K.: V každém případě to kouzlo z dětství ze mě nezmizelo. Každý z nás si celý život nese v sobě kus dítěte. Zvláště když přijdou vánoce a vrací se s nimi pohádky. Přestože mám téměř všechny natočené na videu, stejně si je o vánocích pustím v televizním pořadu a dívám se na ně: Tři oříšky pro Popelku,  Pyšná princezna … to dítě pořád ve mně někde je, takže když si mohu sama zahrát pohádkovou postavu, jsem nesmírně ráda. Právě pohádka „Šmankote babičko, čaruj!“ byla pro mě tím kouzelnější, že to byl projekt dětí z filmové fakulty ve Zlíně. Sehnaly si sponzory, napsaly scénář, samy si udělaly výtvarničinu – a právě v tom výtvarnu byly pro mě nádherné. Děcka si dala nesmírně záležet: Ta jeskyně je skutečně v lese a byla úžasně vyšperkovaná. Já jsem tam měla prádelní šňůru a kolíky z klacíků, i ta moje paruka byla zhotovená jenom z  věcí, co lze najít v lese, můj kostým se v tom prostředí opravdu ztrácel. Postava kadeřnice, která má v lese salon a češe vlasy vílám, čistí uši hejkalům a divoženkám čistí a zapaluje světýlka, měla pro mě obrovský půvab. Natáčení sice trvalo dost dlouho, dlouho jsem jezdila do Zlína na zkoušky, pak to dostříhal a dorežíroval pan Havlíček, ale myslím, že to je pohádka, která děti okouzlí. Pro mě má velký význam, že to natáčela děcka, co dokončila či ještě studovala filmovou fakultu. Že něco dokázala, že to dokázala sobě
 
■  To je opravdu moc hezké vyznání. Ale já jsem měla na mysli, věříte-li v existenci skřítků a víl.

Naďa K.: Aha! Tak od toho mám kamarádku Víťu, která píše o skřítcích pohádky. Já věřím, že něco mezi nebem a zemí existuje. Energie. Jak si ji nazveme, jak ji vidíme, jaká je naše fantazie, jak jsme se s čím setkali – to není příliš rozhodující. Já prostě věřím na boží mlýny, že melou, věřím, že ta energie, která tady vznikla, se nevytratí, že někde zůstává, a věřím v dobro. Sice je potichu, takže se o ní málo ví, ale já věřím, že je jí čím dál víc
 
Květa F.: Tak já znám v podstatě jenom pohádkový svět. Nikdy by mě, už od dětství, nenapadlo žít v tom, co je mi nabízeno od strany a vlády, od nikoho. Protože jsem se jako malá bála tatínka, utíkala jsem z jeho světa. Maminka byla budhistka, žili jsme mezi jejími obrazy a věcmi, tak už tím to vzniklo. Odjakživa jsem měla ráda čarodějnice, protože ony jsou o svobodě. Byly to babky kořenářky, nebo radily lidem, když byli zamilovaní – a to pochopitelně vadilo katolickým kněžím, kteří chtěli sami radit. Proto je upalovali. Hlavně když byly bohaté a měly nějaký majetek, aby ho pak shrábli pro sebe – takže to mělo dvojí účinek. Dříve – a ještě i dnes mnohde na zemi – byly ženy v područí, a chlap byl dominantní. I můj tatínek. Takže pro mě ta svoboda je také v tom, že ty baby prostě sedly na koště, což je ryze ženská záležitost, a byly mezi sebou jako takový nádherný babinec. Když už tam nějaký chlap byl, tak jen jako jejich sluha v podobě netopýra. Já jsem si to pak – i později, celoživotně – zařídila tak, že když mě někdo káral, tak jsem u toho sice fyzicky byla, ale byla jsem vlastně na koštěti úplně jinde. A on si myslel, že tam jsem, ale já tam vůbec nebyla. A to je nejlepší metoda. Měla jsem o tři roky starší sestru - já jsem byla čarodějnice Sudeva, ona víla Lesana a moje kamarádka vodník Želvan – to bylo také dlouhé období. V podstatě člověk vždycky žije v takovém nějakém světě. A právě u dětí by se mělo udržovat, že víly, vodníci, skřítkové a tak, jsou. Teď mám další konkrétní období, a je to konkrétnější, než věci viditelné: Bavily jsme se s kamarádkou Alenkou, čím bychom chtěly být, a já jsem řekla, že bych chtěla být hejkal. On je bytost bezpohlavní, žije v lese, a ten já miluji. Přírodu a zvířata – ta miluji nadevšecko. Lidi samozřejmě také, ale zvířata, že jsou etičtější, mají ten vyšší princip – mezi lidmi už tak nějak není. A když budu hejkal, chvíli mohu bydlet s veverkou, v mraveništi nebo v šišce – on je schopen se zmenšit, zvětšit, usnout v kytičce, nebo v hnízdě orla ohlídat jeho malé, může si zkrátka dělat co chce – proto já chci být hejkal tohoto druhu. Může se to jmenovat i jinak, ale z pohádek znám jenom hejkala, že je těchto činností schopen. Takže jsem z těch pohádek ještě nevylezla /smích/.
 
■  Lépe se člověku tak žije, má-li jakési svoje „únikové místo“, či se pak o to hůře adaptuje v reálném světě?
 
Naďa K.: Já si myslím, že je to daleko lehčí. Vědomí určité nesmrtelnosti, víra, je velmi povzbuzující a pomáhá člověku přijímat, co tady dostal za úkol. Lépe se to snáší, lépe plní, člověk to nebere jako úděl, ale jako úkol. Když ho cokoliv potká, dostal to darem a záleží na každém, jak se jeho přijetím a řešením posouvá dál.
 
Květa F.: Je to tak akorát. Já vlastně ani moc nepřeskakuji, jsem pořád tam, kde jsem, a je to tak v pořádku. Nic mě nemůže znepokojit. Do toho ten budhismus – co víc si mohu přát? /smích/

Květa F.: Mám ještě jednu vzpomínku: Když jsme bydleli v Dobšiné na Slovensku v klášteře, a já tam chodila rok do školy, tak právě vyšel od Ondřeje Sekory Ferda Mravenec. Já jsem si to přečetla a hned jsem se zamilovala. Maminka byla výtvarnice, tak mi ho ušila a holky řekly: Ty jsi zamilovaná, tak tě oddáme. To mi bylo asi osm nebo devět. Daly mi lajntuch, vedle mě byl Ferda, šli jsme do kapličky, vzali jsme si tam hostie  a oddaly mě. Byl to můj první křesťanský sňatek v mém životě – s Ferdou. Ale do toho tam vběhly sestřičky, co se předtím někde modlily, rozlícené, protože vůbec nežijí v pohádce, zabavily Ferdu – přímo od oltáře mi vzaly manžela – už jsem ho nikdy neviděla, mohla jsem ho jenom nosit v srdci. A já, protože jsem pořád katolicky vdaná za Ferdu Mravence, tak jsem si svého muže vzala na úřadě. Teď by mě musel papež rozvést, kdybych se ještě někdy chtěla vdát v kostele. To jen aby se vědělo, že jsem ty pohádky neošeredila. Později jsem si uvědomila, že to bylo moudré: On nosil jenom mašli, žádné prádlo, spoďáry, boty – nic. Bylo by to bez práce /smích/.

■  Mám za to, že úsměv na tvářích, jakým obě disponujete, je vykoupený nejen zkušeností, ale především mírou poznání. Mám pravdu?

Naďa K.: Myslím, že cesta každého člověka je daná a nikdo to nemá lehké. Ale záleží skutečně na tom, jak se to přijímá. Kdybych měla denně plakat nad vším, co se mi přihodilo či nepovedlo, tak to je špatně. Já se naopak těším, že se každý nový den podívám na kapku rosy na trávě, že svítí slunce, nebo je nádherně zamračeno. V tom je úžasná finta, protože leje, všichni mají špatnou náladu a přitom je to nebe tak nádherně dramatické! /smích/ Mě tyto věci nezabijí, neskolí. A hlavně vím, když jsem na tom sama špatně a pomohu někomu druhému, tak na to zapomenu a ještě člověk získá další rozměr.
 
Květa F.: To víte, pořád se dějí nepříjemné věci. Ale člověk pak aspoň ví, co ten život obnáší, že je „sám o sebe“, že jsem nikdy od nikoho nic nepotřebovala. Samozřejmě lásku, přízeň, přátelství ano – to je v životě nejdůležitější. Zvířátka jsou důležitá. A ten budhismus je o tom všechno přijmout, poděkovat a zvládnout.
 
■  Zajisté máte na svém kontě řadu přečtených knih. Jaký žánr vás oslovuje nejvíc?

Naďa K.: Jééé, já jsem vášnivá čtenářka! – ale během sezóny nemám čas. Na prázdniny, na Vánoce nakoupím stohy knih. Jsem členka Knižního klubu, takže objednávám a čtu. Teď vyšly úžasné knížky panu Kunderovi, tak jsem nakoupila pro sebe i pro kamarády dárky.
 
Květa F.: No jo, knihy!!! – to já jsem blázen! Dřív jsem četla úplně všechno. My jsme čtenářská rodina. Teď už romány moc nečtu – i dobré, samozřejmě, tím nemyslím nic nekvalitního – spíše čtu duchovní literaturu, co je teď k mání. Volím už raději cestu duše, než tu cestu fyzickou. Moje maminka ještě v Rusku – do roku 1918 tam žila, pak byli zavření na Sibiři, kde přišla k budhismu – napsala jako velmi mladá knihu árijských pohádek. Tenkrát také malovala. Vyšla v roce 1940 v Náchodě. Protože se dochovala značná část kovotiskových štočků s obrázky, byla v roce 2004 znova ručně vytištěna, ale jen ve velmi nízkém nákladu pro rodinu a přátele.
 
■  A jakou roli hraje ve vašem životě hudba?

Naďa K.: Miluji hudbu. Mě vychovávala babička a nebylo dost peněz, tak se platily hodiny klavíru jenom sestře. Při ní jsem se chvilku přiučovala z toho, co přinesla domů. A zpěv – já moc ráda zpívám, ale můj hudební sluch není natolik dokonalý, abych z toho mohla těšit někoho jiného. Mám pár písniček, které pro mě napsal Jaromír Klempíř s Oldřichem Dudkem – jsou moc vtipné, mají hezký text, tak občas zazpívám, ale není to moje doména. Vím že když budu recitovat, budu v tom daleko kvalitnější, než když budu zpívat. A vidíte – když člověk po něčem touží a ví, že ten cíl je mu vzdálený, protože na něj nemá čas, tak to přijde. Najednou jsem se shodou okolností setkala s panem Svěceným. Přišel se na mě podívat do Violy a přinesl mi dárek – knížku pana Kožíka o Leoši Janáčkovi. Je nádherná, a tu těžkou hudbu člověku krásně přibližuje. Já jsem kdysi měla hrát Kateřinu v Janáčkově Bouři. Už jsem měla doma muziku a učila jsem se playbacky. A tím, že jsem znala dokonale text – mnohdy jdete na operu a moc mu nerozumíte – jsem poznala, jak dokonale on vyjádří jakýkoliv pocit, jak ta hudba souzní. Takže jsem šťastná za tu knížku i za cédéčko, které pan Svěcený nahrál, a protože mě poprosil o křest svého nového CD a o nějakou spolupráci, tak se k hudbě zase trochu dostanu. Na to si zkrátka čas udělám. Vyberu si k ní nějakou krásnou poezii, po které se mi také stýská.
 
Květa F.: S hudbou je to horší. V životě jsem si nepustila rádio. Ač tam dělám různé pořady, nikdy jsem nic neslyšela. Tady je ticho. Televizi pouštím minimálně, a někdy bez zvuku – jednou dokonce i když tam byl pan Bernstein. Mě by ta hudba rušila. Chtěla jsem vnímat jenom jeho bytost. A tu hudební techniku, co tady máme, vlastně ani neumím použít. Navíc nevím kdy. Samozřejmě, že jsem byla na koncertě, ale aby to bylo během běžného žití, to prostě nemohu. Ona se mi nikam nevejde. Raději si čtu. Mám hodně práce – hodně hraju, tak neustále zkouším. Možná kdyby ten den měl čtyřicet hodin – nevím. Ale poněvadž mám ráda ten budhismus, Tibet, tak miluji různé zvuky. Když zavřu oči, slyším hudbu přírody – bystřinu, stromy, když zavane větřík, do toho zazpívá pták … to je pro mě úžasné. Orchestr klidu. Ale hudba – někdy, byť je sebekrásnější, je pro mě jakoby agrese. Mám v sobě takový klid a mír, že se mi tam prostě nevejde.
 
■  Mít k dispozici celý rok, který můžete strávit kdekoliv a jakkoliv si umanete. Kde to bude?

Naďa K.: Na lodi. Já miluji moře, miluji lodě. Mně není špatně, naopak. Stojím na ráhně, houpu se nahoru, dolů a křičím: Poseidone, pojď sem! A jsem úplně jiný člověk. Je to pro mě pocit naprosté svobody. Vůbec se nebojím, jsem dobrý plavec, a teď jsem se dokonce naučila potápět – byla jsem týden na lodi. Kdybych tedy mohla, tak bych se chtěla plavit po teplých mořích, poznávat cizí kraje s ještě civilizací nezasaženou přírodou. To by byla moje touha. A aby tam byl se mnou někdo, kdo by to plavidlo bezpečně vedl /smích/.
 
Květa F.: Nejdříve bych asi chtěla jet do Himalájí – někam do Malého Tibetu. V nějakém malém klášteře – tam máte svobodnou vůli, ne jako v katolickém, kde musíte to a ono – nechat se obejmout přírodou, v klidu, v mystice, číst si jejich různé texty a vnímat atmosféru. Pak bych ale také chtěla navštívit maminčin domeček, je úplně v lese – ashram jsme mu říkali – dokud žila sestra, tak se tam o něj starala. Je tam úžasný klid a mír.
 
■  K čemu by vás nikdo na světě nikdy nedonutil?

Naďa K.: Někomu záměrně ublížit, podvést, zranit. Někdy se to stane nechtěně, že o tom člověk ani neví, ale i to bych byla nerada, aby mě potkávalo. Protože i slovem se dá strašně moc ublížit, aniž by si to člověk uvědomil. Je nutno vážit svoje slova. Nevíme, kam až doletí a jak hluboce mohou toho druhého zasáhnout.
 
Květa F.: K čemu by mě nedonutil? Jak bych vám to řekla – abych někomu ublížila. Někdy člověk ublíží, aniž to ví, což už jsme udělali víckrát ve svém žití. Nejvíc mě mrzí, že s maminkou jsem se viděla jednou za rok, a třeba jsem šla na výlet a maminka by možná bývala radši, kdybych byla s ní. To jsou věci, na které myslím v noci, že jsem je mohla a neudělala, že jsem něco zblbla a ona se pak trápila. Takové bych už nechtěla udělat.
Na druhou stranu - byla bych schopná jít do rizika. Víte, já nenávidím politiku. Nikdy bych do ní nešla, protože i dobré lidi převálcují, a ti nic nezmohou. To je strašné. Ale pokud bych se měla pro nějakou záležitost obětovat, tak jsem samozřejmě ochotná to okamžitě udělat. Myslím, že každá hodina první té které myšlenky, třeba komunismu, by bývala dobrá. Než tam nalezou ti chamtiví lidé, kteří z toho chtějí týt.
 
■  Nemohu se nedotknout vašeho šatníku – „... je to pravda odvěká – šaty dělaj člověka...“. Troufám si říct, že u vás je tomu přesně naopak - odíváte se /a velmi vkusně/ v harmonii se svým nitrem. Nebo je to pouhé zdání?

Naďa K.: Celý život se potýkám s tím, že se neumím obléknout. Moje sestra pokaždé  z nuly udělala róbu, kdežto já jsem vždycky koupila drahou věc a špatně ji pak s něčím sladila. Tento dar v sobě prostě nemám. Jana Šulcová říká, že jsem jako ten kříženeček pejska, co má jedno ucho dolů, jedno nahoru, tu rozježený, jinde na hladko učesaný… /smích/. Když jsem potkala paní Donátovou, která šije modely přímo na mě, já jí je předvedu a nějaký pak dostanu, tak vím, že mám doma komplet, a že se nespletu /smích/. A mám to vyřešené. Navíc jsou to materiály, které se v autě nemačkají, když jedu na zájezdy. A za třetí: Má to šmrnc. Paní Donátová má obrovskou fantazii jak na kvalitu látek, tak na jejich barevnost a střihy. Což je bezvadné. Občas nám také něco ušije Kateřina Rabasová.
 
Květa F.: U mě je to tak: Neoblékáme tělo, ale duši. Když někoho vidíte oblečeného, už tušíte, co ten člověk asi obnáší. Já celoživotně nosím ráda dlouhé šaty. Nosila je už moje maminka, takže jsem do takového žití v podstatě vplula. Říkám tomu „noční košile na den“ – aby to bylo volné a člověk se cítil dobře. S Naděnkou, jak asi víte, předvádíme na módních přehlídkách ateliéru Donátová, Kateřině Rabasové, teď jsem předváděla paní Nedomové z Brna. Takže třeba v důchoďáku pak říkám v módním okénku dámám, co hezkého na sebe do rakve – do krematoria něco lehčího, tam je tepleji. Opravdu to říkám, já se toho nebojím. A jinak, asi jsem opravdu byla v minulé reinkarnaci v těch krajinách, kde se nosí různé dlouhé šály, plédy … to mám ráda. Za to utrácím nejvíc. Každá baba ujíždí na něčem jiném, že? Já mám ráda všechno, co mohu navěsit a omotat kolem sebe.
 
■  Blíží se čas vánočních svátků, pomalu se nám do myslí začínají loudit vůně perníkového koření, vanilky a citronové kůry. Prozradíte nám svůj nejoblíbenější recept na vánoční cukroví?

Naďa K.: Nejvíc miluji vanilkové rohlíčky a po babičce plněné ořechy z ořechového těsta, plněné žloutkovým krémem. Je pravda, že už mnoho let nepeču, protože jsem hodně vytížená, a také proto, že jím to těsto syrové /smích/. Zařídím, že napeče někdo známý nebo kamarádka. Zkrátka kdo má na to čas.
Ale jeden recept bych tady měla: To vám na jedno vánoční natáčení přinesla Hanička Maciuchová recept svého děda Jana, který byl cukrářem v Salzburgu. Jsou to rohlíčky z lístkového těsta, plněné ořechovou směsí. Ale to je něco  DOKONALÉHO!
Jsou to namleté ořechy /asi 20 dkg/ s troškou namletých piškotů /3 – 4 kusy/, do toho se dá med /2 – 3 lžíce/ a hodně citronové kůry /z 1 citronu, aby to vonělo/, rum /2 – 3 lžíce, nešetřit, aby to chutnalo/, 10 dkg cukru a spojí se to mlékem do přiměřené hustoty. Z té hmoty se nadělají válečky. Lístkové těsto se rovnoměrně rozválí přesně na 3 mm výšky. Nakrájí se čtverečky, které se rozpůlí na trojúhelníčky, na přeponu se položí ořechový váleček a překryje se cípem. Moučete při výrobě válečků prsty, protože já jsem je měla tak oblepené, že jsem to z nich málem všechno snědla /smích/!!!
 
Květa F.: Já nepeču. Můj muž je těžce nemocný, takže sladké moc nemůže. Ale vždycky jsem dělala vánočku a miluji vídeňské štóly. Mám jeden recept, co není sladký a je moc dobrý. Já miluji ryby. Takže "Kapr na zelenině": Nejprve připravíme nálev – 1,5 l vody, 1/16 l octa, sůl, bobkový list, nové koření, tymián /nejlépe zavázat do gázy/ , 40 dkg směsi nakrájené mrkve, celeru, cibule, petržele. Vaříme půl hodiny, aby zelenina změkla, a scedíme. V něm pak 6 porcí očištěného kapra vaříme po dobu 18 minut. Poté kapra vyjmeme, naklademe na talíře, do vychladlého nálevu /přiměřeného množství/ vrátíme zeleninu a přidáme majolku nebo zakysanou smetanu a porce přelijeme. Chutná všem!
 
■  Šťastné a veselé Vánoce všem tvůrcům a příznivcům Pozitivních novin přejí Květa Fialová, Naďa Konvalinková a Jarmila Moosová.

Pro PN exkluzivně připravila ©  Jarmila Moosová,  21.12.2006

DOPORUČUJEME:  další články z rubriky  ROZHOVORY  nebo v sekci PUBLICISTIKA