Milan Richtermoc:  Vánoční mše

„Hej, mistře!“ – Vánoční mše známá i tajemná
 
„V tom cinkl zvonek. Ze sakristie vyšel pan farář ve svátečním ornátu a rochetce, za ním kráčeli dva ministranti a rozestavili se u oltáře. Varhany zahřměly pleno organo. A do nich vpadl mnohohlasý sbor literáků a vokalistů: Narodil se Kristus Pán, veselme se. A celý kostel se těšil z té krásy. Tedy šťastné a veselé Vánoce! Šťastné a veselé Vánoce…“
Tak popisuje historik a spisovatel PhDr. Miroslav Slach ve své knize Zeptej se orlů dojmy mladého J. E.  Purkyněho z prvního provedení Rybovy kouzelné vánoční mše „Hej, mistře!“
Je potěšitelné, že v době Vánoc i v dnešní uspěchané době hraje v mnoha rodinách důležitou  a ničím nezastupitelnou roli hudba. Vedle krásně ozdobeného a osvětleného stromečku, ručně vyřezávaných jesliček, chutného kapra, dovezeného odkudsi z rozlehlých  jihočeských rybníků, bramborového salátu, vánočky a dalších zdobností patří k výrazným symbolům našich Vánoc také  Rybova Česká mše vánoční.
 
Vánoční mše s puncem tradice i tajemství
 
Málo se ví, že Rybova nejhranější skladba vznikla již před 210 léty, a to v době autorova šťastného pracovního i životního období. Rybovi v té době bylo pouhých jedenatřicet roků. Traduje se, že Missa Solemnis Pastoralis, tedy Slavnostní mše pastorální (jak se „Rybovka“ správně jmenuje) byla poprvé provedena na Štědrý den 24. prosince 1796 v prostém farním kostele Povýšení svatého Kříže ve Starém Rožmitále.
Od té doby se Rybově vánoční mši u nás dostalo postavení opravdu privilegovaného. Známá a hraná je i v cizině. Slavná tradice se upevňuje a dále rozvíjí. Už tím, že o provedení  „Hej, mistře“ usilují nové farnosti, muzikanti i vydavatelé nabízejí posluchačům další a další nahrávky, z nichž některé se blíží tradiční úpravě, vycházející z původní Rybovy partitury. Ta se ovšem našla pouze v dobovém opise. Její originál, kromě titulní stránky, se nedochoval, přesněji řečeno - nebyl nalezen.  Rybovu Českou mši vánoční provázejí i další záhady a tajemství.
Nezodpovězenou otázkou například zůstává, zda Rybova České mše vánoční  byla skutečně poprvé uvedena  na Štědrý den 24. prosince 1796 (přesněji: z 24. na 25. prosince),  a bylo-li to opravdu ve farním kostele Povýšení sv. Kříže? Dochovaná obálka nezvěstného Rybova rukopisu je puncována letopočtem 1796. Z toho se dovozuje, že Ryba svoji novou mši provedl, jak bylo tehdy zvykem, při nejbližší možné příležitosti - to znamená na Štědrý den téhož roku. A bylo to skutečně ve Starém Rožmitále? Ani to nevíme s jistotou. Věrohodný záznam se nedochoval a očití svědkové už dávno mluvit nemohou. Jak tedy odpovědět na otázku, kde vlastně měla skladatelova nová vánoční mše svoji premiéru? Badatelé v této souvislosti nejčastěji uvádějí dva kostely v blízkém okolí. Prvním je kostel Svaté Máří Magdaleny v Bohutíně, druhým  farní kostel Nanebevzetí Panny Marie v nedalekém Třebsku, ve kterém v té době sloužil Rybův dobrý známý, farář Páter Filip Vaníček. Není bez zajímavosti, že to byl právě on , kdo Jakuba Jana 26. července 1790 oddával s Annou Laglerovou, dcerou po zesnulém purkrabím rožmitálského zámku. Dochované záznamy prozrazují, že nevěstě tehdy bylo 18 a ženichovy necelých 25 let.
 
Může za to Páter Zachar?
 
Je docela možné, že Rybova mše, která se posléze stala symbolem českých vánoc, nešla k duhu Rybovu nadřízenému – konzervativnímu  faráři Páteru Kašparu Zacharovi, který byl jeho nejbližším představeným a církevním dohlížitelem (farnost v jeho době měla neuvěřitelných 3 500 duší). Oba  pánové spolu nevycházeli dobře. Možná, že se Rybova nová mše Páteru Zacharovi zdála pro takovou sváteční příležitost nedůstojná, neboť měla jednoduchý, neokázalý děj. I když měla důsledně pastorální charakter,  byla založena na prostých lidových prvcích - a  navíc (což ani na konci 18. století nebylo samozřejmé) byla ve všech částech opatřena českým textem. Pokud se ctihodný páter Zachar nebo jiný z tehdejších mocipánů v městském nebo vrchnostenském úřadě zasadil o to, aby Rybova mše nebyla v premiéře v roce svého vzniku uvedena, můžeme se oprávněně domnívat, že se Jakub Jan Ryba nakonec obrátil na svého dobrého přítele, faráře Filipa Vaníčka, který první uvedení překrásné pastorální mše ve svém farním kostele jen přivítal. Pokud se tak stalo, je pravděpodobné, že Ryba jejímu provedení v Třesku přítomen nebyl, protože byl jako ředitel kůru na Štědrý den vázán povinnostmi v „mateřském“ farním kostele Povýšení sv. Kříže. Na místě je i další otázka: Byla Rybova mše, bez ohledu na svoji premiéru v Rožmitále, Bohutíně nebo v Třebsku, provedena před zaplněným kostelem a v plném lesku tak, jak idilicky naznačuje spisovatel Miroslav Slach? Nejspíš ne. Podle dochovaných záznamů byly Vánoce roku 1796 ve středních Čechách beze sněhu a navíc, jak se  uvádí:“…na Štědrý den vesměs pršelo a v noci se k té slotě vítr přidal!“ Tedy je pravděpodobnější, že mnoho věřících, zejména těch ze vzdálenějších obydlí a osad, obvyklou cestu na „půlnoční“ raději vynechalo.
 
Navěky ztracený rukopis?
 
Vrátíme-li se k Rybově partituře, při vyřčení definitivního soudu, tvrdícího, že je navždy ztracena, buďme opatrní. Je známo, že v nedávné době byly díky cílevědomému badatelskému úsilí i čirou náhodou na starých farách, půdách i v archívech  objeveny některé, do té doby „nenávratně ztracené“, originály Rybových skladeb. Stále zůstává naděje, že se časem na nějaké malé faře originál partitury Rybovy mše „Hej, mistře“ nalezne.
Vánoční svátky patří k nejkrásnějším a nejvýznamnějším svátkům v roce. Byly (a stále jsou) symbolem narození Ježíše Krista. Podle toho byly uctívány a slaveny. V českých chrámech a kostelech bylo provozováno mnoho pastorálních mší, a to od skladatelů věhlasných i dávno zapomenutých. mnoho církevních skladeb s latinskými texty se dočkalo jen několika provedení. Pak byly nahrazeny novými. Rybova vánoční mši „Hej, mistře“ však měla jiný úděl. 
 
Mnoho povolaných, málo vyvolených
 
 I když Jakub Jan  svoji Missa  Solemnis Pastoralis zkomponoval s ohledem na to, aby ji mohli hrát a zpívat i méně zdatní venkovští interpreti, její provedení přece jen vyžaduje zkušené hudebníky. Venkovští kantoři při opisech Rybovu partituru často přizpůsobovali podmínkám a možnostem, které měli k dispozici. Mistrovo dílo bylo tu zkráceno, jindy naopak dokomponováno, změnily se tóniny (původně v A dur), ladění, slova, přibyly nové nástroje, ubyly ozdobné noty. Upravovalo se  a upravovalo… Zprvu svěží, radostná a lidem srozumitelná hudba s půvabným českým textem byla po „odborných zásazích“ často k nepoznání. Studiem nejstarších dochovaných dobových opisů lze zjistit znepokojivou skutečnost, že z původní podoby Slavnostní mše pastorální (České mše vánoční „Hej, mistře!“) zůstalo pramálo.
 
Od studenta ke kantorovi
 
Několik záhad provází nejen Rybova hudební díla, ale i část skladatelova života. Tajemstvím je opředena především jeho nečekaná smrt v roce 1815.
Jakub Šimon Jan Ryba se narodil 26. října 1765 v Přešticích v rodině venkovského kantora a varhaníka. Od mládí byl veden ke hře na housle a na varhany. Studoval v Praze na známém piaristickém gymnáziu a ačkoli byl velmi nadaný, v dalším studiu již nepokračoval. Studia přerušil a po absolvování jednoročního učitelského kurzu se v roce 1785 se, na výslovné otcovo přání, vrátil do Nepomuku. Zde se právě uvolnilo učitelské místo a Ryba byl otcem vyzván, aby se o ně ucházel. Než dorazil do milovaného Nepomuku, místo představitelé magistrátu nečekaně obsadili panským úředníkem. Po určité době (v dubnu 1786) proto Ryba přijímá místo učitelova pomocníka u svého strýce Josefa Jana Jakoubka v Mníšku pod Brdy, kde pobyl téměř půldruhého roku. Počátkem roku 1788 byl úředním rozhodnutím ustanoven substitutem a povolán za školního zástupce (nemocného učitele Ondřeje Poddaného) do Rožmitálu pod Třemšínem.
Jakub Jan Ryba měl početnou rodinu. S manželkou Annou měli celkem třináct dětí, šest však zemřelo ještě v útlém věku. Největšího věhlasu asi dosáhl Rybův syn Josef Arnošt, který se stal v Praze profesorem očního lékařství a posléze i děkanem lékařské fakulty University Karlovy.
 
Sebevražda nebo úkladná vražda?
 
Ryba,  skvělý učitel a  plodný skladatel, údajně spáchal sebevraždu.
Stalo se tak v sobotu 8. dubna 1815, kdy se, po splnění svých ranních povinností v kostele Povýšení sv. Kříže vydal polní cestou na obvyklou procházku, ze které se již nevrátil.  Jeho tělo bylo nalezeno v  houštině na okraji lesa Štěrbina poblíž obce Voltuše. I když byla jeho smrt uznána jako sebevražda, již zanedlouho se objevily hlasy poukazující na to, že byl ve skutečnosti úkladně zavražděn. Argumenty? Je jich několik. K nejsilnějším asi patří ten, že podle způsobu vedení řezných ran nebylo z lékařského hlediska prakticky vůbec možné, aby si smrtelné poranění přivodil Jakub Jan sám. Na celé záležitosti je rovněž podivné, proč  rožmitálští občané začali zmizelého Rybu hledat až v pondělí 10. dubna, když o něm bylo známo, že přísně dbá na dodržování svých povinností. V žádném případě by si nedovolil se nadlouho vzdálit, aniž by se řádně nepostaral o chod školy nebo o záležitosti ve farním či filiálním kostele.
Ostatky Jakuba Jana Ryby byly čtyřicet let po jeho smrti na přímluvu jeho syna Josefa Arnošta a zásluhou Jana Fähnricha v roce 1855 přeneseny z bývalého morového hřbitova (kam se pochovávali sebevrazi) na důstojné a vysvěcené místo hřbitova ve Starém Rožmitále. A tak se nevyzpytatelným řízením osudu stalo,  že tělesné ostatky osvíceného učitele a talentovaného hudebního skladatele Jakuba Šimona Jana Ryby spočívají jen pár kroků od vchodu do farního kostela Povýšení svatého Kříže, ve kterém - snad - byla na Štědrý den, 24. prosince 1796 poprvé provedena Rybova půlnoční mše.


text a foto © Milan Richtermoc, 24.12.2006

DOPORUČUJEME:  
další články z rubriky 
VÍTE, ŽE ...?  nebo v sekci PUBLICISTIKA