V nenápadné vršovické ulici, na zaprášeném činžáku se odhalovala plaketa. Řečníci tu na chodníku vzpomínali na OLDŘICHA LIŠKU, slavného otužilce a plavce. Sešlo se tady pár desítek jeho přátel, rovněž milovníků ledových vod, kteří věděli, že zatím ještě zahalená plaketa je právě mezi okny jeho někdejšího bytu.

 

    Ta okna jsou špinavá, byť současný nájemník slíbil, že je umyje, fasáda domu oprýskaná, pouze domovní dveře dostaly na poslední chvíli nový nátěr. Organizátoři slavnosti pozvali vršovickou starostku, dva odvážlivce, co přeplavali kanál La Manche - Lídu Jelínkovou a Jana Nováka -  a snad všechny Liškovy kamarády a kamarádky, kteří se s ním po desítky let porůznu koupávali v Punkvě, na Lipně nebo o vánocích ve Vltavě u Žofína.
 

    Organizátoři? Jediný organizátor a taky investor z vlastní kapsy. Jmenuje se Václav Židek, je mu dvaapadesát a trvale žije v Kolíně nad Rýnem. Jako mladík Oldřicha Lišku obdivoval. Jako zralý muž se rozhodl, že mu složí hold. Tvrdí, že v tom není ani špetka nostalgie. Lze tomu věřit?

 

 

    „Nedávno jsem se zatoulal na vltavské břehy v Braníku, k bývalé  klubovně otužilců, která byla Liškovým přičiněním před dvaceti lety postavena, a bylo mi smutno z toho, jak zpustla. Poté jsem vyhledal na Olšanech Liškův hrob a opět přišlo zklamání. Nebylo na něm, co si přál a uvedl v závěti. Kámen symbolizující kus ledu a nápis: Zde odpočívá Oldřich Liška sportovec. Jen obyčejný rodinný hrob. Odcházel jsem ze hřbitova rozhodnut, že alespoň částečně naplním jeho závěť. Proto jsem vymodeloval a z bronzu nechal odlít pamětní plaketu.“ Shrne  ve stručnosti své pohnutky Václav Židek. Chlapík, jenž se před dvaceti lety chystal přeplavat jako první Čechoslovák kanál La Mance nonstop oběma směry.

 

                                                           ■  ■  ■

 

    Kluk z Vinohrad se jednou na jarní vycházce nemohl ubránit pokušení vykoupat se v Berounce. Otec nebyl proti a pobaveně ho sledoval. Ovšem jen do chvíle, než se něho téměř vrhli kolemjdoucí turisté. Když Vašek viděl, jak to nezodpovědný táta od nich schytává, rychle vylezl z vody, aby ho zachránil. Plavecká vášeň ho však neopouštěla a otec měl pro ní pochopení. A tak na trase Radotín - Císařská louka byla často ke spatření neobvyklá dvojice: syn plavec a otec-chodec. Klukovi bylo dobře ve vodě a tátovi, jenž mu nesl svršky, zase na břehu.
K pravým otužilcům se Václav dostal až v pětadvaceti. Po postpubertálním skotačení ve vltavských vlnách u Švermova mostu. Koupával se tu často v sychravých podzimních dnech, až na něho čumilové zavolali říční policii. Hodně mu vynadali, ale také poradili: podobní šílenci se scházejí v Braníku.
Šel tam, viděl a zakrátko závodil s Liškou v plaveckých maratónech. Na Lipně či z Vraného do Braníka. Nechyběl při vánočním otužileckém koupání ve Vltavě. Ve čtyřiasedmdesátém plaval sólově ze Slap do Prahy. O rok později přizval na tuhle čtyřicetikilometrovou štreku i Františka Venclovského, našeho prvního přemožitele La Manche. Stačil jeho tempu, byl o hodně mladší, a dostal nápad: jako první našinec přeplave La Manche oběma směry nonstop. Dřel jako šílenec, plaval ráno i odpoledne, našel sponzora, ale po roce to zabalil. Artróza v ramenním kloubu bolela nesnesitelně a lázně nepomohly. Krátce se ještě staral jako plavecký trenér o děti a své včerejší soupeře. Ale i toho zanechal. Začal alespoň psát knihu o plavání, otužování a Oldřichu Liškovi. Ale nedopsal ji, protože emigroval do západního Německa. Už tady nemohl žít.

 

     Neví dost dobře, proč do Prahy přijel až tři roky po sametu. Ale žije tu jeho maminka, která za ním v totalitě jezdívala, takže měl s domovem stálý kontakt. Knihu dopsal, až když získal v Německu novou profesi, stal se uměleckým modelářem. Kniha letos vyšla a má název Sám ve víru zdymadel. Píše v ní o historii dálkového plavání a otužování, vyznává v ní lásku Berounce, Sázavě a Vltavě. Ale na dovolenou jezdí už dlouhé roky k břehům norských řek a fjordů. A na  tom asi nebude nic měnit, protože v Norsku je prý báječně. On i jeho rodina si zvykli na tamější přírodu i lidi.
Je Čech, ale spíš byl Čech, určitě je však Evropan, na jeho vizitce stojí: WENZEL RICHARD ZIDEK. Takže tohle je ve stručnosti životní příběh kluka, který chtěl původně udělat díru do světa na La Manche, ale potom udělal něco docela jiného.

 

     Na vršovické slavnostní sešlosti se protíná hned několik příběhů. Přinejmenším Liškův, Židkův, ale taky třeba Novákův. Mimochodem: Ví se, ve kterém ze dvou oken, pod nimiž stojíme, nalezl Oldřich Liška před šestnácti lety svou smrt? Plynová kamna měla poruchu, on, zřejmě hodně přiotrávený, se z posledních sil snažil dostat na vzduch, našli ho u okna, ale už bylo pozdě…
 

    Pateticky tu hřmí hlas Jana Nováka: „Kdyby nebylo Oldřicha Lišky, nebylo by překonání La Manche našimi otužilci!“ Novákovi, včera kovanému plukovníkovi, dnes redaktoru Haló novin, deníku KSČM, přítomní otužilci po projevu upřímně zatleskají. S hrdě se tvářícím komunistou Novákem se srdečně baví i Wenzel Židek, který právě kvůli jeho straně kdysi emigroval. Ocitají se tak dnes osobní vztahy a sport nad politickou nevraživost? Tohle prolnutí otužileckých osudů  tomu silně nasvědčuje. Je to vlastně docela sympatické zjištění. Takže se nakonec jako složitější jeví idea nostalgického romantika Václava Židka: že totiž s pomocí plakety a knihy vzkřísí slávu českých otužilců.

                                                                                                               

Pavel Kovář

REFLEX - 1997
originál článku najdete zde (ve formátu jpg)
 

  Snímky z archívu Václava Židka
  23.12.2004
  ZPĚT NA ČLÁNEK  SRDCEM VŽDY ČECH ...

DOPORUČUJEME:   další články z rubriky  ZBÝVÁ DODAT ...