Jednoho dne jsme se s fotografem Milanem vydali  na cestu, která byla na svém konci provoněna perníkem. Malá vesnička Křenek u Staré Boleslavi se může právem pyšnit, že má svoji legendu – Jindřišku Dvořákovou, mistryni lidové umělecké výroby v oboru zhotovování perníků. Domluvená hodina setkání byla ještě daleko, a tak jsme zamířili do místní hospůdky.

„Vy jdete určitě na paní Dvořákovou“ usmívá se potutelně pan hostinský. Je kouzelník? Ne, na stole před námi leží krom malého diktafonu i půvabná knížka spisovatelky Marie Kubátové „Medový perníček - do srdce chodníček“, pohádkové povídání o „Dvořce z Křenku“, o její cestě životem, jejích blízkých, radostech, bolestech i zklamáních. A co by to bylo za povídání, kdyby v něm nebyla i špetka lásky. Jakmile se před námi otevřou malovaná vrátka Jindřiščina voňavého království, nedočkavě se pídím po podrobnostech jejího bohatého života. Prošli jím dva osudoví muži – Michail Petrovič Zvjagin a Jiří Dvořák.

 

< Jindřiško, kdy jste byla nejšťastnější?

Nejšťastnějším obdobím pro mě bylo mé soužití s Michailem. Žili jsme spolu třicet let a ačkoli byl o třicet let starší než já, byl to krásný vztah. I když byl už ke konci života těžce nemocný, dobře jsme si rozuměli. Když jsme se poznali, pracovala jsem jako sekretářka. S Michailem jsme „vyrazili do terénu“. Jezdila jsem s ním po vesnicích a pomáhala mu s výzkumem dobytčích žláz. Na svých cestách jsme také jednoho dne objevili Křenek. Když mi Michail odešel, nedokázala jsem Křenek opustit. Později mě soused od naproti - Jirka Dvořák - požádal o ruku. Říkával: „Jindřiško, až budeš stará, budu Tě po dvorku vozit v kolečkovém křesle.“ A vidíte, osud tomu chtěl jinak. Odešel mi, už to bude pětadvacet let, měl vadu na srdíčku po neléčeném revmatizmu…

 

< Kudy vede cesta od práce sekretářky a od výzkumu dobytčích žláz k medovému perníčku?

Jiřík mě naučil, jak zacházet se včelami. To víte, nějaká ta opuchlina na začátku mě neminula, ale jak šel čas, staly se včelky a med neodmyslitelnou součástí našeho života. Dodnes se starám o deset včelstev. Dlouho jsem uvažovala, jak využít tu spoustu medu a ještě když Jirka žil, zkoušela jsem z něj upéci perník. Když jsem zůstala sama, začala jsem se věnovat medovému těstu na plný úvazek. Studovala jsem všechny dostupné materiály, zkoušela různé recepty. Nejhezčí na medových perníčcích je, že udělají radost každému. Ještě jsem nepotkala živáčka, který by se neusmál, když mu podáte malý, medem a kořením vonící malovaný dárek. Děti tady ve vsi mi říkají „Paní Perníková“ a já pro ně mám vždycky po ruce perníkového ptáčka, panenku nebo srdíčko.

 

< Jak vás, Jindřiško, napadají ty roztodivné tvary?

Některé formy jsem si koupila, pár jich mám z muzea. A některé tvary vznikly náhodou. Pokoušela jsem se například vytvořit sněhuláka a tak nějak zvláštními cestičkami z něj vyšel ufon. Dětem jsem tím udělala velkou radost a ufona pak zařadila do běžných forem. Naproti tomu se můžete s chutí zakousnout třeba do trilobita. Hlavně nesmíte perník moc „přeplácat“. Stačí jednoduchá ozdoba. Cukrová poleva musí mít správnou hustotu, aby z perníku neopadávala nebo naopak nestékala. Medový perník má dlouhou tradici, první zmínka o něm se objevila už v dobách starého Egypta. Býval dokonce jídlem chudých a má dobré účinky na trávení.

 

< Kdo přišel s nápadem napsat o vás knížku?

Paní spisovatelka Marie Kubátová je mojí spolužačkou z gymnázia. Vždycky říkává:

„Když máme třídní sraz, s postupujícími lety každá z nás, bývalých spolužaček, v určitou chvíli vytáhneme nějaké medikamenty. Jen Jindra pokaždé vytáhne medové perníčky a rozdává je kolem dokola.“

Před lety Marie přišla s nápadem sepsat můj životopis. Byla jsem moc ráda, ale kdybyste věděli, kolikrát rukopis putoval mezi Křenkem a Vrchlabím … Marie je pohádkářka a v knize spoustu věcí z mého života upravila podle svého. Chvíli trvalo, než jsme přišly na společnou řeč, ale výsledek stojí za to. Knížka vyšla v nakladatelství Sláfka (Slávka Kopecká), je vyprodána a v nejbližší době má vyjít ve druhém, upraveném  vydání. Je to takové pohádkové povídání o mém životě.

 

< Jindřiško, prozraďte nám na závěr, co Vám v poslední době udělalo radost?

Například to, že je o mé medové perníčky stále velký zájem. Zvláště v těchto dnech jsem často zvána na tradiční adventní a předvánoční trhy, do škol, do domovů důchodců i na Polabské vánoční trhy do Lysé nad Labem, kam se vždy moc těším. Pak mne potěšilo, že jsem byla vybrána do vánoční edice časopisu Receptář, který se jmenuje Recepty Receptáře, aneb Perníčky pro chuť i na ozdobu. Je to báječná perníková společnost. V tomto speciálu je mnoho receptů a návodů na pečení a výzdobu pravých medových perníčků a nechybí zde ani ten můj, osvědčený.

< < <
 

Podzim se k nám okny dobývá teplými slunečními paprsky a včelky spokojeně poletují kolem úlů, ve kterých se krůček po krůčku rodí dobrota plná vitamínů a pozitivní energie. Dostali jsme od Jindřišky perníkovou chaloupku a sklenici medu. Za celou dobu ji ani na chvilku neopustila dobrá nálada a nás také ne. Vždyť úsměv je nakažlivý a perníková vůně kouzelná. Milá Jindřiško, za nás všechny vám přejeme hodně zdraví, spokojenosti a ať vám lidé oplatí v co nejhojnější míře vaši dobrotu a všechny sladké a voňavé dárky, které tak štědře rozdáváte.

text ©  Petra Haasová, 23.12.2006
foto  © Milan Richtermoc
DOPORUČUJEME:  další články z rubriky  ROZHOVORY  nebo v sekci PUBLICISTIKA