Jana Stuchlíková:  OBDARUJME SE ...

Vánoce jsou za dveřmi a každoroční šílenství vrcholí. Většina z nás přemýšlí a když pracně vymyslí, tak shání to, co vymyslel, aby udělal radost svým blízkým. Obnáší to riziko, jestli se trefím (s dopisem v kapse, který začíná „Milý Ježíšku ...“ je to o něco jednodušší), nese to s sebou nervy v obchodě (všude plno lidí, co už mají také vymyšleno), a tak se to všechno hemží, aby, až přijde ten den, všechno utichlo a my mohli tím, co jsme tak pracně získali, obdarovat ty naše milé.
 
A napadlo Vás, že mezi ty Vaše milé patříte také, a tak byste mohli obdarovat sami sebe, a to ještě ke všemu za daleko příjemnějších okolností? 
Vždyť ten, s kým jsme od rána do večera, od večera do rána, každý den, celý rok, celý svůj život, od narození až do smrti, jsme přece my sami.
 
A tak v rámci dobrých vztahů a vzájemné spolupráce, myslím, je docela dobré zastavit se sám se sebou a něco si dopřát.
Například prožijeme něco příjemného. Třeba taková procházka lesem. Když se zaposloucháme a necháme si tím prostředím nabalzamovat duši, je to uklidňující, povznášející, inspirující. Dobrá kniha, film, představení nebo jiskřivé setkání s někým, kdo má světýlka v očích. To všechno jsou zážitky, ze kterých vzniká náš pocit spokojenosti, radosti, uvolnění, nadšení a také z nich čerpáme sílu. Jestliže je tento prožitek ochucen ještě humorem, pak to nemá chybu. Nemusí to být bůhvíjaká adrenalinová rána, stačí maličkost a těch je v našem životě docela dost. Jen si jich všímat. 
Nebo se nám podaří vytvořit něco, z čeho máme pocit, že to je ono. Tak jsem to zamýšlel, tak jsem to chtěl a výsledek tomu odpovídá. Uspokojení nad vlastním dílem. Zase to může být drobnost. Pak si to potěšení užijeme chviličku déle, ne jen ten okamžik, kdy si to uvědomujeme. Tu radost si vychutnáme a určitě se nezapomeneme pochválit. Pochválit se dokonce můžeme jen tak, ne jen za vykonané a zdárné dílo. Prostě jen tak, že JSEM.
 
Jsou mezi námi i takoví, kterým pochválit se přijde jaksi nepatřičné. O slovo se u nich hlásí předsudek, že „samochvála smrdí“. K tomu často ještě žijí v přesvědčení, že jsou tady proto, aby se takzvaně rozdali. Svým postojem dávají najevo, že jim záleží v prvé řadě na ostatních a teprve pak na nich samotných (nehovořím o těch, kdo pečují o dítě, nemocného, seniora nebo pomáhají někomu v nouzi). Jejich chování se uchyluje k nevyžádaným radám a službám, podbízení se a přesvědčování ostatních, že oni to přece myslí nejlépe (druhé jen „krmí“ a nenechají je „lovit“). Na tento přehnaně pečující přístup okolí reaguje adekvátním způsobem, to znamená automaticky předpokládá a bere nevyžádaný servis. Dalším důsledkem „rozdávání se“ je nebezpečí, že ten, kdo „bere“, ve skutečnosti nedospěje v člověka soběstačného, samostatného a zodpovědného. A tito jen věkem dospělí (v podstatě však malé děti), pak komplikují život sobě i druhým. V postoji, že někomu záleží především na druhých vidím projev sobectví a manipulace. Totiž tím, že nedovolí druhým dospět v pravém slova smyslu, dělají z nich sobce. Navíc pohnutky, kvůli kterým se někteří příliš ochranitelsky chovají nejsou nic jiného, než hojení si vlastních mindráků (špatné svědomí nebo dokazování si, že jsem „lepší“, než ten, kdo se tak nechová). Nehledě na to, že ze svého chování nemohou mít uspokojení, protože sobec jim nebude vděčný a neuzná jejich snahu (a sami se také neocení, protože na prvním místě je u nich ten druhý). A když nejsou spokojení, mračí se na ostatní.
 
Když tedy rozšíříme svůj svět (o radost, spokojenost, nadhled, porozumění, toleranci …), můžeme pak rozdávat ostatním. Pohodové rozpoložení, schopnost vcítění, zdravý respekt a pozitivní pohled na svět jsou dárky určitě zajímavé, inspirativní a upřímné.
 
Přeji Vám, abyste se dokázali obohatit co nejvíce, a to ve všech svých dnech.


 
text © Jana Stuchlíková, 11.12.2004
 

DOPORUČUJEME:   další články z rubriky  ZBÝVÁ DODAT ...